Woodrow Wilson, Ukrajinský den v USA a Sinclair Lewis

V době, kdy Ukrajinci začali usilovat o plnou míru své národní a státní svébytnosti, bylo potřeba rozšířit povědomí o Ukrajině v bližším i vzdálenějším světě. Platilo to stejně uprostřed Evropy, jako na jiných kontinentech. Mnohde, např. v severní Americe, mohly tuto snahu podpořit ukrajinské vystěhovalecké komunity.

Často se zapomíná, jak výrazně byli Ukrajinci a jiní obyvatelé západní části této země postiženi událostmi první světové války. Velkou část východní Haliče, západní Volyně, severní Bukoviny a karpatského regionu v tzv. Uherské Rusi proťala od léta roku 1914 na různě dlouhou dobu část východní fronty. Střetla se zde rakousko-uherská armáda a její spojenci s jednotkami carského Ruska a na obou stranách byli nuceni bojovat Ukrajinci. Frontová linie se pohybovala střídavě směrem na západ a zase zpět podle toho, kdo zrovna nabyl vrchu. Karpaty (hlavně jejich ukrajinská část) se staly i v českém prostředí symbolem válečného utrpení a obětí. Vzpomeňme si jen na Štursovu sochu Pohřeb v Karpatech.

V českých zemích se o této problematice aspoň něco vědělo, protože tamní vojáci byli při všech příslušných událostech a na Moravu i do Čech směřovaly velké počty uprchlíků z Haliče, Bukoviny a Volyně. Znalost situace na východní frontě v západní Evropě a severní Americe byla však daleko slabší. Jedině v severní Americe existovala silná ukrajinská emigrantská komunita, která se mohla pokusit popsaný stav změnit.

Emigrace Ukrajinců především ze západních regionů jejich země za Atlantik se výrazně rozvíjela od 90. let 19. století. Především emigranti z Haliče se brzy začali soustřeďovat kolem nově zřízených řecko-katolických farností, jejichž celek po čase získal i vlastního administrátora. Značného pokroku však dosahoval také spolkový a vydavatelský život ukrajinské komunity v USA a Kanadě.

Není třeba zdůrazňovat, že podobné aktivity vyvíjely v obou zemích také jiné národní komunity. Také ony si v USA zformovaly, a často daleko dříve, své spolkové organizace a národní centra. Platí to např. o Češích a Polácích, kteří tehdy také postrádali vlastní stát, ale jejichž zahraniční akce byla daleko rozvinutější než ukrajinská. Americkým Polákům se například podařilo dosáhnout toho, že první den roku 1916 byl v USA vyhlášen Polským pomocným dnem (Polish Relief Day).

Češi a Slováci sice ničeho podobného nedosáhli, šli však úspěšně jinou cestou a peníze vybírali na přelomu let 1916 a 1917 při vlastních dobročinných bazarech v různých amerických městech. V jejich případě se však nejednalo o částky určené lidem nejvíce postiženým válkou – ta české země bezprostředně nezasáhla. Bylo třeba vytvořit určitý finanční základ pro potřeby zahraniční revoluční akce, vedené českými a zčásti i slovenskými představiteli v zemích Dohody.

Podobné zahraniční centrum na této straně fronty Ukrajinci neměli, což oslabovalo jejich vyhlídky na dosažení politické podpory z americké strany. Ukrajinci USA však dělali, co mohli a zjevně se rozhodli orientovat na polský vzor. Usilovali o to, aby dosáhli uznání podobné podpůrné akce, kterou byl už zmíněný Polský pomocný den. Začali proto působit v tomto směru a o úspěch se zasloužil především řecko-katolický kněz, rodák z Haliče, Petro Poňatyšyn (1877–1960). Právě on byl apoštolským administrátorem řecko-katolických farností v USA, které založili emigranti z Haliče. Zároveň působil jako předseda Ukrajinské národní asociace v USA.

Cílem snah Poňatyšyna i jiných ukrajinských předáků bylo zorganizování nezbytné propagační akce nejen mezi americkými Ukrajinci, ale také mezi Severoameričany všech národností. Jen tak mohl být vytvořen příznivý základ pro úspěch chystaných finančních sbírek. Přípravy byly zahájeny v prosinci 1916 a už v následujícím měsíci se ukrajinští zástupci setkali s některými americkými kongresmany a dokonce i s tajemníkem prezidenta Wilsona. Na základě této iniciativy začal jednat americký kongres, kde byli v tomto směru aktivní hlavně poslanci ze státu New Jersey James Hamill a William Hughes.

Důvodem byla zcela jistě přítomnost mnoha Ukrajinců právě v tomto státu Unie, např. v městech Jersey-City a Passaic. Významným symbolickým místem severoamerických Ukrajinců je dnes ale hlavně městečko South Bound Brook, ve kterém se nachází ústřední hřbitov-panteon ukrajinské emigrace s hroby mnoha básníků a veřejných činitelů, kteří prošli i emigrací v meziválečném Československu. V tomto „americkém Jeruzalémě“ jsou pohřbeni i někteří ukrajinští exiloví prezidenti.

