Kunderovy překlady a české vnímání „kvetoucí Ukrajiny“ kolem roku 1950

Nedávné připomenutí překladů Milana Kundery z ukrajinštiny (hlavně z díla Pavla Tyčyny) vyvolalo určitý ohlas. Proto se k tématu vracím ještě jednou a pokusím se představit je z poněkud širšího hlediska. Jak můžeme chápat podobné doklady tehdejšího zájmu o Ukrajinu a její kulturu? Co znamenaly a jakou plnily funkci?

Odpovědět na tyto otázky detailně by mohla jen speciální monografie, zatímco krátký článek jen naznačí kontury tématu. Zopakuji, že Kunderovy překlady vznikaly na sklonku pozdního stalinismu v letech 1949–1953, kdy s tímto typem totality získaly neblahou zkušenost i české země. V tomto období máme dokumentováno z novin, časopisů a sborníků čtrnáct jednotlivých publikací Kunderových překladů básní Tyčyny, podstatně větší počet básní byl ale v roce 1953 zařazen do výběru nazvaného Ocel a něha.

Český literární historik Michal Bauer se zamýšlel nad možným ovlivněním rané Kunderovy básnické tvorby Tyčynovým dílem. Ve své stati z roku 1999, otištěné ve sborníku Neznámí (autoři) – (Neznámé) texty, vyjmenovává deset Tyčynových básní, které takový vliv naznačují, a přiřazuje k nim jedenáct Kunderových poetických prací, které mohly být Tyčynou ovlivněny. Je možné, že toto téma někdo osvětlí ještě podrobněji. Nyní se však zaměřme na obecnější česko-ukrajinský kontext, patrný v prvních letech po únorovém převratu.

Léta 1949–1953, která zažila pompézní oslavy Stalinových sedmdesátin a po třech letech jeho neméně pompézní pohřeb, těžce dolehla na všechny země tzv. socialistického tábora, ke kterým se nově připojila Čína. V podmínkách zvýšeného mezinárodního napětí a války na korejském poloostrově zostřovaly stalinistické režimy všude, kde byly u moci, represe proti skutečným i domnělým nebo uměle vyrobeným „nepřátelům lidu“. Je těžko říci, kde v „socialistické části světa“ byl útisk větší či menší, Československo i sovětská Ukrajina však prožívaly velmi nesnadné období. Pozice obou zemí byla samozřejmě odlišena přímým začleněním Ukrajiny do SSSR – sovětská nadvláda nad Československem neměla tak bezprostřední charakter.

I v českém prostředí však sovětský vliv zesílil nebývalou měrou a ovlivnil veškerý český a slovenský veřejný život včetně oblasti kultury. Jeho součástí se stalo opakované deklarování přátelství se stalinským státním kolosem. Naplňování hesla „Sovětský svaz – náš vzor“ (a to úplně ve všem) zajišťovaly především knihy a periodický tisk.

Vedle už zavedeného týdeníku Svět sovětů začal nově vycházet měsíčník Praha-Moskva, pro vědce různých oborů bylo vydáváno v roce 1951 čtrnáct řad časopisu Sovětská věda. Tuto řadu doplňovaly ještě další časopisy. Učitelům ruštiny (její studium bylo ve všech školách povinné) sloužil Ruský jazyk. Funkcionářům a členům Svazu československo-sovětského přátelství byly určeny měsíčníky Přítel SSSR a Kulturní besedy SČSP. Propagaci všeho sovětského se však věnoval i veškerý ostatní tisk a samozřejmě také rozhlas. Československá televize to nečinila jen proto, že tehdy ještě vysílání nezahájila.

Na první místo v rámci neustávajícího ujišťování o československo-sovětském spojenectví a družbě na věčné časy byl samozřejmě postaven ruský národ, který byl také často se vším sovětským ztotožňován. Deklarované, všestranné a nikdy nekončící přátelství se Sovětským svazem se však nemohlo omezovat jen na ruskou složku, ale dotklo se v různém rozsahu také ostatních národů SSSR.

