Letní etudy (5): Bykadorov

Žádná z dosavadních letních etud se bezprostředně netýkala Ukrajiny. Stopy a ohlasy ukrajinského světa přivážel do chatky nad Sázavou autorčin manžel s nezvyklým jménem Orest. Někdy s sebou na chvíli přivezl i hosta, třeba historika Ivana Lysjaka-Rudnyckého, když se tento muž poprvé po r. 1945 znovu mohl podívat do Čech.

Ukrajinský svět byl v chatě nad Sázavou zastoupen ale i v obyčejnějších chvílích. Na stole u oken, která se dívala přes řeku k druhému, zalesněnému svahu, ležely občas strojopisy překladů z ukrajinštiny, čekající na zanesení oprav. Nahlížel jsem do nich trochu – snad to byly texty Olesa Hončara a Leonida Pervomajského. O jedněch prázdninách pracovala autorka nad Sázavou také nad ohlasovou knížkou ukrajinských lidových pohádek, prosycených kozáckými motivy. Měla mít jméno O nejhezčí pohádce, nikdy ale nevyšla.

V cyklu letních etud se více méně náhodou odrazil motiv z bezprostředního okolí Ukrajiny. Na řadě je právě dnes. Donští kozáci sice žili v sousedství těch zaporožských, představovali ale jiný, jazykově ruský svět. Jméno Bykadorov nebylo mezi nimi neznámé – jmenoval se tak i jeden z historiků této územní varianty kozáctva. O Bykadorovovi od Sázavy se mi přes všechnu snahu zatím nepodařilo zjistit nic určitého. Musíme se smířit jen s jeho obrazem, který nám vykreslila autorka.

(boz)

Bykadorov

Vždycky jsem si říkala, jak silný je to člověk. Už jen to jméno: Bykadorov.

Totéž si o sobě myslel on sám. Ve stejném duchu psal často příbuzným na Don a vychloubal se. Stačilo mu prý jen několik roků v cizině a už má na venkově kamenný dům, ženu a stálý příjem.

Nevím, nakolik mu příbuzní záviděli. Tak docela radostný život ale Bykadorov neměl. Dal se na pití. A v opilosti kamenný dům, ženu i stálý příjem proklínal.

Bykadorova jsem poznala už jako namyšleného pijana. Ve světlejších chvílích ho ale namyšlenost často opouštěla a povídal si se mnou. Snad jinak neměl s kým. Vzpomínal na Don a na otcovy koně: „Kdybyste věděla, jak voněl hnůj za naší stájí, nikde jinde už mi tak nevoněl.“ Vzpomínal na rozlehlé otcovy sady: „Tam nás posílala máma, když na nás neměla čas. Chytali jsme do pytlů čerty z pohádek a nosili si je domů.“

Potom Bykadorovovi zemřela žena, dcera prohospodařila kamenný domek a ve stáří mu zbylo jen to zvučné jméno. Peníze se rozkutálely, do práce už Bykadorova nikde nevzali a musel se naučit spílat Bohu a světu i bez kořalky.

Sousedé neměli rádi starého ochmelku – sami byli zvyklí popíjet tiše a doma.

Teď už je z Bykadorova stařeček. Dokonce ho lidé pouštějí ve frontách před sebe. Ne z úcty ke stáří, ale proto, že je teď tak zanedbaný, špinavý, celý umolousaný. Ruce se mu třesou jako malému dítěti.

Jednou jsem zas navštívila známá místa u Sázavy a stála jsem za ním ve frontě na mléko. Nepoznal mne. Jistě by nepoznal ani svůj rodný Don, ani otcovy koně.

Na děti udělalo setkání velký dojem. „Jak může jíst, když se mu tak třesou ruce?“ zajímal se ten starší.

Uvěřil, že může, vždyť jinak přece chodí a žije jako my.

Dcerka se zajímala, proč chodí mezi lidi nemytý a špinavý.

Uvěřila, že mu na tom už nesejde, když nemá nikoho, kdo by ho měl rád.

Čekala ale ještě odpověď na jednu otázku:

„Kdo pro něj jednou bude plakat, když ho nikdo nemá rád?“

Uvěřila, že to určitě budou donští koně a čerti v pytlích z otcových sadů.