Diplomatická mise Ukrajinské lidové republiky v Praze: sto let

Vzpomínat stoletého výročí počátku činnosti ukrajinské diplomatické mise v Praze až teď, před polovinou května roku 2019, je trochu zpozdilé. Příležitost k tomu byla už před čtvrt rokem, na počátku února. Vysvětlit úplné počátky činnosti tohoto nevelkého, ale důležitého úřadu však není snadné – to je důvodem našeho zdržení.

Základní orientaci v čase a prostoru nám v této věci nabízí těžko docenitelný týdeník Ukrajinskyj tyždeň, který vycházel v Praze po většinu třicátých let 20. století. Nejvíce se o jeho vydávání zasloužil obětavý emigrant z Volyně – Petro Zlenko (1891–1954). Odměny za to se od sovětské moci dočkal – v roce 1945 byl unesen z Prahy sovětskou kontrarozvědkou a zemřel v trestním táboře v Tajšetu na Sibiři.

Zlenko otiskoval v Ukrajinském tyžni v roce 1934 na pokračování cyklus článků, jehož název zní v překladu Ukrajinské památky a památná místa v Československu. Není zde sice zachyceno všechno ani z pražského prostředí, musíme však být Zlenkovi výrazně vděčni za všechno, co se mu podařilo před více než 80 lety zadokumentovat.

Čtvrtá část cyklu, vydaná v Ukrajinském tyžni 13. 8. 1934, byla nazvána podle adresy jednoho z malostranských domů „Šeříková 4“. Najdeme zde souhrn základních údajů o činnosti pražské mise Ukrajinské lidové republiky. Proto zde příslušnou část Zlenkova textu uvádím v překladu.

„Jméno Ukrajiny proniklo sem, do Šeříkové ulice č. 4 v Praze III /dnes: Praha 1/, poprvé v roce 1921, kdy tu sídlila Mimořádná mise Ukrajinské lidové republiky. V jejím čele stál Maksym Slavinskyj, tajemníkem byl dr. Suryn a později dr. Jakubivskyj, radou Věnceslav Švihovský, nynější ředitel Centropressu, funkci atašé vykonával Vasyl Koroliv-Staryj a osobní složení mise doplňovali tři úředníci – Natalena Kovalevska-Koroleva, M. Stefanovyč a L. Tovstonoh. Později náleželi do složení mise ještě rada Ajtal Vitošynskyj a Lastoveckyj.

hotel Central
Hotel Central v Praze, Hybernská ulice

Do Prahy mise přijela 2. února 1819. Prvním místem jejího pobytu byl hotel Central v Hybernské ulici (Praha I), později dům hluchoněmých na Smíchově (Holečkova ulice č. 104) a nakonec se mise nacházela od roku 1921 v Šeříkové ulici. Úřadovala tu až do roku 1922, kdy předala všechny své prostory Ukrajinskému hromadskému (občanskému) komitétu. V Praze existovala ještě jiná ukrajinská mise – Západoukrajinské lidové republiky – v čele s univerzitním profesorem dr. Stepanem Smal-Stockým, která úřadovala od podzimu roku 1920.

Uvedené mise rozvinuly značnou činnost: vydávaly pasy a víza, hájily před československými úřady zájmy svých občanů, podávaly memoranda československé vládě apod. Postoj československé vlády byl srdečný a často příznivý, ale z politických důvodů nemohl tento stav přetrvat natrvalo.

Mise Ukrajinské lidové republiky rozvinula rozsáhlou činnost v zájmu československo-ukrajinského kulturního sblížení: konaly se přednášky (v gymnáziu ve Vojtěšské ulici v Praze II /dnes Praha 1/), bylo vytištěno množství propagační literatury (svazky edice Poznejme Ukrajinu i jiné tituly). Byl také založen klub, vedený profesorem Smal-Stockým, který uskutečňoval pravidelné schůzky v hotelu Central a výrazně se zasloužil o sblížení členů ukrajinské kolonie v Praze s jejich přáteli z řad Čechů.

Vojenská mise, vedená plukovníkem A. Okopenkem a plukovníkem D. Horbenkem, sloužila do roku 1921 zájmům ukrajinské armády.

