Letní etudy (10): Bouřka

Bouřky samozřejmě patřily k letní Sázavě také, i když nás navštěvovala jen občas. Zrovna tyhle chvíle jsem v paměti neuchoval. Jak je ale vidět z této předposlední letní etudy, autorku jedna z bouřek, které se přehnaly nad krajem, donutila o lecčem uvažovat – samozřejmě jinak než v případě mnohadenního vytrvalého deště.

Bouřky ale někdy vznikají i v lidských srdcích a naplňují je neklidem a nejistotou. Autorka dává jasně najevo, že psala o takovéto zdvojené bouřce, se kterou se musela, jako skoro každý, vypořádávat. Vzpomněla si v těch chvílích kupodivu i na ukrajinské kozáky, kteří ji v tu dobu zajímali také jako hrdinové jejích vlastních, svébytných pohádkářských pokusů. To už je ale zase jiná kapitola.

(boz)

Bouřka

Ráno se nad námi prohnala bouřka. Zahromovala z posledních sil. Venku už je podzim. Ale i kdyby přišla bouřka sebevětší, nebojím se jí. Trocha odvahy zůstala i mně jako dědictví po kozácích. Ti si jen lhostejně uplivli nebo si bouřky vůbec nevšímali.

Jenže na moři to ani oni neměli tak snadné. Tam se bouře domáhala krvavé oběti. Kozáci měli sami sebe v úctě a neshazovali do vln své bratry, jak to kdysi dělali pohané. Raději se zpovídali Černému moři, aby se zklidnilo. Nebo si uťali malíček a přinášeli bouři jako oběť kozáckou krev.

Také jsem byla ochotná křikem se zpovídat ze svých hříchů, ale země není tak citlivá na lidský hlas jako mořské vlny. Oželela bych i malíček a dožila s devíti prsty, ale bouře se dnes nedožaduje krve. Nejraději udeří přímo do lidského srdce. To si musím uschovat.

Dlouho jsem hledala spolehlivý úkryt a nakonec jsem ho našla.

Když si teď bouře vyhlíží člověka, schovám včas své srdce do ptačího hnízda na nedaleké olši.

Sotva bouře odezní a nebe se na mne znovu usmívá, pro své srdce se vracím.

Pochopitelně nechci takovou službu zadarmo.

Hlídám často ptačí děti, když jejich rodiče zpívají.