Letní etudy (7): Pohřeb

Námět sedmé etudy nepatří mezi veselé, ale i on náleží k našim životům. Popsaný příběh se stal určitě v roce 1966. Ten lesnatý kopec za řekou, proťatý malou silničkou a provrtaný krátkým železničním tunelem, jsme viděli od naší chaty. Kousek dál byla malá vesnice, odkud opravdu jen výjimečně směřoval do vzdáleného městečka pohřební průvod.

Dětská bezprostřednost, projevená u Sázavy, která je v etudě popsána, se určitě opakovala jinde a jindy nespočetněkrát. Totéž platí o údivu a bezradnosti dospělých, kteří by měli něco k takovéto věci říci, ale při nejlepší vůli to neumějí. Dnes jsem o mnoho starší, než byla tenkrát autorka a dokonce i než naše babička, která byla snad také přitom. A nikoli devět, ale sedm let je mé vnučce…

(boz)

Pohřeb

Stalo se to za klidného letního dne, kdy teplé letní slunce nedopouští, aby člověka přepadl smutek. Najednou se za řekou rozezpíval les. Nikdo se nedivil, v takový den může zpívat i on.

„Slyšíte to?“ radovala se malá dcerka, která by nedokázala prožít den bez písničky.

Až když se k nám donesl tklivý pláč pohřební kapely, pochopila jsem, že les nerozezpívala radost. Prostě vezou neznámou stařenku nebo stařečka na zanedbaný hřbitov u blízkého kostelíka.
Průvod vyšel z lesa na polní cestu a malá, i když už věděla, že vezou nebožtíka, se nepřestala radovat.

„Takový krásný pohřeb, maminko. Jak jim závidím. Hned bych šla s nimi za rakví.“

Až po chvíli, když očima vyprovodila vesnickou muziku k obzoru, obrátila se ke mně. Dosud se bála přemýšlet o smrti a bolesti, teď se však z ničeho nic chtěla ujistit:

„Co myslíš, taky mi zahrají, až mě jednou povezou lesem?“

Slíbila jsem jí, že celou cestu jí bude kapela hrát nejveselejší písně.
Tím to neskončilo. Devítileté nebe v jejích očích nedokázalo zahnat všechny pochybnosti. Čekala ode mne ještě jednu odpověď:

„Ale jak uslyším, že mi hrají? Necháš rakev aspoň trošku otevřenou?“

Slíbila jsem, že víko zůstane odklopené, aby mohla slyšet, jak hudba hraje. Děvčátku se vrátil klidný letní den s jeho sluncem.