Hořící město Čuhujiv v básni Ludvíka Aškenazyho

Vraťme se znovu k tématu, které tu bylo otevřeno v souvislosti s osmdesátým výročím počátku druhé světové války. Jak byl vlastně vnímán v českém prostředí její dopad na ukrajinské území přímo za války i po ní? Promítly se tyto reálie do české literatury? A pokud ano, přežila příslušná díla a dají se i dnes číst? Také tohle téma patří do širokého spektra česko-ukrajinských vztahů.

Poprvé jsme o tomto tématu psali v souvislosti s Františkem Hrubínem a jeho básní, inspirovanou válečným osudem východoukrajinského Lysyčanska. Patnáct let po vydání básně Lysyčansk ve sbírce Nesmírný krásný život přišel k čtenářům trochu podobný text od jiného, rovněž známého autora. Byl jím Hrubínův mladší vrstevník Ludvík Aškenazy (1921–1986).

Tento autor, narozený v Českém Těšíně, prožil poslední léta před rokem 1939 v tehdy polském Stanislavově (dnes Ivano Frankivsk), kde i maturoval. Po příchodu sovětské moci byl bez ohledu na své nepolské příjmení zřejmě považován za Poláka a deportován do Kazachstánu. Odtud se mu podařilo po roce 1941 vstoupit do československé vojenské jednotky, budované v SSSR, a to mu pomohlo přežít a dostat se do Prahy.

O několikaleté polsko-ukrajinské etapě svého života Aškenazy raději mlčel. Do české literatury vstoupil úspěšně v padesátých letech zajímavými prózami o dětech a pro děti. Už před rokem 1968 se stal známým a populárním prozaikem. Po sovětském vpádu do Československa odešel do emigrace a musel své psaní přizpůsobit požadavkům německého knižního trhu. V českém prostředí se na něj muselo zapomenout a tento stav se příliš nezměnil ani po roce 1989, kdy už nemohl Aškenazy další literární vývoj ovlivnit ani obohatit.

Nás zde bude zajímat autorova dodnes pozoruhodná knížka Černá bedýnka, vydaná v roce 1960 v charakteristické černé vazbě. Obsahovala asi stovku černobílých fotografií různých autorů a k nim necelou osmdesátku krátkých doprovodných textů. Inspirovány byly, stejně jako fotografie, válečným běsněním i životem poválečným. Fotografie přitom autora inspirovaly zajímavým a často nevšedním způsobem. Byly to přemýšlivé texty, které dobře ilustrovaly obavy i naděje, ovládající mysli lidí na přelomu padesátých a šedesátých let. Určitě má smysl číst tyto básně v próze i dnes.

Naše maminka tu knížku měla velice ráda a snažila se nám, čtenářům Aškenazyho dětských knížek, vyložit smysl aspoň některých obrázků i textů z černé bedýnky. Obojí bylo pro nás sice leckdy složité, ale nakonec jsme snad přece lecčemu porozuměli. Četli jsme některé z těch textů i ve školním rozhlase. Báseň o šeptajícím Čuhujevu či popelu z domů tohoto města jsem tehdy ale nezaregistroval a ani jméno města mi nic konkrétního neříkalo. Teprve při novém pohledu do černé bedýnky v dobách, kdy od jejího vydání uplynulo už přes půl století, jsem objevil i tento text s ukrajinskou vazbou.

Okresní město Čuhujiv leží v Charkovské oblasti nedaleko ukrajinsko-ruské hranice a má dnes 32 000 obyvatel. Nachází se o něco severněji než Hrubínův Lysyčansk a vznikl také dost pozdě, snad v roce roku 1627. Do dějin se zapsal snad nejvíce jako rodiště slavného malíře Ilji Rěpina a pak také jako místo spojené s pěstováním vojenského školství jak v carském Rusku, tak v pozdějším SSSR. Učili se tu např. dělostřelci a letci. Čuhujiv byl tedy do značné míry vojenským městem, což ovlivnilo i jeho národní a jazykovou tvář – ruština si tu uchovala dodnes silné pozice.

Nás v tuto chvíli zajímá nejvíce osud města v době německo-sovětské války. Mezi podzimem 1941 a létem 1943 bylo opakovaně obsazeno německou, a pak sovětskou armádou. Nevíme tedy, ke kterému z těchto čtyř kritických momentů se vztahuje fotografie, již Aškenazy využil a doprovodil pozoruhodným textem. Možná to není tak důležité. Doznívající požár vstoupil v první polovině 40. let 20. století do existence tisíců měst a vesnic. Aškenazy psal o Čuhujivu, ale jeho obraz obsahuje i obecný, protiválečně vyznívající apel.

(boz)

 

Ludvík Aškenazy

Šepot

 

Slyšel jsem syčení ohňů dohořívajících měst.

Znělo to, jako když si na náměstí povídají sousedky.

Okna zatím praskala v rámech, byla to agónie oken.

Slyšel jsem města mluvit, jedno městečko

šeptat. Jmenovalo se Čugujev, nedaleko Charkova;

ještě teď slyším skřípání dveří ve větru,

cinkot rozbité sklenice,

basový akord klavíru,

zadržovaný smích, přetržený v půli,

zvláštní ženský smích z přemíry laskání.

To oheň posměšně opakoval

poslední slova pustého města.

Pak zůstala jen okna,

černé díry ve zdi,

a vítr hučel

a házel do nich déšť a sníh,

spadalé listí, zavátá semena a prašivý prach.

Slyšel jsem šeptat umírající město.

Od té doby se někdy bojím šeptání ve tmě.