Eseje autorů z prostoru mezi Berlínem a Lvovem

Nástup Východu? (Eseje)

Brněnské nakladatelství Větrné mlýny je známo mimo jiné vydáváním překladových knih ze současné ukrajinské literatury. Nejvýrazněji se takto projevilo v roce 2015 u příležitosti Měsíce autorského čtení, tehdy ukrajinského. Dnes recenzovaný sborník obsahuje aspoň jeden text přeložený z ukrajinštiny. Jeho autorkou je lvovská básnířka Halyna Kruk.

Antologie, opatřená mírně provokativním názvem, je sestavena z šesti esejů, jejichž autoři (s jedinou výjimkou to jsou ženy) se zabývají množstvím dnes velmi aktuálních otázek. Vždy jedním textem je zde představena esejistika šesti národů a zároveň sedmi států – slovenská autorka totiž žije dlouhodobě ve Finsku. Krom českého a slovenského eseje najdeme v knize po jednom překladu z polštiny, němčiny, maďarštiny a ukrajinštiny. Mimochodem, jakost překladů je kolísající.

Čtenáře nejspíše poněkud zaskočí, že uvedený sborník neobsahuje úvod nebo doslov, kde by byl vysvětlen záměr nakladatele nebo redaktora publikace – osoba redaktora není v knize ani uvedena. Můžeme se tedy jen dohadovat, proč jsou zastoupeny právě zvolené autorky nebo země. Nedovídáme se ani, jaké zadání dostaly. Vysvětlení v tiráži, že kniha byla vydána u příležitosti letošního festivalu Meeting Brno, nezasvěcenému mnoho neprozradí.

Krátký vysvětlující text na zadní straně vazby na žádnou z výše uvedených otázek neodpovídá. Lze se ale dopátrat skutečnosti, že na letošní čtvrtý ročník Meetingu Brno byly pozvány všechny autorky sborníku k autorskému čtení. Po těchto akcích následovala společná diskuse, nazvaná Jinými slovy. Zdá se také, že texty vyžádané k otištění byly dodány na poslední chvíli (svědčí o tom právě esej Halyny Kruk), a proto nebylo možno přidat nějaký redakční komentář.

V návaznosti na tuto skutečnost se pokusím o charakteristiku obsahu útlé knížky. Každá z autorek, o Maďaru V. Horváthovi nemluvě, je před textem svého eseje představen životopisným souhrnem a fotografií. Mně osobně jména většiny zastoupených osobností nic neříkala. Výjimku představovaly Petra Hůlová, v českém literárním kontextu už nemálo známá, a Ukrajinka Halyna Kruk.

Autoři sborníku reprezentují s ohledem na svůj věk (od 39 do 57 let) zhruba dvě generační skupiny. Ze zeměpisného hlediska se jedná o osoby z prostoru od Berlína po Lvov a od finského Tampere po Budapešť. Základem skupiny jsou tedy představitelé ze středovýchodní Evropy a zároveň ze zemí Visegrádské čtyřky, s určitým přesahem směrem na západ, východ a sever.

Četba knížky nás postupně přivede k zjištění, jak se dá vymezit onen perspektivně (a zároveň agresivně) nastupující Východ. Nepřekvapí, že v této souvislosti je ve většině příspěvků zmíněno Rusko, zatímco např. o ještě východněji ležící a podstatně lidnatější Číně nepadne téměř zmínka. Jistě proto také, pokud jde o současné politiky, je nejčastěji zmiňován Vladimir Putin – krok s ním ale drží, ač v jiných souvislostech, podobně nesympatický Donald Trump.

Samotný termín Východ, popř. východní Evropa, není přitom skoro v žádném příspěvku výrazněji vysvětlen či specifikován co do svého obsahu. Navíc nad jeho použitím dominuje počtem zmínek slovo Západ ve smyslu západní demokratické civilizace. Ta podle mínění většiny autorek prochází krizí, která je však zároveň výraznou součástí a vlastně i jádrem krize celosvětové či planetární, jak se to stále výrazněji projevuje v mnoha konkrétních věcných oblastech. Je pravděpodobné, že v zadání tématu eseje figurovalo jméno obecně známého Francise Fukuyamy, který je v knize vůbec nejčastěji zmiňovanou osobností a Putina i Trumpa z tohoto hlediska strčí do rukávu.