Nepříznivé politické okolnosti se staly příčinou zastavení činnosti ukrajinských misí. Právě tehdy ale československá vláda projevila ochotu poskytnout všestrannou kulturní pomoc emigrantům z východní Evropy, kteří hledali útočiště v ČSR. Tento příznivý postoj využila nevelká skupina Ukrajinců vedená Mykytou Šapovalem, která založila v létě roku 1921 Ukrajinský hromadský komitét coby soukromou dobročinnou společnost, jejíž stanovy schválily československé úřady 1. července 1921.“

Zde končí to, co napsal Petro Zlenko o činnosti ukrajinské diplomatické mise v Praze, resp. o dvou misích. Jejich paralelní existence byla vyvolána složitou situací obou zeměpisných částí apolitických subjektů, tvořících tehdy Ukrajinu, v poslední fázi jejího boje za nezávislost. Zajímavé je to, že obě tyto mise nakrátko nahradila mise Ukrajinské socialistické sovětské republiky, která úřadovala v Praze do té doby, než vznikl Sovětský svaz a než byly dosavadní ruská a ukrajinská mise spojeny v celosovětskou.

Maksym Slavinskyj
Maksym Antonovyč Slavinskyj

Jak vidíme, v případě mise Ukrajinské lidové republiky nešlo o nijak malý úřad – Zlenko vyjmenovává deset (resp. s lidmi z vojensko-zdravotnické mise dvanáct) jejích pracovníků. Zapomněl přitom uvést velmi významného představitele mise – publicistu a naciologa Hyppolita Olgerda Bočkovského. Ten vystupuje do popředí spolu s třemi dalšími pracovníky, kteří byli tehdy rovněž publikačně velmi aktivní – totiž Maksyma Slavinského a Korolivovy. O ostatních tehdejších ukrajinských diplomatech, kteří působili v Praze, však víme daleko méně a bude nutno pátrat vytrvale po dalších údajích.

Určitě se najdou další zmínky o misi, spojené se vzpomínkami někoho z četných Ukrajinců, kteří před sto lety pobývali v Praze, na toto město. Připomenu jen memoáry historika Dmytra Dorošenka, který byl v roce 1918 po určitou dobu ukrajinským ministrem zahraničí, do Prahy však přijel v roce následujícím už jako soukromník a začínající emigrant. Dorošenko potvrzuje například, ač bez žádoucích podrobností, klíčovou roli hotelu Central v tehdejším ukrajinském životě, jenž se rozvíjel v české metropoli. Souhrnnou zprávu o stavu a práci ukrajinské mise však tento autor nepodává.

Důležitější je připomenout si několik skutečností, které bývají chápány zkresleně. Především je třeba zdůraznit, že příjezd a činnost mise neznamenaly, že Československo uznalo nezávislost Ukrajiny a že byly navázány plnohodnotné diplomatické vztahy obou států. Toto se tehdy a ještě dlouho potom nestalo – reálně lze o takových skutečnostech mluvit až v roce 1992. Je logické, že o více než 70 let dřív vyčkávala reprezentace mladého československého státu, jak se vlastně válečné události na ukrajinském území vyvinou a k jakému závěru dospějí. Tak postupovaly i jiné země.

Ukrajinská mise přijela na počátku února 1919 do Prahy v tichosti a nebyla nikým oficiálně vítána. Když čteme tehdejší noviny, můžeme srovnávat takovýto stav třeba s hlučným a nadšeným přivítáním mise jugoslávské. Až do května bylo o ukrajinské misi slyšet jen málo. Pak se situace změnila. Do značné míry se o to zasloužil příjezd Ukrajinské republikánské či republikové kapely do Prahy a její první vystoupení, která vzbudila překvapení a nadšení.

Důležité je to, že právě prezentace ukrajinské lidové i umělé hudby přispěla k značnému nárůstu českého zájmu o Ukrajinu. A tak například přední pražský ilustrovaný časopis Český svět otiskl na první stránce 40. čísla z 5. června podobiznu velvyslance Maksyma Slavinského s jeho krátkým životopisem.

O slavném ukrajinském sboru napíšeme brzy víc – je to samostatné a bohatě dokumentované téma. O ukrajinské misi v Praze toto zatím říci nemůžeme. Přesto lze označit více než dvouleté působní ukrajinské diplomatické mise v Praze za vysoce pozitivní jev v dějinách česko-ukrajinských vztahů. Její značně rozsáhlá, v podstatě plnohodnotná činnost představovala za velmi složité až kritické situace ukrajinského státu nejen symbolickou, ale v řadě ohledů skutečnou pomoc snaze o jeho uhájení. Nic na tom nemění skutečnost, že řada Čechů se stavěla k ukrajinským snahám skepticky nebo zcela nepřátelsky.

Jakoby celé jedno století některé věci až tak nezměnilo. Jiné je však to, že v Praze dnes pracuje v rámci svých možností opravdový a uznávaný zastupitelský úřad Ukrajiny. Reprezentuje zemi ohroženou stejně jako před sto lety, jejíž státnost je však podstatně pevnější a uznávanější než v roce 1919. Buďme za tuto změnu rádi…

(boz)

Rubriky