Před padesáti lety (XLIII). Z pamětí Jurije Ilnyckého (leden – červen 1968)

V našem cyklu, věnovaném ukrajinským aspektům roku 1968, zatím nefiguroval jeden ze zajímavých svědků tehdejších událostí. Nebyl z Kyjeva – celý život působil v regionu bezprostředně sousedícím s Československem. V českém prostředí se o někdejším zakarpatském stranickém předákovi Juriji Ilnyckém celkem nic neví.

Jedna výjimka se najde. Krátkou zmínku o Ilnyckém nalézáme v memoárech českého reformního komunisty Bohumila Šimona, které vyšly pod půvabným titulem „Klobouk od Brežněva“ v roce 1997. Šimon vzpomíná na epizodu z počátku 90. let, kdy byl přítomen natáčení slovenského filmu o Alexandru Dubčekovi. Přitom se k němu v Užhorodu přihlásil starší pán a netajil se tím, že právě on zajišťoval v srpnu 1968 na pokyn z Moskvy krátkou internaci A. Dubčeka, J. Smrkovského, O. Černíka a tří dalších osob (včetně Šimona) v prostoru severně od Užhorodu.

Více ale nabízejí knižní vzpomínky samotného Ilnyckého, vydané v roce 2007 užhorodským nakladatelstvím Mystecka linija. Autor je nazval Spohady (Iz prožytoho i perežytoho), do češtiny lze přeložit asi jako Vzpomínky (Z toho, co jsem prožil a prožíval). Autorovi bylo v době vydání memoárů třiaosmdesát let, už dávno se tedy těšil politickému důchodu. V knize, která v Čechách unikla pozornosti, napsal Ilnyckyj leccos zajímavého, my se ale zaměříme jenom na kapitolu, která je věnována československým událostem roku 1968. Nejprve však představme autora samotného.

Ilnyckyj se narodil 23. prosince 1924 v obci Rostoka na území dnešního mižhirského okresu. Čtrnáct a čtvrt roku prožil ještě v Československu, od roku 1936 bez otce. Učil se tehdy v měšťance a další jeho vzdělávání pokračovalo až za sovětské éry. Ilnyckyj se stal po připojení regionu k sovětské Ukrajině účetním a zároveň vstoupil do komunistické strany. Ta mu umožnila další politické vzdělávání a s ním spojený politicko-společenský vzestup. V roce 1962, ještě před svou čtyřicítkou, byl Ilnyckyj dosazen do funkce prvního tajemníka zakarpatského oblastního výboru strany. V čele regionu stál do roku 1980, výše se zřejmě nesnažil směřovat. Jeho život skončil po šestatřicetiletém důchodu 18. června 2016 v Užhorodu.

S pomocí Ilnyckého si lze připomenout často téměř neznámé skutečnosti, které svědčí o významu Zakarpatské oblasti i jejího tehdejšího předáka během československých událostí let 1967–1969. Autor sám to komentuje slovy: „Měl jsem příležitost stát se bezprostředním účastníkem mnoha událostí, na které se nedá ani po delší době zapomenout a které neztrácejí na své ožehavosti. Budou se k nim vracet historikové i politici. Každý bude dokazovat svou pravdu a každý bude svým způsobem pravdu mít. Měl jsem a také dnes mám na příslušné události svůj názor. K jejich hodnocení přistupuji z hlediska obyčejných lidí, kteří znají cenu míru, svobodné i klidné práce a každodenního chleba vezdejšího“.

Tady doporučuji zbystřit. Ilnyckyj sice pocházel z prostředí „obyčejných lidí“ a snad si také uchoval psychiku, která jim byla vlastní – možná to mělo i pozitivní vliv na jeho styl práce. Stranický funkcionář však v sovětském systému automaticky opouštěl své původní prostředí, i kdyby si to sám nepřál. Žil prostě jinak – mohl mít pochopení pro „obyčejné lidi“, ale stal se příslušníkem „nové třídy“. Tak vypadala běžná praxe, potvrzená životními osudy všech podobných „vysuvanců“ (povýšenců). Funkce přinášely řadu povinností, ale zároveň množství životních výhod. Na tuto skutečnost nelze při čtení Ilnyckého vzpomínek na rok 1968 zapomínat.

