Před padesáti lety (XLII): Ukrajinské marginálie v týdeníku Listy

Vzpomínky na rok Pražského jara se nikdy neobejdou bez zmínek o týdeníku Literární listy, který vycházel od března do srpna jako nástupce neméně známých Literárních novin. Co znamenala v roce ´68 zkratka LL, snad ví každý pamětník. Srpnová okupace vydání týdeníku ukončila, čeští spisovatelé se s tím však nehodlali smířit.

ListyAž na počátku listopadu, po více než dvouměsíční přestávce, se podařilo zajistit vydání náhradního týdeníku Listy, který grafickou úpravou i skladbou autorů zřetelně navazoval na zastavený týdeník. Popularita Listů zůstala na vysoké úrovni díky snaze jejich redaktorů a autorů zúčastnit se co nejvýrazněji politického života a udržet prostor pro demokratické svobody. Na to vše ale zbylo příliš málo času. Literárním listům bylo dáno necelých šest měsíců života a v případě Listů to bylo necelých sedm měsíců.

Nás samozřejmě zajímá, zda byla v Listech nějak zohledněna ukrajinská tematika. Můžeme v tom směru navázat na souhrnnou zprávu o ukrajinském materiálu v Literárních listech, otištěnou vloni. Poměrně fragmentární zájem o ukrajinskou problematiku vyvrcholil v LL zprávou o dopisu ukrajinských spisovatelů Prešovska jejich kolegům v sovětské Ukrajině, který byl odeslán krátce před srpnovou intervencí.

V nově založených Listech na tento materiál dlouho nenavázalo nic podobného. Je samozřejmé, že tehdy vyvolávaly zájem spíše některé tehdejší ruské literární a kulturně-politické problémy – zejména pokračující boj o dílo a názory Alexandra Solženicyna. K dílu tohoto někdejšího politického vězně se upíraly zraky nemalé části české inteligence. Její představitelé vyjadřovali spisovateli, který se dostal v brežněvovském Sovětském svazu na index, výrazné sympatie.

V Solženicynově stínu bylo málo místa pro sledování dění v druhé největší sovětské republice, tedy v Ukrajině. Poprvé, a to hned nadvakrát, se obrátila pozornost Listů k Ukrajincům v čísle 4 z 30. ledna 1969, krátce po smrti Jana Palacha, na stránce nazvané „Stalo se…“. Zde bývaly ve čtyřech sloupcích publikovány zhruba tři desítky kratších zpráv.

První dvě se týkaly Ukrajinců, žijících na východním Slovensku. Informace o nich byla uvozena dodnes nesporně pravdivým konstatováním, že „i národnostní menšiny, žijící v Československu, prokázaly v pohnutých srpnových dnech politickou zralost a vědomí sounáležitosti s naší vlastí“. Sounáležitost Ukrajinců a jejich podpora reformnímu vedení země a komunistické strany byla v listech dokumentována na příkladu čtvrtého, obsahově českého čísla dvojměsíčníku Duklja. To v létě roku 1968 informovalo z vysloveně sympatizujících pozic o aktuálním stavu české literatury a kultury. Přineslo také řadu překladů z díla Václava Havla a jiných autorů, kteří byli solí v očích sovětským normalizátorům i jejich českým a slovenským spojencům. Přineslo také úryvky z „kacířských“ projevů na sjezdu československých spisovatelů, konaném v polovině roku 1967.

V rubrice „Stalo se…“ následovala čtyřřádková zmínka o knize Kapitoly z českých dějin. Hned za ni zařadila redakce druhou zprávu z prostředí Prešovska. Prakticky stejně dlouhá noticka upozorňovala na knížku Literatura čechoslovackych ukrajinciv, která byla publikována v Prešově koncem roku 1968. Autoři tohoto sborníčku zhodnotili tehdy ani ne dvacetiletý vývoj menšinového písemnictví své národnostní skupiny, která před polovinou 20. století vlastní písemnictví prakticky neměla. Přesto texty tamních autorů budily po polovině 60. let pozornost daleko za hranicemi regionu – v Ukrajině a západním ukrajinském exilu.

