O ukrajinských lokálkách a o lidech v nich a kolem nich

Pavlo Stech: Nad prirvoju v irži

Název knížky nám nemusí být před jejím přečtením zrovna jasný: co rezavého se nachází nad nějakou propastí? Jakmile se začteme, ukáže se, že zarezlá je nemalá část souprav podniku Ukrzaliznycja, které na železničních tratích Ukrajiny přesluhují. Trochu těžší je pročíst se k vysvětlení otázek, jak je to s onou propastí.

Slovo „elektrika“ znamenala kdysi v češtině tramvaj a tento jeho význam je zvěčněn v obecně známém rozpočítadle o čertovi, který z ní vyskočil. Na Slovensku je slovem električka označována tramvaj a tatranská vlaková trať dodnes. Směrem dál na východ už se jedná o příměstskou nebo lokální vlakovou soupravu, která přitom nemusí vždy jezdit po elektrifikovaných tratích.

Na území Ukrajiny se toto poněkud magické slovo vyslovuje a píše jako „elektryčka“. Tomuto druhu vlakového spojení a jeho cestujícím věnoval svou první reportážní knížku Pavlo Stech z Charkova. Vymyslel si motto, které paroduje výrok krále Ludvíka XIV.: „elektryčka – ce ja“ (tedy nikoli „stát jsem já“, ale „vlak jsem já“).

Stech Pavlo Nad prirvojuStech ukazuje, že cestování elektryčkami vytváří svět sám o sobě. Hlavní jeho součástí jsou samozřejmě téměř muzeální interiéry těchto souprav, vyrobených ještě za sovětských časů v lotyšské Rize. Připočtěme cestující, směřující ve dne i v noci většinou po stále stejných trasách, i železniční personál a máme tu „elektryčkový svět“ Patří k němu ještě nádraží různé velikosti a vzhledu a čekárny nebo nocležní prostory pro hosty. Krajina, rozprostírající se kolem trati a vnímaná z elektryčky jinak než z rychlejších dálkových vlaků, využívaných jiným typem cestujících.

Pro Stecha jsou krajiny tím méně podstatným. Elektryčkami se totiž vydal ani ne tak na zeměpisnou, jako na „lidozpytnou“ pouť. Čtyřiadvacetiletý autor z Charkova si elektryček opravdu užil. Objel s pomocí takovýchto spojů celou Ukrajinu co nejblíže hranic se všemi sedmi sousedními státy. Připomeňme, že podobný nápad realizoval v českých podmínkách spisovatel a fotograf Martin Langer a napsal o tom knížku „Cesta kolem“, vydanou v roce 2007. Jeho putování zde ale nebudeme s tím Stechovým detailně srovnávat.

Ukrajinský autor realizoval svůj plán nikoli naráz, ale po etapách, v různých ročních obdobích let 2017 a 2018. Z Charkova vyrazil k severu a pak obtáčel zemi poněkud cikcakovitým způsobem směrem na západ, jih, východ a nakonec opět na sever zpět k Charkovu. Knížka je tudíž rozdělena na čtyři části podle příslušných zeměpisných částí Ukrajiny.

Stech se přitom vyhýbá popisu velkých měst, která objektem jeho zájmu nebyla. Zaujala ho daleko více převažující duchovní provinčnost lidí, kteří ji reprezentují. Na základě odposlechnutých rozhovorů či samomluv z elektryček získával Stech upřesněnou představu o své zemi. Lidé, které potkával a kteří s ním, často se zjevnou chutí hovořili, totiž reprezentují specifický typ myšlení, vycházející z vlastního „malého světa“. Ten se samozřejmě těžko srovnává či smiřuje s velkými a nepříliš příznivými událostmi, odehrávajícími se kolem. Mám na mysli jak válku s Ruskem a vztah k této zemi, tak vlastní chudobu, která je pochopitelně dávána za vinu prezidentovi a všem spoluvládnoucím, nebo hledání cest k překonání této chudoby.

Často se opakující projevy nespokojenosti se stavem země, zachycené Stechem, naznačují, odkud se vzala velká, byť v této podobě asi jen přechodná, armáda vyznavačů a voličů „sluhy lidu“ Zelenského i to, jak velká a v úhrnu sotva splnitelná jsou očekávání a přání jejích příslušníků.

Je zjevné, že na tyto nositele nespokojenosti „tam dole“ přestala působit oficiální propaganda z časů prezidenta Porošenka, pracující s aktuálními hesly nebo citující na plakátech z básní Tarase Ševčenka. „Elektryčkáři“, žijící svými každodenními problémy, mluvili ostatně se Stechem skoro vždy suržykem, tedy směsí ukrajinštiny a ruštiny. Mimochodem, když čteme vše, co Stech zaznamenal, můžeme si vzpomenout na reportáže Oleha Kryštopy z různých koutů Ukrajiny, přeložené před dvěma roky do češtiny.

