Ukrajinský rok 2014 a další výhledy

V loňském roce se v Ukrajině odehrály události, které lze bezesporu označit za unikátní a jejichž význam daleko překonal hranice země. Devět let po počátku prvního, časově kratšího Majdanu, se zrodilo obdobné, ale daleko hlouběji založené a odhodlanější hnutí, které se udrželo v centru Kyjeva téměř tři měsíce, než se mu podařilo prosadit hlavní svůj cíl. Obě hnutí bojovala v zásadě proti témuž nepříteli – Viktoru Janukovyčovi: jednou jako nečestně  zvolenému prezidentovi, podruhé proti prezidentovi. který se zpronevěřil svému úřadu.  Druhý zápas byl neskonale tvrdší – jestliže prezident zápasil o udržení moci zoufaleji, rozhodněji a krutěji, musela revoluce proti němu a jeho systému použít rovněž podstatně radikálnějších prostředků než ty, které stačily k vítězství v r. 2004.

Pád prezidenta i vlády vedl k ustavení několikaměsíčního přechodného systému, kde kontinuitu moci zajišťoval parlament, na jehož činnosti se přestala podílet jen dílčí část poslanců, kteří ze země uprchli nebo se úspěšně etablovali v některé ze separatistických republik. Řeči o „kyjevské juntě“ byly od počátku absurdní a nepodložené, zvláště když sledujeme podivný politický systém, který se v „donecké a luhanské republice přes jejich deklarovanou „lidovost“ vytvořil.

Hned po událostech z konce února jsme byli svědky brutálního zpochybnění ukrajinské územní celistvosti – nejprve v Krymu a téměř bezprostředně na to ve dvou nejvýchodnějších oblastech Ukrajiny, jejichž jádro tvoří ukrajinský Donbas. Ruka Ruska v tamním dění byla patrná od samého počátku, nejvíce se však zviditelnila koncem srpna, kdy zvýraznění ruské intervence v této části Ukrajiny zamezilo dalšímu postupu ukrajinské armády a pochybné příměří z počátku září přivedlo konflikt do jeho současné zamrzlé podoby.

Ukrajina, které získala počátkem června nového prezidenta a koncem října i nový parlamentní sbor, je postavena do mimořádně složité situace, která bude jistě charakterizovat přinejmenším celý tento rok. Putinovo Rusko je rozhodnuto cestu Ukrajiny ven z jeho mrazivého objetí za každou cenu zmařit. Řekneme-li, že nebude riskovat ani použití takovéo fenoménu jako vytváření „spáleně země“, může to vypadat jako nadsázka. Z Donbasu, který má zůstat koulí na noze Ukrajiny, však už spálená země do značné míry vytvořena byla. Je zcela absurdní přednostní obviňování ukrajinských ozbrojených sil z této skutečnosti, přestože si v tom řada českých pozorovatelů zjevně libuje.