Listy o této knížce napsaly: „Se zájmem se zde dovídáme zejména o posledním rušném období 60. let, kdy ´místní´ literatura usiluje o překonání tradičního provincionalismu a, ovlivněna československým kontextem, stále odhodlaněji míří k moderním uměleckým kvalitám. Toto úsilí by si zasloužilo i větší pozornost a publicitu v našich časopisech“.

Větší překladatelská pozornost k dílům těch autorů, kteří mohli za normalizace pokračovat v tvorbě, se ovšem dostavila daleko později, v časech „normalizované“ literatury a na pokyn shora. Zároveň je jisté, že obě uvedené informace byly vysloveně bagatelní a nejspíše obratem upadly v zapomnění – jejich dokumentační hodnota je však nesporná.

Na další informace z ukrajinsko-českého kontextu došlo v Listech až před polovinou dubna, měsíc před zánikem listu. Hned třikrát se ukrajinských záležitostí dotklo číslo 14 z 10. dubna 1969. V tomto případě se jednalo o dvě poněkud delší informace, které asi původně tvořily celek. Snad se redakci tak dlouhý text nehodil, a proto jej „rozsekla“ do dvou částí otištěných s odstupem tří stránek. Dostaly se do sousedství zajímavých materiálů – o umělci Marcelu Duchampovi, o tehdy vzniklém kunderovském filmu Žert apod.

Autorem obou ukrajinistických textů byl známý ukrajinista a později i bělorusista z University Karlovy, Václav Židlický (jeden z jeho příspěvků je signován plným jménem, druhý šifrou „ck“). V obou se jedná o sborník Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků, který vyšel v létě 1968. Určen byl mj. účastníkům mezinárodního kongresu slavistů, uspořádaného v Praze.

Čteme zde veskrze pozitivní hodnocení tohoto vědecko-bibliografického sborníku, vyznačujícího se širokým záběrem a bohatstvím shromážděného materiálu i potřebnou analytičností materiálu v úvodní části knihy. Autor pokračuje slovy: „A nic na tom nemění skutečnost, že si ukrajinská literatura nevydobyla v českém kontextu pevnější místo, že nedošlo k výraznější recepci uměleckých hodnot. Je zcela přirozené, že jsme přijímali především z literatur velkých, patří však ke kladům naší tradice, že jsme se snobsky neuzavírali ani slabším podnětům a poznání nejširších souvislostí. A že jsme podle možností také dávali, což má právě v českých vztazích k Ukrajině zvláštní význam. /…/ V dnešní vyhrocené době nebude snad zbytečnou sebechválou připomínka, že i v tom je kus naší demokratičnosti, znající ´svobodu vážiti každou´“.

Podle Židlického byl tento sborník dokladem skromné, širší veřejností celkem nepostřehnuté práce, „která se však v úhrnu nikoli nevýznamně podílí na naší demokratické kultuře i kultuře demokracie. Neboť k tomu právě nerozlučně patří pozornost a pochopení nejen vůči velkému, ale i menšímu a malému. Tím spíše, že historicky jsou kategorie velikosti či důležitosti relativní a proměnlivé.“ Co k tomu lze dodat z perspektivy dneška, o půlstoletí později?

Leonid Novyčenko
Leonid Novyčenko

Ten o něco kratší z obou materiálů Václava Židlického začíná obranou autorek kapitoly o vývoji vztahu obou národních literatur po roce 1945 – Ziny Genyk-Berezovské a Aleny Morávkové. Ty oprávněně kritizovaly způsob, jakým byla prezentována a zároveň diskreditována ukrajinská literatura v době pozdního stalinismu výběrem podřadných prací pro překlad do češtiny. Židlický přitom odmítl výtky kyjevského odborníka Hennadije Konovalova, vyslovené v týdeníku Literaturna Ukrajina v polovině prosince 1968. Konovalov přešel od kritiky příslušné kapitoly k obviňování autorek z nihilismu a literárního revisionismu, zároveň odmítl „všelijaké moderní pitvoření, které má místo v nejnovější české literatuře“. Ostatně týž autor napadl v červnu 1968 v jiném článku pojetí moderní ukrajinské literatury, které v českém prostředí prosazovali Židlický a Genyk-Berezovská v Slovníku spisovatelů národů SSSR a v samostatné publikaci o tehdejší ukrajinské a běloruské literatuře.