Úvodním mezníkem autorova vyprávění se stalo prosincově-lednové plenární zasedání ÚV KSČ, konané v Praze na přelomu let 1967 a 1968. Ilnyckyj zdůrazňuje, že byl o dění v Praze na počátku roku 1968 dobře informován, protože denně dostával z Prahy stenogramy s obsahem vystoupení jednotlivých delegátů a příslušné stenogramy odesílal do Kyjeva pro potřeby vedení ukrajinských komunistů.

Tento slušný přehled o československém dění byl přitom trvalý, což Ilnyckyj komentuje slovy. „My na Zakarpatsku jsme věděli dobře, co se děje v této sousední zemi, a to z oficiálních i soukromých zdrojů. Není žádným tajemstvím, že většina našich lidí měla v té době v Československu příbuzné mezi někdejšími vojáky Svobodova sboru i mezi účastníky Slovenského národního povstání, kteří pocházeli z našeho regionu. Já jsem měl navíc mnoho dobrých známých, kolegů a přátel ve stranických orgánech Východoslovenského kraje, v Bratislavě i v Praze“.

Při hodnocení tzv. lednového pléna Ilnyckyj konstatuje, že v československém ani sovětském vedení neexistoval jasný názor, kdo má Novotného nahradit. V úvahu prý připadalo i zvolení Vasila Bil´aka do nejvyšší stranické funkce, které však znemožňovala jeho ukrajinská národnost. Podtrhněme tu, že Bil´akovo ukrajinství bylo čistě teoretické a komunisticko-internacionalistické. Jeho stranické aktivity byly z hlediska dalšího vývoje této národnostní skupiny severovýchodního Slovenska značně problematické.

Vítězství Alexandra Dubčeka bylo podle Ilnyckého pojištěno tím, že vyrůstal v mládí v Sovětském svazu a tato skutečnost měla podle mínění jeho stoupenců zajistit dobré vztahy s Komunistickou stranou SSSR. Už zmíněný Bil´ak nicméně podle Ilnyckého poskytoval Dubčekovi v jeho novém postavení veškerou pomoc a prý mu psal i projevy – tady bych však hodnotil autorovy údaje velmi opatrně.

Dubček prý zprvu Bil´akovi naslouchal, pak ho ale podle Ilnyckého přetáhli na svou stranu Smrkovský a spol. „Měkký“ Dubček se ve své nové funkci postupně stal domýšlivou osobou. Lidé kolem něj ho přetvořili na údajného velkého hrdinu a budovali jeho kult, zatímco Dubček uvěřil ve význam své osoby a propadl domýšlivosti. Autor tu hledá analogii s postavou a psychologií Michaila Gorbačova, který jako by se stal jakýmsi „Dubčekem po dvaceti letech“, ač to Ilnyckyj přímo takto neříká.

Pozici a činy obou reformátorů vyhodnotil Ilnyckyj následovně: „Když se takoví lidé ocitnou ve vysokých funkcích, nemyslí na rozvoj a budoucnost své země, ale starají se o to, jak se proslavit a vejít do dějin, i kdyby se to mělo stát hérostratovskou cestou“. Ilnyckyj je zároveň přesvědčen, že Dubček pokazil vše, co bylo vytvořeno během poválečného období. Takovéto hodnocení považuji za velmi diskutabilní.

Další výklad Ilnyckého o československém dění v době Pražského jara není soustavný a vrací se k tomuto tématu až v souvislosti s květnovými událostmi. Dne 7. května byl z Moskvy informován, že má dorazit spolu s dvěma nejvyššími činiteli sovětské Ukrajiny na důležité jednání. Letadlo si pro něj přiletělo do Mukačeva, odkud vedl pilot stroj s jediným pasažérem na Kyjev. Letěli za noční bouřky nad úrovní mraků, letadlo se otřásalo, Ilnyckyj vše se zájmem sledoval a pak se prospal na divanu.