V knize se tak setkává více nebo méně konkretizovaný geografický a věcný faktor pohledu. Východoevropský či ještě širší kontext je asi nejlépe formulován v příspěvku Polky Martyny Bundy. Maďar Viktor Horváth, nejstarší z autorů, už představený v češtině svými prózami, se pokouší o nejcelistvější pohled na věcný charakter současné krize, jejich zdrojů i možných důsledků. Připojil ke svému eseji dokonce celostránkovou tabulku příčin a důsledků příslušných jevů a jejich souvislostí, ta však podle mého názoru není dostatečně srozumitelná.

Nepřekvapí, že každý z příspěvků se bez ohledu na obecný kontext orientuje značnou měrou na problémy země, ze které autorky pocházejí. Každá z nich se zaměřuje na věcné téma, které jí v rámci současné krize připadá nejdůležitější. Tak Němka Tanja Dueckers se soustřeďuje na migrační krizi, finská Slovenka Alexandra Salmala píše hlavně o ekologických otázkách, Petra Hůlová o krizi elit a konfliktu jejich představitelů s reprezentanty obyčejnosti a Halyna Kruk se zaměřuje na složitý vztah Ruska a Ukrajiny. Nikde však nechybí určitý pokus o zasazení příslušných otázek do širšího kontextu.

Obavy z expanzionistického charakteru ruské vnější politiky jsou v různém rozsahu přítomny ve všech příspěvcích. Přímo o Ukrajinu však jmenovitě zavadily jen Polka a Slovenka z Finska. V obou případech jde jen o drobné zmínky, v případě slovenského příspěvku rozsáhlejší a uvádějící konkrétně krymskou otázku. Právě Slovenka konec konců mluví za ten ze „svých států“, který velkou částí své hranice s Ruskem sousedí, tedy za Finsko.

Kdo jiný tedy mohl věnovat Ukrajině a ukrajinsko-ruskému vztahu zcela základní pozornost než Halyna Kruk? Její esej (s. 55–65), přeložený Petrem Ch. Kalinou, začíná nevšedním příběhem Ukrajince, který emigroval ze své země do Kanady už těsně před rozpadem SSSR, nic na tom vak vlastně nevydělal. Na tomto základě uvažuje autorka o různých cestách zemí středovýchodní Evropy po zániku sovětské říše. Především ji zajímají specifika ukrajinské situace a zatím marná snaha její země integrovat se do středovýchodní Evropy. Ukazuje přitom na určitou rozpolcenost samotných Ukrajinců – jeden z důvodů vidí v jazykové situaci Ukrajiny.

Právě ta se stává silnou zbraní v rámci ruské ideologické koncepce. Nelze přehlédnout a zamlčet tato autorčina slova: „Někdy mi dokonce připadá, že nemáme žádnou šanci vyhrát, stejně jako to nebude dopřáno tomu, kdo usedá ke kartám s falešným hráčem.“

Cennou součástí příspěvku Halyny Kruk je upozornění na málo známé doklady toho, že v Rusku byla už řadu let před r. 2014 propagována prostřednictvím různých literárních novinek potřeba udržení či vojenského znovudobytí Ukrajiny Ruskem. Po tomto exkursu, který sama autorka označila za emocionální, přechází ke kritice pohledu části západoevropských (a řekněme zároveň jako dodatek: také části českých) intelektuálů na ruskou expanzivní politiku. V její existenci tito lidé nevěří – dívají se totiž na Rusko jen prizmatem slavných literárních představitelů této země. Jak ale autorka potvrzuje připomenutím názorů F. Dostojevského, např. na menší slovanské národy, právě tady je zakopán pes.

Závěr eseje Halyny Kruk však přechází na obecnější rovinu a ve stínu díla už zmíněného F. Fukuyamy uvažuje o slabinách, vadách a hrozbách současné liberální demokracie. Spisovatel(ka) má však podle Halyny Kruk šanci i povinnost hledat určité pozitivní východisko.

Sborník Nástup Východu? není lehkou ani primárně povzbuzující četbou, podobné pokusy o konfrontaci názorů a přístupů však jsou nesporně užitečné. Je potěšující, že ukrajinská esejistika, o jejíž prosté existenci bylo možné za vrcholného sovětského období pochybovat, se dostává v širším kontextu také ke slovu a že má co říci.

Nástup východu? (Eseje): (2019). Brno: Větrné mlýny. Stran 79 (1). /ISBN 978-80-7443-348-1/

(boz)