Rodiště nového prezidenta: Zelenskyj mezi Vilkulem a Husejnovem

V den nástupu nového ukrajinského presidenta si dovolím malý exkurz do prostředí, které jej formovalo. Rodištěm Volodymyra Zelenského je poměrně mladé město Kryvyj Rih. Jeho prehistorie začíná koncem 17. století a existence větší osady až o sto let později – jako datum jejího vzniku se nejčastěji uvádí rok 1775. To je v prostoru střední a celé jižní Ukrajiny běžné.

Dějiny Kryvého Rohu jako významného průmyslového centra se začaly psát až v poslední čtvrtině století devatenáctého. Podnětem prudkého rozvoje se stala rostoucí těžba železných rud v bližším i vzdálenějším okolí. Současně se kolem roku 1880 zrodil v jeho okolí, v málo obydleném kraji v blízkosti řek Saksahaň a Inhulec, fenomén tzv. Kryvbasu. (kryvorožské železnorudné pánve).

Jeho vývoj lze v lecčem srovnat s podstatně známějším Donbasem, kde těžba černého uhlí začala zhruba ve stejnou dobu. Kryvorožské železnorudné pásmo je delší (cca 100 km), ale zároveň užší (2–7 kilometrů) než donecká pánev. Celková plocha tak činí asi 300 kilometrů čtverečných. Obdobné bylo v případě obou regionů výrazné zapojení západoevropských, hlavně francouzských a anglických investic, do rozvoje těžby železných rud. Kolem roku 1900 se Kryvbas s Kryvým Rohem staly hlavní oblastí těžby železných rud v celé Ruské říši a předstihly uralský region.

O Kryvém Rohu (rusky Krivoj Rog) se uvádí, že jeho okrajové části jsou vzdáleny přímou čarou 66 kilometru, celý rohlíkově zakřivený tvar města však vydá na 126 kilometrů délky. Charakter bouřlivě se vyvíjejícího města nabyl Kryvyj Rih až od počátku století dvacátého, kdy měl zhruba 27 000 obyvatel, místní infrastruktura však dlouho pokulhávala za potřebami. Dnes žije v Kryvém Rohu zhruba 630 000 lidí, v celé kryvorožské aglomeraci se jich napočítá milion.

Toto je tedy prostředí, kde se formoval od počátků pohled mladého Volodymyra Zelenského na svět a kde se narodili i jeho otec a děd. Zelenskyj je tak prvním z dosavadních ukrajinských prezidentů, který vyrůstal od dětství ve skutečně velkoměstském prostředí. Navíc je synem vysokoškolského učitele: jeho otec Oleksandr (1947) vede katedru informatiky a informačních technologií v Kryvorožském ekonomickém institutu. Ani v tomto ohledu nenacházíme u předchozích nejvyšších představitelů Ukrajiny srovnatelnou paralelu – z učitelské rodiny byl jen Viktor Juščenko, ale v případě jeho rodičů se jednalo o učitele vesnické školy.

Knižní i časopisecké či sborníkové publikace Zelenského staršího vycházely v ruštině, protože ukrajinština do těchto oborů pronikala a dodnes proniká jen zvolna. Že Zelenskyj vyrostl a poté i žil převážně v ruskojazyčném prostředí, je tedy jasné. Setkáváme se tu s běžným statistickým paradoxem – rodným jazykem většiny Kryvorožanů je ukrajinština, výrazně převažující nad ruštinou (zhruba v poměru 71:27), reálně však je pozice ruštiny daleko silnější. Zelenskyj je v této sféře prostě reprezentantem prostředí, ze kterého vzešel a které se po této stránce bude jen pomalu a nesnadno proměňovat.

V době Majdanu před pěti lety se sympatie Kryvorožanů rozdělily a síly usilující o změny v životě a směřování Ukrajiny se tu neprosadily tak výrazně, jako např. v Dnipropetrovsku. Symbolem levicového konzervatismu města byl v tu dobu jeho primátor Jurij Vilkul, vrstevník Zelenského otce (1947), také vysokoškolský učitel, působící na místní technické univerzitě. Vilkul patřil mezi věrné reprezentanty Janukovičova směru a po roce 2014 nijak nezměnil své názory. Bez ohledu na tuto skutečnost se Kryvyj Rih podrobil procesům, probíhajícím v celostátním měřítku, např. realizaci principů stanovených zákonem o dekomunizaci.

Rodištěm předchozích dvou ukrajinských prezidentů byla sice města, měli bychom ale spíše hovořit o maloměstech, ať se jedná o Janukovičovo rodné Jenakijevo nebo o Porošenkův Bolhrad. Žádná z těchto lokalit nebyla nikdy ve větším rozsahu centrem ukrajinského společenského či kulturního života. V případě Kryvého Rohu je tomu poněkud jinak.

Přestože industrializace přinesla nezbytné rusifikační trendy, snahy ukrajinské části obyvatel o emancipaci byly i zde v příznivějších historických obdobích zřetelné. Ztěžovala je samozřejmě spíše technická orientace krivorožských vysokých škol – humanitní obory zůstávaly v menšině a prosazovaly se méně výrazně než třeba v někdejším Dnipropetrovsku.

V Kryvém Rohu se přesto po osamostatnění Ukrajiny zrodil určitý symbol začínajícího nástupu ukrajinství. Ztělesňoval je literárně-publicistický časopis Kurjer Kryvbasu, který získal dobrou pověst i uznání na celoukrajinské úrovni a zařadil se mezi nejznámější a nejčtenější celoukrajinské revue. Od svého vzniku v roce 1994 bylo toto periodikum spjato především se jménem kryvorožského spisovatele a kulturně-historicky orientovaného publicisty ázerbájdžánského původu Hryhorije Husejnova (1950). Husejnov patří mezi známé autory a byla mu dokonce udělena Ševčenkova státní cena za literaturu.

Rodiště ukrajinského prezidenta je tedy, jak vidíme, jedním z příkladů toho, v jakých protikladech a nakolik nejednoznačně se vyvíjí situace v lokalitách a regionech, jejichž vývoj byl podporován za sovětského režimu. Nyní těžko řeší v nových podmínkách svůj další rozvoj a směrování.

Nový ukrajinský prezident vyrostl na přelomu pozdně sovětského a postsovětského období právě v tomto městě, které je i není ukrajinským. Za těchto podmínek nemohlo pro něj být nijak snadné najít si „cestičku“ k ukrajinskému jazyku a kultuře. Jako hlava ukrajinského státu bude muset o příslušných problémech přemýšlet daleko více a častěji než kdykoli dříve. Z této strany mu bude v následujících měsících a letech adresováno mnoho naléhavých výzev, s nimiž se bude muset, stejně jako s nespočtem jiných, popasovat.

(boz)