Z hlubin dávnověku (XIV): Od sarmatských katafraktů ke středověkým rytířům

Sarmati zavedli do starověkého válečnictví nový prvek: těžkou kavalerii na obrněných koních. Tato inovace, která se rozšířila na Západ i na Východ, byla spojena s vynálezem třmenů, vyšlechtěním nového, specializovaného plemene koní a s novou bojovou taktikou. Sarmatští obrnění jezdci – katafrakti - se stávají součástí armády velkých říší: Persie, Byzance, Číny, a během výbojů se šíří dále do Evropy. Ve středověku se jezdec v brnění stává ikonou šlechtického stavu. I když středověký rytíř není přesnou obdobou starověkého katafrakta, nepochybně se z něj vyvinul. A pozorný pohled odhalí určité přežívající stopy sarmatských katafraktů ještě dnes.

Řecký historik Pausaniás píše o Sarmatech, že v jejich zemi je nouze o železo, a proto si brnění zhotovují takto: chovají velká stáda koní, mrtvým koním uřezávají kopyta a shromažďují je. Potom z nich štípají tenké destičky podobné šupinám krajty nebo smrkové šišky, ty provrtají a sešívají je koňskými nebo hovězími šlachami a zhotovují tak brnění. Takové pancíře jsou stejně krásné a pevné jako pancíře Řeků. Odolávají střelám i ranám při souboji zblízka. 

Sarmatské šupinové brnění si můžeme dobře prohlédnout na reliéfech Trajánova sloupu, protože Sarmati bojovali i v dáckých válkách (jako námezdní žoldnéři patrně na obou stranách). Brnění skutečně připomíná smrkovou šišku a kryje celé tělo nejen jezdce, ale i koně od hlavy až ke kopytům. Kůň má dokonce chrániče očí. Rohovinové brnění bylo určitě mnohem lehčí než pozdější kovové a neomezovalo pohyb, takže způsob boje těchto jezdců se dosud nelišil od obvyklé stepní taktiky: na reliéfu vidíme jednoho z nich, jak z krátkého jezdeckého luku vypouští klasickou „parthskou střelu“ směrem dozadu. 

Peršané u svých pomocných sarmatských oddílů rozpoznali vojenský potenciál a přistoupili k inovacím: rohové brnění nahradili kovovým, což ovšem znamenalo podstatně větší váhu a vyžádalo si jednak změnu útočné taktiky, jednak vyšlechtění nového, mohutnějšího plemene koní, schopných nést velkou zátěž. Zatímco lučištník potřeboval rychlého, obratného koníka, schopného hbitě kličkovat a mást protivníka, katafrakt nepožadoval od svého koně ani tak rychlost, jako spíše sílu a nebojácnost. Oddíl katafraktů fungoval jako tank: pevně sevřená masa železa a zvířecích těl prorazila přední řady nepřítele. Neútočili tryskem (jakkoli to ve filmu může vypadat dobře), ale klusem. Výzbroj katafrakta tvořilo dlouhé těžké kopí (kontos), štít, meč a palcát. Přestože takto vyzbrojený katafrakt silně připomíná středověkého rytíře s turnajovým dřevcem, je tu výrazný rozdíl: katafrakt nedržel své kopí jednou rukou zapřené v podpaží jako dřevec, nýbrž držel ho oběma rukama a náraz tlumil pažemi. Sarmatské sedlo bylo ještě velmi jednoduché, kdežto středověké turnajové sedlo mělo vysoké opěrky vpředu i vzadu, díky nimž jezdec vydržel i silný náraz při čelním střetu. Nicméně se středověcí rytíři nepochybně vyvinuli z katafraktů.

Katafrakti útočili obvykle v klínovité formaci namířené na střed nepřátelského oddílu. Jezdci na špici klínu mlátili palcáty, ti po stranách drželi napřažená kopí a rozráželi řady nepřítele do stran. Odborníci na rekonstrukci historických bojových umění k tomu mají pár poznámek. Za prvé, katafrakti museli mít nějaký druh třmenů, aby se při zabodnutí kopí měli o co opřít. Asi to zpočátku byly jen kožené smyčky (podobné těm, za které dnes visíme v tramvaji), po kterých nezůstaly žádné archeologické doklady. Nicméně má se za to, že právě Sarmatům vděčíme za vynález této důležité součásti koňského postroje. Za druhé, katafrakt patrně musel zabodnuté kopí ihned pustit a odhodit, jinak by ho pákový efekt vyhodil ze sedla; pokračoval tedy v boji palcátem nebo mečem. Útok v klínovité formaci dodnes používá jízdní policie k rozhánění demonstrantů (odkaz č. 5), i když se místo palcátem ohání pendrekem.