V této souvislosti sehrála dosti podstatnou úlohu sovětská Ukrajina. Byla přece jen druhou největší, nejstarší a hospodářsky nejdůležitější sovětskou republikou. Zároveň získala v roce 1945 z milosti kremelských vládců a se souhlasem jejich západních spojenců členství v Organizaci spojených národů. Navíc jakožto jediná sovětská republika přímo sousedila s Československem.

Je samozřejmě velmi důležité, jak se ve vztahu k Ukrajině deklarované přátelství a poznávání projevovalo v praxi a nakolik bylo založeno na skutečné znalosti – čili při pohledu z druhé strany, kolik zde bylo formalismu, předstírání či nepřiznané a možná nevědomé falše. Přátelství k sovětské Ukrajině a snaha o její poznávání projevovalo mnoho tehdejších lidí jistě upřímně a spontánně, byť to předepisovala tehdy stanovená stranická linie. Výsledek oné snahy však zásadním způsobem ovlivnila faktická neznalost. Většina zájemců o družení a poznávání v Ukrajině nikdy nebyla a za tehdejší situace tam ani cestovat nemohla. Do Sovětského svazu a na Ukrajinu jezdily jen oficiální delegace nebo jedinci. Ostatní zájemci byli odkázáni právě jen na svědectví tehdy vydávaných knih, tisku a filmového zpravodajství.

Pokud vycházíme z kvantitativního hlediska, bylo z čeho vybírat. Knihy a periodika zprostředkovávaly nejen informace o tehdejší Ukrajině, ale také o jejích historických a národopisných tradicích. Početní bilance překládání z ukrajinské krásné literatury a folklóru je kolem roku 1950 velmi výrazná, srovnáváme-li s dneškem. Bohužel vycházelo však množství překladů velmi pochybné kvality. Všechny nabízené informace a svědectví byly totiž ovlivněny zájmy tehdejší sovětské propagandy. Český tisk byl tak na počátku 50. let 20. století zaplevelen i texty, které sice Ukrajinu oslavovaly, ale fakticky ji z dnešního hlediska diskreditovaly. Patřily k nim i Kunderovy překlady Tyčynových politizovaných básní. Kundera naštěstí přeložil i texty, které patří dodnes do zlatého fondu ukrajinské literatury.

Úkolem tehdejší tištěné produkce, věnované Ukrajině, bylo předvést ji jako šťastnou zemi, která našla své štěstí v bratrství s ruským národem a s jeho protektorskou pomocí v rámci Sovětském svazu. Tak to ostatně hlásala od roku1947 hymna sovětské Ukrajiny, jejíž text napsal právě Pavlo Tyčyna s Mykolou Bažanem. Dnes už dávno zapomenutý, zcela archaicky působící text z roku 1949 byl o rok později publikován v českém překladu. Začíná slovy:

Jen kveť, Ukrajino, ty krásná a silná,

ke štěstí tě povznesl Sovětský svaz,

ty s rovnými rovná a s volnými volná

na výsluní svobody nám rozkvetlas.

Nebylo náhodou, že překladatel pozměnil úvodní slova hymny („Žyvy Ukrajino“) na variantu „kveť, Ukrajino“. V českém tisku poloviny 20. století se stále přemílá obraz kvetoucí nebo případně i zlaté Ukrajiny, převzatý z tehdejší sovětské propagandy. Dokladů lze najít dostatek – postačí jeden. Koncem roku 1949 otiskla jistá Julie Drimlová v dětském časopise Mateřídouška lapidární, z dnešního hlediska tragikomicky působící čtyřverší o Ukrajině, jehož text je na připojeném obrázku. Pojetí radostné, šťastné a kvetoucí země se vyskytlo i ve filmové sféře. V roce 1950 natočili v Kyjevě dokumentární film Kvetoucí Ukrajina (Kvituča Ukraina). Promítal se i v Československu a dostal jednu z cen karlovarského filmového festivalu v roce 1952.

