Začátek druhé světové války – ukrajinská a česká zkušenost

Vzpomínka na úvodní den druhé světové války, vzdálený už osmdesát let, získala letos značně výrazný rozměr. Roli organizátora sehrálo Polsko coby první stát, který byl vojensky napaden nacistickým Německem a pokusil se mu bezúspěšně ubránit. Československo, jak známo, tuto roli nesehrálo ani v roce 1938, ani o rok později.

Dnes už nejsou žádným tajemstvím skutečnosti, spjaté s uzavřením „paktu Molotov – Ribbentrop“ na sklonku srpna roku 1939. Tato smlouva by měla být označována v zájmu větší přesnosti jako pakt Stalin – Hitler, vždyť sovětský i německý ministr zahraničí byli v zásadě jen vykonavateli vůle svých diktátorských patronů. Právě vzpomínka na tento smutně proslulý dokument přispěla jistě k tomu, že na letošní vzpomínkové akce nebyl přizván ruský prezident Putin. Polsko ho oprávněně vnímá jako představitele státu, který byl – tehdy v podobě SSSR – spoluviníkem zahájení konfliktu.

Ukrajinský prezident Zelenskyj do Varšavy přijet mohl a této příležitosti využil. Jeho postavení bylo zajímavé tím, že zastupoval stát, který koncem léta roku 1939 reálně neexistoval. Ukrajinská sovětská socialistická republika, zaujímající tehdy většinu dnešního území Ukrajiny, byla totiž po celou více než sedmdesátiletou existenci pouze územní jednotkou podřízenou sovětskému Rusku. Není podstatné, že se zprvu jednalo o podřízení bezprostřední, pozměněné později založením zdánlivě federativního Sovětského svazu.

Menšina ukrajinského území, tzv. západní Ukrajina, patřilo po celou meziválečnou dobu Polsku a Rumunsku. Třetí jeho díl se po rozpadu Československa a porážce snah o uhájení samostatnosti dostal pod maďarskou nadvládu. Ani zde tedy nebyli Ukrajinci vlastními pány, i když se tomuto postavení přiblížili v době přejmenování podkarpatské Rusi na karpatskou Ukrajinu koncem roku 1938.

Postavení ukrajinského národa se koncem léta roku 1939 poněkud blížilo situaci Čechů, kteří nedlouho předtím také ztratili státnost, udrželi však základ území Čech a Moravy jako ucelenou územně-správní jednotku. Protektorát Čechy a Morava vykazoval navíc po necelém půlroce existence přece jen víc atributů symbolické státnosti, než už zmíněná „ukrajinská velkogubernie“ v rámci SSSR. Protektorátní prezident Hácha i premiér Eliáš se mohli aspoň snažit o zachování určitých atributů státnosti, ač zároveň museli krok za krokem ustupovat násilí německých správních i vojenských činitelů, kteří se na českém území od března 1939 zabydlili.

Pokud však zkoumáme situaci Čechů a Ukrajinců z přelomu srpna a září 1939 detailněji, musíme konstatovat více rozdílů než shod. Postavení Ukrajinců bylo daleko komplikovanější v důsledku už zmíněného rozdělení jejich území. Většina obyvatel Ukrajiny byla stalinským režimem odříznuta od lidí stejné národnosti, žijících mimo SSSR, a věděla jen velmi málo o jejich stavu a snahách. Důvodem byla nejen neprostupnost západní sovětské hranice, ale také informační monopol, který v SSSR panoval a způsoboval naprostý nedostatek informací.

Situace Ukrajinců, žijících v jihovýchodních regionech Polska a na severovýchodě Rumunska, byla neméně problematická. Je pravda, že disponovali některými občanskými a národními právy, která byla v sovětském systému odstraněna, nebo je nebylo možno reálně uplatňovat. Zároveň tato část Ukrajinců zůstávala v obou aspoň zčásti demokratických státech občany druhého řádu a nebylo v jejich silách tuto situaci změnit. Mnoho Ukrajinců to vedlo k pochybám o smysluplnosti demokratického systému a k akceptování platformy ukrajinského nacionalismu.