Přes krátký rozsah této informace je patrné, že šlo o záležitosti v ukrajinském kontextu důležité. Vedení spisovatelského i jiných uměleckých svazů Ukrajiny, podléhající stranickému dohledu, totiž právě v důsledku událostí Pražského jara přistoupilo k utahování šroubů a odstraňování poměrně skromných úspěchů destalinizace v Ukrajině. Odtud vedla cesta k pronásledování kriticky myslících intelektuálů, které v ukrajinském prostředí vyvrcholily v roce 1972.

Poslední materiál Listů s ukrajinskými vazbami vyšel rovněž ve 14. čísle, a to opět na stránce, určené pro drobné zprávy. Nepodepsaný autor se zde věnoval názorům dalšího, nepoměrně vlivnějšího představitele konzervativního křídla ukrajinských literárních vědců a kritiků. Konkrétně bylo upozorněno na projev Leonida Novyčenka, pronesený nedlouho předtím na plénu Svazu ukrajinských spisovatelů. Novyčenko byl oficiálním představitelem ukrajinské i celosovětské literární vědy a také tajemníkem Svazu ukrajinských a zároveň i Svazu sovětských spisovatelů. Byl tedy sám sobě coby tajemníkovi tajemníkem. V roce 1968 byl navíc vyznamenán ukrajinskou státní cenou pojmenovanou po Tarasu Ševčenkovi.

V projevu, o kterém se Listy zmínily, Novyčenko kritizoval vliv tzv. antisocialistických jevů na některé představitele tehdejší české literární scény. Listy v komentáři k této události poukázaly na to, že se jedná o dost ojedinělý projev v ukrajinském tisku, „který se v československé záležitosti dosud omezoval převážně jen na přetiskování oficiálních zpráv a stanovisek.“

Ivan Dzjuba
Ivan Dzjuba

V závěru je přidána informace o výpadu Novyčenka, uskutečněném v tomtéž projevu, proti ukrajinskému opozičnímu literárnímu kritikovi Ivanu Dzjubovi. Ten se stal obětí útoku kvůli své stati o básníkovi Volodymyru Svidzinském, jedné z nespočetných obětí řádění stalinismu na počátku 40. let 20. století, v úvodní fázi „Velké vlastenecké války“. Listy Dzjubu označily za talentovaného kritika a vůdce mladé „posjezdové“ generace na Ukrajině. Zjevně tím bylo poukázáno na sjezd ukrajinských spisovatelů z roku 1966, který byl přes určitou míru obrany ukrajinského jazyka a tradic nesrovnatelně krotší než sjezd pražský.

Tento materiál nám nabízí vlastně jediný letmý vhled do vnitřního života ukrajinské literatury a její podřízenosti stranickým direktivám v době Pražského jara. Otištěním tohoto textu zprávy o Ukrajině v Listech definitivně skončily stejně jako Listy samotné. V následujících měsících ztratili čeští spisovatelé i své další časopisy, když se nepodvolili husákovskému vedení KSČ.

Je příznačné, že právě Novyčenko se na počátku 70. let stal spoluúčastníkem „normalizování“ české ukrajinistiky, ale v širším smyslu také české literárně-kritické scény. Ne náhodou byla v roce 1977 vydána v českém překladu kniha jeho studií. Paradoxně ji přeložil právě Václav Židlický. Poměry se prostě změnily.

Bilance Literárních listů i Listů v oblasti informování o Ukrajině a Ukrajincích je tedy poměrně skromná, ale můžeme být vděčni i za tyto drobné doklady. Jsou cenným materiálem, obohacujícím naše znalosti o českém vnímání ukrajinských problémů v závěru nejsvobodnější kapitoly českých kulturních a politických dějin komunistického období.

(boz)

Rubriky