Spíše jen okrajově byla předváděna jako protiklad tvář „zloduchů“, kteří neměli nic jiného na starost než kvetoucí Ukrajinu poškozovat. Zlí nacionalisté a banderovci, u kterých vlastně nebylo příliš jisté, zda jsou opravdovými Ukrajinci, chtěli v každém případě tuto zemi poškodit, byli však samozřejmě odsouzeni k jednoznačné porážce. I toto pojetí nepřátel kvetoucí Ukrajiny našlo v Čechách ohlas, a to v obskurním filmu Akce B z roku 1951.

Mohl v takovéto atmosféře vnímat Ukrajinu jinak než většina Čechů Milan Kundera, když navíc překládal díla jejího předního básníka, která tento obraz potvrzovala? Mohly se vůbec v rámci Kunderova vidění tehdejšího světa objevit nějaké pochybnosti o předkládaném obrazu Ukrajiny? A cítil tento začínající překladatel a básník potřebu o takovýchto věcech přemýšlet? Nevíme to a asi to ani vědět nebudeme, pokud by se k dané problematice, vzdálené sedm desetiletí, nechtěl vyjádřit on sám…

Na druhou stranu je třeba položit si otázku, nakolik bylo stálé přemílání obrazu kvetoucí Ukrajiny účinné. Samozřejmě můžeme jen těžko zjistit a rozlišit různé formy reakce tehdejších čtenářů. Existuje však případ, dokládající reakci pochybující či zpochybňující, spojený se jménem jiného, začínajícího, ale neoficiálního básníka. Ivo Vodseďálek (1931–2017) byl o dva roky mladší než Kundera a po maturitě se ani nepokoušel nastoupit vysokoškolské studium, ačkoli ještě jako středoškolák docházel na univerzitu poslechnout si přednášky profesora Václava Černého, kde poznal i studenta Kunderu. Protože si Vodseďálek nedělal iluze o kvalitách „Karlovy univerzity 1950“, nastoupil raději dělnické zaměstnání. To mu nebránilo v tom, aby začal psát pro sebe a několik známých básně surrealistického typu.

Z pěti takových výtvorů sestavil Vodseďálek miniaturní sbírku, které dal nikoli náhodou název Kvetoucí Ukrajina – úvod je datován 5. 12. 1950. „Publikována“ byla ve čtyřech strojopisných výtiscích v rámci neoficiální edice Půlnoc až o tři roky později, v listopadu 1953. Název této minisbírky je mystifikací, protože v obsahu nic podstatného o Ukrajině nenajdeme. Pokud bychom brali vážně název básně „Snědl jsem mapu Sovětského svazu“, pak by tento osud jistě postihl i kartografické zpodobení Ukrajiny, ale to není podstatné. Zaujme spíše to, že právě v této básni nejsou oslaveny do omrzení oslavované úspěchy ukrajinského kolchozního zemědělství. Autor vidí místo toho „hrdost, s níž kopretina vyrůstá na Ukrajině“. Ukazuje nám tedy kvetoucí Ukrajinu v trochu odlišném „diskursu“…

Pojmenování Vodseďálkovy knížečky je tedy možno chápat především jako ironický ohlas klišé, které bylo české společnosti po několik let intenzivně vnucováno. Ukazuje se, jaký vedlejší efekt mělo všechno oficiální usilování o vyzvednutí vymyšlené, kvetoucí Ukrajiny na český piedestal – hned vedle bratrského Ruska.

Kundera ani Vodseďálek v polovině 20. století Ukrajinu nepoznali a skoro určitě nespatřili ani později. Představy o této zemi byly v počátcích jejich básnických aktivit odkázány na to, co nabízela oficiální propaganda. Podstatné však bylo to, jak rozdílně se dokázali s popsaným „ideovým futrováním“ na základě vlastního uvažování vyrovnat. Rozdílný výsledek podmínil i osud tehdejší tvorby obou autorů. Kunderovy básně ani překlady Tyčynových skladeb v posledním půlstoletí nevycházely. Oproti tomu Vodseďálkova „ukrajinsko-neukrajinská“ sbírka se spolu s jinými jeho literárními pracemi oficiálního vydání dočkala, ale až čtyři desetiletí po svém vzniku.

(boz)