Vraťme se však do počátku roku 1917. Příprava rezoluce o Ukrajinském dni v USA a její schválení výborem pro zahraniční záležitosti a oběma komorami kongresu zabraly sotva dva měsíce. Poté se celá záležitost dostala k presidentu Wilsonovi, který koncem ledna Poňatyšyna přijal a vyslechl. Wilson rozhodnutí zákonodárců odsouhlasil 2. března. O čtrnáct dní později podepsal prezident proklamaci o prohlášení 21. dubna uvedeného roku Ukrajinským dnem v USA.

Jádrem Wilsonovova textu jsou obsáhlé citace úryvků z rezoluce kongresu. Mluví se zde o nejméně milionu Rusínů (Ukrajinců), kteří trpí na svých územích v Evropě výrazným nedostatkem potravin, oblečení a přístřeší, přičemž statisíce takových lidí byly donuceny opustit své domovy a majetek. Tato skutečnost tedy dává obyvatelům USA příležitost podpořit tyto válkou postižené osoby prostřednictvím peněžních fondů, zřízených pro příslušný účel. Jak se ve Wilsonově textu uvádí, pomoc mohla být poskytnuta také prostřednictvím amerického Červeného kříže.

Popsaný projev pochopení pro potřeby Ukrajinců byl v tu chvíli o to zajímavější, že ukrajinský stát ještě nevznikl ani v autonomní podobě (to se stalo až v listopadu téhož roku). Pomocná akce se navíc týkala příslušníků národa, který ještě nebyl plně konstituován a žil rozděleně ve dvou velmocenských státech, které spolu vedly válku. Cenným dokladem o stavu národního uvědomění amerických Ukrajinců bylo i souběžné použití jejich staršího i novějšího etnonyma. Ve Wilsonově textu je hned na třech místech použito termínu „Rusíni (Ukrajinci)“ v jeho anglické podobě.

V době mezi vydáním Wilsonovy proklamace a termínem Ukrajinského dne pracovali američtí Ukrajinci na organizačním zajištění celé záležitosti. Vytvořili celkem 175 místních výborů, které měly v různých státech Unie zajistit úspěšnost plánované akce. Někde získali i pochopení příslušníků jiných národních komunit. V Chicagu podpořily akci polské organizace a tiskové orgány – v tu chvíli ještě nikdo netušil, že o necelé dva roky později vzplane ve východní Haliči polsko-ukrajinská válka.

Nakonec bylo v průběhu Ukrajinského dne vybráno 85 400 dolarů – v přepočtu na dnešní hodnotu to odpovídalo úctyhodné částce 1 750 000 dolarů. Ukrajinský národní výbor Ameriky pak vyvinul značné úsilí o to, aby mohl dodat vybrané peníze do ruské části Ukrajiny, kde se mezitím zformoval ukrajinský reprezentační orgán v podobě Centrální rady. Teoreticky sice bylo možné předat peníze i do rakouské části Ukrajiny, protože USA vyhlásily válku Rakousko-Uhersku později než Německu – až v prosinci 1917. Představitelé amerických Ukrajinců však na jaře roku 1917 nabyli jistě dojmu, že skutečná reprezentace jejich národa, vedená známých historikem Mychajlem Hruševským, vstoupila na historickou scénu v ruské části Ukrajiny.

Proto se snažili peníze předisponovat do Kyjeva, což se nakonec podařilo. Čekalo se jen na souhlas petrohradské Prozatímní vlády, která nakonec neměla námitek, a peníze byly do Kyjeva předisponovány koncem srpna 1917. Jak bylo příslušných prostředků nakonec využito, lze jen stěží zjistit. Zejména není jasné, zda se skutečně dostaly do bývalé frontové oblasti, která byla tehdy z velké části kontrolována rakouskou armádou.

Složité okolnosti vzniku ukrajinského státu a nevýhodná mezinárodně-politická konstelace přispěly k tomu, že USA v dalších letech existenci nezávislé Ukrajiny výrazně a jednoznačně nepodpořily. Bez ohledu na to se Petro Poňatyšyn snažil působit v USA v ukrajinských zájmech i nadále, zejména počátkem dvacátých let 20. století. Upozorňoval americkou administrativu např. na dopady polské okupace východní Haliče či na první velký hladomor, který postihl sovětskou Ukrajinu. To už je ale jiná kapitola.

Na závěr se vrátím k jednomu z důvodů, které mě přiměly napsat o této ukrajinsko-americké události, která slavila jubileum předloni. Před časem jsem se na těchto stránkách zamýšlel nad záhadou jediné věty, věnované Ukrajině v slavném románu Sinclaira Lewise Hlavní třída. Lewis se zmiňuje o chvilkovém projevu zájmu o Ukrajinu v periferním městečku státu Minnesota. K závěrům, ke kterým jsem tehdy dospěl, mohu teď přidat i zjištění, že organizační výbor Ukrajinského dne pracoval také ve zmíněném americkém státu. Také tato skutečnost tedy mohla přispět k tomu, že se v Lewisově městečku s hlavní třídou o pár měsíců později krátce mluvilo také o Ukrajině.

(boz)