Dalším rozdílem je vztah k zanikajícímu versaillskému systému. Pro Čechy byla jeho demontáž, která se stala v roce 1939 už hotovou věcí, katastrofou. Většina Ukrajinců naopak spojovala s takovouto změnou určité naděje. Versaillský systém jim totiž právo žít ve vlastním státě nenabídl, a považovali ho proto za nespravedlivý. Navíc byli ochotni důvěřovat tomu státu, který demontáž tohoto systému prováděl. Doufali totiž, že nacistické Německo vůči nim projeví větší míru pochopení a spravedlnosti. Byl to samozřejmě tragický omyl, za který Ukrajinci platili po celou první polovinu 40. let minulého století a do jisté míry platí dodnes. Ruská propaganda, kterou kdekdo rád slyší, je totiž opakovaně označuje za kolaboranty a pomahače hitlerismu.

Ani při hodnocení postojů Čechů a Ukrajinců k událostem prvního září roku 1939 nenacházíme mnoho shod. Češi se k novým událostem nemohli svobodně vyjádřit. Ztratili parlamentní tribunu a jejich oficiální domácí reprezentace i tisk musely samozřejmě vyjadřovat souhlas s německými kroky. Přitom si německý okupační režim vynutil českou poslušnost preventivním zadržením velkého počtu představitelů kulturního a veřejného života – někteří z nich byli zbaveni svobody více než pět let, až do konce války. Většina české veřejnosti zastávala už proto, byť potichu, úplně jiný názor, než se od ní žádalo. Pokud obyčejní Češi počátek války vítali, pak v naději na brzkou porážku Německa. Odhadnout, jakým směrem půjde vývoj a co všechno český národ čeká, bylo tehdy asi nemožné.

Toto platilo i v případě polských, zejména haličských Ukrajinců, kteří byli na sklonku meziválečného období vzdělanostně a politicky nejrozvinutější částí svého národa. Nebyli samozřejmě ani v nejmenším spolutvůrci nově vzniklého hitlerovsko-stalinistického spojenectví, těžko mohli odhadnout další chod událostí a neměli nejmenší vliv na to, zda a kdy válka začne. Už proto nemohli mít pro případ konfliktu připravený jakýkoli „ideální plán“. Věděli, že o nich budou rozhodovat jiní. Ani ukrajinské nacionalistické hnutí, které mělo mezi haličskými Ukrajinci velmi silnou podporu, nebylo schopno připravit nějaké vystoupení či přímo povstání svých stoupenců, které by mělo naději na úspěch.

Přestože se haličští Ukrajinci považovali za národ či část národa, jehož území bylo násilně okupováno Polskem, zachovali na začátku války loajalitu vůči tomuto státu, ačkoli teoreticky mohli manifestovat svou nespokojenost se státem, do kterého byli o dvacet let dříve včleněni proti vlastní vůli. Odhaduje se, že v polské armádě byli zastoupeni Ukrajinci z Haliče a Volyně asi jedenácti procenty. V době německého útoku na Polsko jich mohlo zahynout až 8 000, kdežto zhruba na 60 000 se odhaduje počet těch, kteří se dostali do německého zajetí.

Ve srovnání s těmito čísly působí spíše symbolickým způsobem pomoc, nabídnutá a poskytnutá německé armádě proti Polsku Ukrajinci, kteří se zdržovali v roce 1939 na území Třetí říše. Německé politické a vojenské kruhy zprvu kalkulovaly s tím, že by mohly vytvořit silnou ukrajinskou jednotku, která by jim pomohla rozbít Polsko a zahájila v Bavorsku školení jejich příslušníků. Této ukrajinské pomocné legii měl velet plukovník Roman Suško. Původní velké plány byly však německou stranou revidovány po uzavření paktu Molotov – Ribbentrop.

Ukrajinská legie dosáhla nakonec počtu pouhých asi šesti set vojáků, kteří byli koncem srpna dislokováni v severovýchodním Slovensku u polských hranic. Nepůsobili nakonec samostatně, ale v rámci německých jednotek, které vpadly z tohoto směru do Polska po 6. září. Sen o tom, že ukrajinské pomocné jednotky budou moci dorazit do Lvova, aby tím podpořily ukrajinské nároky na toto město, se brzy poté rozplynul.