Stech se snaží podělit se s čtenáři o poznatky, které takto získal, ať už jsou vážnější nebo na hranici komična – proto nepříliš komentuje a vyhýbá se poučování. Zapisuje a popisuje prostě tu část současné tváře Ukrajiny, o které nevíme až tak mnoho. Bylo by ovšem chybou vidět ve všech lidech, jejichž názory autor zaznamenal, nepříliš inteligentní producenty plytkých hovorů. Mezi Stechovými spolucestujícími se občas vyskytnou studenti a jiné lidé, prokazující přehled o lecčems. Tak mu mezi Kolomyjí a Černivcy velebí jeho soused autory světové literatury – kromě jiného i Dürenmatta či Olbrachta a jeho Šuhaje. U Berďansku ho zase jiný spolucestující mořil úvahami o teoriích Stevena Hawkinga.

Zkusme si představit, jaké lidi bychom mohli potkat a co bychom si vyslechli při objíždění České republiky lokálními železnicemi. Třeba by i zde zaznělo Hawkingovo jméno. A jak by asi byl častován současný prezident a premiér nebo pro změnu jejich oponenti. Toto téma ale nechme stranou…

Materiál Stechovy knihy, která je prosta stereotypu a kde se rychle střídají situace i předměty zájmu, můžeme vnímat i jako výsledek nevšedního populárně sociologického vhledu do místy až groteskního „mikroklimatu“ světa lidí na železnici. Zároveň knížka zůstává specifickým literárním útvarem, kde si autor hraje sám se sebou i se čtenáři. Přesvědčuje nás o tom třeba použití výčtu letopočtů většinou bez uvedení událostí nebo čistě substantivní popis květnové manifestace v Melitopoli, kterému dominuje neúnavně opakované slovo „prapor“.

Zaujme také několikastránková „antologie“ převážně ruskojazyčných básní a písní o železnici, vložená doprostřed knížky. Stecha vedou jeho úvahy také k náznakům jakéhosi dramatického či scénářového tvaru. V rámci jedné z takových vložek dostávají co proto i ukrajinský ministr infrastruktury, šéf ukrajinských železnic a jeho kolega, který má pod palcem penitenciární vězeňskou službu.

Stech a Žinkivskyj
Hamlet Ziňkivskyj a Pavlo Stech při autorském čtení

Závěr knížky překvapí. Autor prožil v městě Avdijivka nedaleko fronty zřetelný strach z války a jejích následků a nestyděl se k tomu přiznat. Graficky to vyjádřil odstavcem, kde v textu z jednotlivých slov vypadává stále více písmen a my jen s obtížemi luštíme, co nám tu chtěl autor říci. Ani nás proto neudiví, že právě v Avdijivce Stech popis své pouti ukončil. Jakoby už nebylo co dodat při popisu zbývající trasy do Charkova přes osm dalších měst (mj. Slovjansk), která už jsou vyjmenována bez jakéhokoli průvodního textu…

Zbývá dodat, že knihu téměř kapesního formátu, zařazenou do knižní řady Samovydec, doplňuje sedmnáct černobílých fotografií známého graffitisty Hamleta Ziňkivského, dotvářející celkovou atmosféru.

Stechova knížka vydává tedy cenné slovní i obrazové svědectví o jedné z mnoha tváří Ukrajiny. Zrezivělá či zarezlá část jejích dopravních prostředků projíždí jakoby nad propastí. Týká se to celé země, nebo je propast obrazem současného stavu vzdělání velké části ukrajinského, ale nejen ukrajinského lidského společenství? To je výklad, který ale platí jen relativně – do chvíle, než si poslechnete svědectví samotného autora. Ten říká, že vymyslel název na poslední chvíli a že jde o parafrázi ukrajinského názvu slavné knihy Davida Salingera, kterou u nás známe pod jménem „Kdo chytá v žitě“. Ukrajinský překladatel zvolil kdysi název „Nad prirvoju v žyti“…

Pokud se vrátím ke svému pokusu o interpretaci, zdá se mi, že přes všechno problémové, co ve své knížce Stech popsal, nepropadl všeobjímajícímu pesimismu. Přiřazuje se k těm Ukrajincům, kteří netouží natrvalo opustit svou zemi, ať se v ní žije jakkoli. Téma elektryček však už ve své tvorbě rozvíjet nehodlá – budou ho prý zajímat Ukrajinci, vyjíždějící do ciziny za prací – zarobitčany. Jak uvedl jinde, chtěl by nějaký čas žít jejich životem a psát o něm, ale spíše pro čtenáře zemí, ve kterých tito lidé pracují. Pobyl už ve Švédsku a uvažuje o tom, že se podívá do Česka. Překladatelky i překladatelé z ukrajinštiny v našich krajích by tedy měli být ve střehu…


Stech, P. (2018): Nad prirvoju v irži. Kyjiv, Tempora. Stran 139 (5). /ISBN 978-617-569-383-4/

(boz)