O dvou ukrajinských koncertech v pražských sálech

Praha se stala v posledních letech místem konání rostoucího počtu ukrajinských koncertů. Umožňuje to nebývale početná ukrajinská komunita, ač jen nevelká část pražských Ukrajinců se takových koncertů či jiných kulturních akcí účastní. Je třeba doplnit, že mám na mysli hudbu tradiční, nikoli různé žánry moderní pop music.

Nejvíce asi vynikla ve srovnání s jinými koncerty dvě vystoupení větších ukrajinských symfonických těles, naposledy před necelým rokem v Betlémské kapli. Do Prahy však přijíždějí také menší soubory či jednotlivci, kteří vystupují v komornějších prostorách pro méně početné auditorium. Dnes upozorním na dvě navzájem odlišné hudební události posledních měsíců.

Dne 11. května vystoupil ve velkém sále žofínského paláce na Slovanském ostrově početný smíšený sbor, nazvaný podle sto let starého předchůdce a vzoru Ukrajinska respublikanska kapela (Ukrajinský republikový sbor). V zájmu odlišení od tělesa, které vystupovalo v Praze a jinde v Čechách a Moravě v prvním roce existence samostatného Československa, si sbor přidal za slavný název ještě latinsko-anglický přídavek Credo Now.

Idea napodobení aktivit sboru, vedeného kdysi slavným Oleksandrem Košycem, se zrodila v srpnu 2018 v městě Pokrovsk v neokupované části Donbasu – nedaleko kdysi vznikla jedna z verzí slavného Ščedryka skladatele Volodymyra Leontovyče. V prosinci loňského roku byl proveden konkurs, který měl vybrat sboristy nejvyšších kvalit. Obnovená kapela vystoupila za velké pozornosti na počátku letošního května v Kyjevě a Užhorodě. Poté se dvaaosmdesát sboristů přemístilo do Prahy. Také při pražském koncertu řídil provedení programu sbormistr Bohdan Pliš, mukačevský rodák, kapelu však doprovázeli a před pražským koncertem promluvili také lidé z mimohudební sféry, např. starosta už zmíněného Pokrovska.

Je nesporné, že vyslání tohoto nového sboru do Evropy po trase Košycovy kapely sledovalo znovu, byť v trochu jiné podobě, také mimohudební cíle. Prozrazovalo to už heslo sboristů: Kulturní diplomacií k ekonomické nezávislosti Ukrajiny. Neobvykle působilo také video, promítnuté před koncertem. Poukazovalo se v něm na aktivity zahraničního kapitálu v Ukrajině před první světovou válkou s cílem vybídnout dnešní zájemce k rozšíření či obnovení investičních aktivit.

Je přitom otázkou, zda představitelé českých hospodářských kruhů koncert vůbec navštívili. I kdyby přišli, nemohli by všemu rozumět. Vystoupení sboru sice zahájila česká a ukrajinská hymna, vystoupení moderátorky i úvodní projevy však zněly už jen v ukrajinštině. Koncert obsahoval v první polovině starší i modernější úpravy tradičních ukrajinských duchovních písní, v druhé pak pestré pásmo, převádějící i do hrané podoby některé ukrajinské etnografické a historické tradice. Ani pro přítomné ukrajinské diváky nebylo však asi úplně všechno jasně srozumitelné.

Podívaná to byla snad až příliš teatralizovaná. Navíc mi vadilo přehnaně časté upozorňování na Leontovyčův Ščedryk a jeho americkou, nepříjemně komercionalizovanou podobu. Jeho několikanásobné provedení jako by devalvovalo tuto krátkou, krásnou skladbu. Jde přece o píseň vánoční a duchovní – trochu méně Ščedryka by proto vlastně znamenalo více.

Nutno říci, že koncertní sál byl přeplněn, a to z naprosté většiny Ukrajinci, a vystoupení sboru u nich vyvolalo značný ohlas. Tím zvláštnější je to, že o dalších vystoupeních sboru v jiných evropských zemích, kde mělo turné pokračovat, už nelze dohledat žádné informace. Co se vlastně stalo s Ukrajinskou republikánskou kapelou roku 2019. Došly hned po pražském koncertu peníze? Nehodilo se proto s ohledem na celou předchozí propagaci sboru a jeho záměrů o této věci psát? V každém případě působí mlčení o osudu nové republikové kapely jako značně pštrosí politika.

Nevím, zda srovnávám srovnatelné, ale o tři měsíce později, 18. srpna, si přišlo asi šedesát osob poslechnout komorně pojatý písňový koncert v Domě národnostních menšin v pražském Novém Městě. Také tentokrát mělo jít o začátek evropského turné skupiny dobrovolníků a veteránů ukrajinských ozbrojených sil, vše bylo ale pojato o mnoho skromněji.

Také v tomto případě zahájil koncert ukrajinský velvyslanec v ČR a poté bylo organizátory akce vyznamenáno několik pražských Ukrajinců, kteří dlouhodobě podporují ukrajinské vojáky finančně i jinak. Koncert začal ukrajinskou hymnou a smuteční melodií, věnovanou padlým ukrajinským vojákům. Dále následovala dvě odlišná vystoupení účastníků této neobvyklé hudebně-politické mise – vesměs představitelů mladší generace.

Nejprve spolu zazpívali Zorjana Konovalec a Ihor Šoltis – ten doprovázel zpěv hrou na kytaře. Vybrána byla asi desítka písní, a to jak povstalecké (z doby druhé světové války), tak odrážející reálie války dnešní – více a lépe by to popsal odborník. Zazněla však také Ivasjukova Červona ruta a po jedné písni už zesnulého, ale velmi populárního Andrije Kuzmenka (Kuzmy Skrjabina) a samotného I. Šoltise.

Druhou část koncertu zajistila v méně komorním duchu Ljubov Černecka, která střídavě recitovala své vlastenecké básně a zpívala v poněkud hlučnějším aranžmá jejich zhudebněnou podobu. Také ona však nezapomněla na písně lidové. V závěru celé akce promluvil ukrajinský občanský aktivista a poslanec charkovské okresní rady, šestatřicetiletý Artem Fysun. Zájemci pak měli možnost koupit si různé památkové předměty, upomínající na už pět let trvající zápas ukrajinské armády. Koncert byl veden upřímnou snahou získat další pomoc pro vojenské potřeby a povzbudit posluchače, aby v takovém úsilí pokračovali nebo se do něj nově zapojili.

Mne osobně vůbec nepobouřilo, že zazněly i písně, které někdo označí za nacionalistické – to je klasický problém vychýleného českého pohledu na tzv. ukrajinský nacionalismus. Osobně mne po skončení akce spíše znovu trápily úvahy o tom, zda a jak lze v budoucnu uskutečnit podobné hudební akce pro větší množství českých zájemců. Na věc by se muselo určitě jinak a bude třeba o vhodné formě přemýšlet, pokud nemají zůstat Ukrajinci (ať z Ukrajiny, nebo zdejší) uzavřeni ve svém ghettu, ze kterého se nedovolají pochopení pro své snahy slovem mluveným ani zpívaným.

(boz)