Vraťme se ale k Ukrajincům, působícím přímo v Polsku. Neméně důležitá byla pro Polsko podpora politických představitelů této menšiny, resp. vyjádření jejich loajality. Na posledním, mimořádném zasedání polského Sejmu, které se konalo 2. září a trvalo pouhých čtyřicet minut, vystoupili s krátkými projevy také tři menšinoví poslanci – dva Ukrajinci a jeden Žid (polští Bělorusové tehdy žádné poslance neměli). Všichni zmínění představitelé vyjádřili podporu nastávajícímu polskému boji. Je samozřejmě těžké představit si, že by v tehdejší atmosféře mohli mluvit jinak a navíc třeba oprávněně vyčíst polským poslancům či celému státu jejich dřívější politiku vůči menšinám.

Jako první promluvil za volyňské Ukrajince Stepan Skrypnyk (1898–1993). Ten se sice narodil daleko východněji, v Poltavě (mimochodem, byl synovcem Symona Petljury), a účastnil se po roce 1917 boje za nezávislost, jako politický emigrant se však usadil v Polsku a dokázal získat v roce 1930 poslanecký mandát. Jménem haličských Ukrajinců vystoupil Vasyl Mudryj (1893–1966), tehdy jeden z vicemaršálků Sejmu. On i Skrypnyk podpořili polský ozbrojený odpor a Mudryj tomu předeslal slova „teď není čas na vzájemné politické spory“. To bylo řečeno, přestože v noci z 1. na 2. září 1939 provedly polské bezpečnostní síly v řadě lokalit zatýkání ukrajinských nacionalistů nebo osob podezřívaných z podpory nacionalismu.

Situace na válečných frontách se však vyvíjela pro Poláky velmi nepříznivě. Po několika dnech, kdy německý útok začal dosahovat prokazatelných a nezpochybnitelných úspěchů, nezbylo haličským Ukrajincům než uvažovat o tom, co se s nimi stane v případě polské porážky a jak se k nim zachová vítěz konfliktu – tehdy se zdálo, že bude jen jeden. Ve východních částech Polska, kde početně dominovali Ukrajinci, rostl v souvislosti s přibližováním německých vojsk neklid a od 11. září začaly pokusy o vojenská vystoupení Ukrajinců proti polským jednotkám. O loajalitě už nemohlo být řeči – ostatně polský stát byl v této době už silně otřesen. Vpád Rudé armády do východních oblastí Polska, uskutečněný 17. září, však celou situaci výrazně změnil, a to i z hlediska situace místních Ukrajinců.

Vraťme se však k těm, kteří mluvili dne 2. září 1939 v Sejmu za polské Ukrajince. Vasyl Mudryj i Stepan Skrypnyk přežili následujících pět let pod německou okupací a snažili se být co nejvíce užiteční svému národu. Od roku 1944 to už museli činit mimo Polsko, z větší části na území USA, kde oba zemřeli. Židovský poslanec Salomon Seidenman (1878–1948), který 2. 9. 1939 také vyslovil solidaritu s Polskem, odjel za války do Palestiny a zemřel už ve svobodném izraelském státě.

Jméno Stepana Skrypnyka je dnes ze všech tří, která zde zazněla, relativně nejznámější. Za války vstoupil do duchovního stavu, stal se biskupem Ukrajinské autokefální pravoslavné církve a začal používat jména Mstyslav. Dožil se ještě obnovení státnosti Ukrajiny a při svých příjezdech z USA na Ukrajinu a dočasných pobytech v této zemi podporoval snahy o obnovení samostatného ukrajinského pravoslaví. Právě on zajímavým způsobem symbolizuje dlouhodobost, vytrvalost a mnohotvárnost zápasu za ukrajinskou svobodu v letech 1917–1991. Mezi těmito daty vyniká složitý a neradostný mezník počátku září roku 1939.

Vzpomínka na epizodu z prvních dnů druhé světové války nám ukazuje složitost tehdejší i pozdější situace ukrajinských představitelů, kteří bojovali v různých státech a za rozličných, ale vesměs nepříznivých podmínek za nezávislost své země. Vždyť každý evropský národ (a později i národy mimoevropské) má vlastní zkušenost s počátkem i průběhem dosud nejkrutějšího světového válečného konfliktu. Je třeba snažit se každou z těchto zkušeností, odlišnou od zkušenosti vlastního národa, pochopit a vyhnout se ukvapeným soudům. Zprůměrovat historickou zkušenost různých národů do všeobecně přijatelné formulky je činnost pošetilá a marná.

(boz)