Na Římany si katafrakti připravili speciální trik, při kterém proti legionářům využili jejich vlastní taktiku: nejprve zaútočilo lehké jezdectvo, lučištníci, kteří kroužili kolem římského oddílu a zasypávali ho šípy. Římané na to reagovali tak, že se zformovali v populární „želvu“. Na tento nepříliš pohyblivý útvar pak vyrazila pevně sevřená řada železných jezdců s napřaženými kopími a doslova ho převálcovala. Dvoumetrové kopí – pilum  ̶  římského pěšáka nemělo proti čtyřmetrovému kopí katafrakta šanci.

Římané ke konci císařství ovšem také najímali do své armády, složené najmě z barbarských žoldnéřů, sarmatské katafrakty. Říkalo se jim žertem „clibanarii“, „kamnáři“, protože kovové brnění se na horkém slunci nesnesitelně rozpalovalo. Také se z šupinového přeměnilo na těžké plátové, s helmou, která nechávala jen malé dírky v místě očí a nosu, takže podobnost takového plechem obaleného obrněnce s polní kuchyní – klibanos – byla nasnadě. Ukázalo se, že toto je slepá vývojová větev, termín clibanarius zanikl a v dalších stoletích se zase mluví jen o katafraktech.  V minulém dílu jsme viděli, kam všude v Evropě zavítali Sarmati v římských službách. S katafrakty měli tedy možnost se seznámit Frankové, Galorománi, Svébové, na východě v Byzanci i Varjagové (vlastně Švédi). Nepochybně jim záviděli. Což o to, brnění by dokázali tehdejší zruční kováři napodobit, zůstával však jeden klíčový problém – kde sehnat vhodného koně.

Koně potřebných vlastností byli vyšlechtěni v západním Íránu. Již Hérodotos píše o neobyčejných koních z Nisajské planiny, která se nacházela pravděpodobně v dnešní provincii Kermánšáh. Tito koně jsou nápadně velicí a krásní a Peršané si jich nesmírně váží. Nisajští bělouši kráčejí ve slavnostních průvodech bohů a králů. Za Dáreia se chov rozšířil od Arménie do Sogdiany. Pro nájezdníky z ponticko-kaspických stepí byli tito koně velmi žádanou kořistí. Římané se s nisajskými koňmi poprvé střetli v bitvě u Karrh v roce 53 př. n. l. (to bylo tam, co je ti katafrakti převálcovali). O 17 let později Marcus Antonius v rámci odvety zpustošil Arménii a přivezl první nisajské koně do Říma. Po Antoniově smrti zdědil koně císař Augustus. Vzhled nisajského koně ukazuje jezdecká socha císaře Marka Aurelia z 3. století n. l., ještě lepší obraz poskytují velmi realistické terakotové sošky z doby čínské dynastie Tchang, která měla s Persií čilé obchodní styky a nisajské koně odtamtud dovážela ve velkých počtech. Vidíme urostlá zvířata velikostí odpovídající už dnešnímu koni, s oblou, mocně osvalenou zádí a relativně malou, ušlechtilou hlavou s lehce klabonosým (konvexním) profilem posazenou na silném, obloukovitě prohnutém krku. Sošky zachycující koně v pohybu ukazují živý temperament a charakteristický vysoký krok (viz koňská galerie v příloze).

Nisajští koně sloužili katafraktům v Západořímské i Východořímské říši, v Persii i v daleké Číně. Řada starověkých autorů je označuje za nejskvělejší koňské plemeno a tomu odpovídala i jejich cena. Arabové se po ovládnutí Persie v druhé polovině 7. století našeho letopočtu zmocnili chovných stád a jako velcí milovníci koní je rozšířili po celém islámském impériu, zejména do severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov. Původní nisajské plemeno zaniklo po vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204, ale typ se uchoval v plemenech koně berberského, koně andaluského (pura raza espaňola) a také našeho koně starokladrubského. Ten je ovšem mohutnější, protože v době, kdy bylo toto plemeno zakládáno, sláva rytířských jezdeckých koní už pominula. Starokladrubský kůň byl vyšlechtěn jako tažné kočárové plemeno pro reprezentační účely vídeňského císařského dvora. Hřebčín v Kladrubech měl za úkol zajistit, aby ve Vídni bylo trvale k dispozici dvanáct kladrubských běloušů pro slavnostní příležitosti a dvanáct kladrubských vraníků pro státní pohřby. V dnešní době slouží kladrubští vraníci mimo jiné i u jízdní policie.

(mas)

< Předchozí | Následující >

Přílohy a odkazy:

1. Sarmatští katafrakti ve videohře. 2:33 min, bez komentáře.
2. Útok katafraktů. 0:18 min, bez komentáře.
3. Byzantští katafrakti, 5:36 min, bez komentáře.
4. Dokument o španělských koních cartujano. 5:57 min, anglicky.
5. Zásah jízdní policie v Londýně. 1:37 min, anglický komentář.
6. Výcvik pardubické jízdní policie. 0:46 min, bez komentáře.
7. Prezentace: Koňská galerie.