V Kyjevě se do letounu „nalodil“ nejvyšší ukrajinský stranický představitel Šelest a premiér Ščerbickij. Po příletu do sovětské metropole vyčkávali u kulečníku na chvíli, kdy budou povoláni k Brežněvovi. Setkání se však zúčastnili také vrcholní představitelé Polska a Bulharska W. Gomulka a T. Živkov. Tři komunističtí pohlaváři se za účasti tří osob z Ukrajiny radili, jak dostat vzpurné československé vedení na kolena.

Velký prostor k informování o událostech Pražského jara dostal právě Ilnyckyj a mluvil o událostech v Československu velmi kriticky – více o tom zaznamenal Petro Šelest. Ilnyckyj byl na svou účast při jednání po letech evidentně hrdý a opět neopomenul v pamětech zdůraznit svou mimořádnou informovanost. Znal prý situaci lépe než sovětské tajné služby, které v této věci nesplnily svůj úkol. Tady zbystříme podruhé a musíme se ptát, zda to bylo opravdu možné a zda Ilnyckyj svou roli nepřeceňuje.

Podruhé zasáhl zakarpatský pohlavár do dění významnějším způsobem koncem května. Dne 22. 5. zorganizoval setkání Vasila Bil´aka a ukrajinského předáka Petra Šelesta na zakarpatském území. O tomto jednání víme dost i ze Šelestových záznamů. Důležité bylo to, že Bil´ak se měl dostat přes hranici poměrně nepozorovaně, aby jeho příjezd i následující jednání zůstaly utajeny. Rozhovory se proto konaly mimo Užhorod, na kraji nepříliš vzdálené obce Kamjanycja, a protáhly se až do třetí nebo čtvrté hodiny ranní.

Až do té doby museli v předpokoji vytrvat Ilnyckyj spolu s tajemníkem východoslovenského krajského výboru KSČ Kostolanským a s někdejším partyzánem Vasylem Rusynem (1919–2005), který byl v tu dobu předsedou výkonného výboru zakarpatské oblastní rady. Ilnyckyj se jistě ne tehdy, ale až později, dověděl, že se v Kamjanyci jednalo mimo jiné o zvacím dopisu, který měl umožnit sovětskou intervenci. Jeho vytvoření a podepsání spolehlivými soudruhy měl zajistit právě Bil´ak. Petro Šelest byl s výsledkem tohoto jednání spokojen a Ilnyckyj se dočkal pochvaly, která však svým charakterem asi neodpovídala jeho představám.

Na Zakarpatsko tehdy nepřijížděli jen politici z Kyjeva a Bratislavy. Celý tento region se koncem jara postupně zaplňoval sovětskými vojenskými jednotkami, doplněnými o povolané záložníky – Ilnyckyj zmiňuje např. pobyt Chmelnycké tankové divize. Vojska byla uvedena do plné bojové pohotovosti a region několikrát navštívil sovětský ministr obrany Grečko. Zajímal se např. o stav silničních komunikací, a to nejen hlavních. Všechny cesty totiž hrály a měly hrát při přesunech vojáků nenahraditelnou úlohu.

Ilnyckyj žádal velitele všech jednotek, aby byly jejich pobytem způsobeny co nejmenší škody na polích a přírodním prostředí. Byl prý vyslyšen, a proto si obyvatelstvo na pobyt vojáků prý nestěžovalo. V memoárech je popsána jediná poněkud konfliktní diskuse Ilnyckého s jakýmsi plukovníkem, který chtěl svou jednotku umístit na pšeničném poli. Za způsobenou škodu byl ochoten zaplatit – samozřejmě ale ne ze svého. Ilnyckyj nakonec důstojníka přesvědčil podobenstvím o významu pšenice a chleba na jedné a peněz na druhé straně a prosadil svou. Plukovníka, s nímž diskutoval, zhodnotil následovně: „Bylo možné ho pochopit. Celý svůj dospělý život strávil v armádě a neznal civilní život, proto se choval popsaným způsobem“.

Vojska zůstala v Zakarpatské oblasti, kterou takřka prošpikovala, až do noci z 20. na 21. srpen. Mezitím proběhla známá jednání v Čierné nad Tisou, kterými příště začneme druhou část vyprávění.

(boz)