Neznámý text premiéra Avgustyna Vološyna z roku 1939

Řeckokatolický kněz, pedagog a publicista Msgre Avgustyn Vološyn (Augustin Vološin) je postavou, která náleží, byť ne stejnou měrou, do českých, československých i ukrajinských dějin, ale i do dějin své užší vlasti, která za jeho života vystřídala nemalou řádku jmen. Přitom ji Ivan Olbracht označil za „zemi beze jména“.

Tímto zdánlivým rozporem (tedy: žádné jméno nebo mnoho jmen dnešní Zakarpatské Ukrajiny) se tu dnes zabývat nebudeme. Chceme se raději vrátit přímo k životu toho, kdo dodnes nejvýrazněji ztělesňuje Karpatskou Ukrajinu – krátkodobou následnici či „nadstavbu“ Podkarpatské Rusi. Ta procházela pod svým novým jménem od konce roku 1938 neklidným obdobím, které skončilo maďarskou vojenskou okupací v polovině března roku 1939.

Vološyn publikoval v meziválečném období, kdy se zdála být existence československé Podkarpatské Rusi trvalou, především v užhorodském týdeníku Svoboda. Zde bylo otištěno množství jeho textů, které nebyly do Vološynových spisů, připravených už za nezávislé Ukrajiny, zařazeny.

V dnešním příspěvku chci ale upozornit na Vološynův netištěný text, který zatím úplně unikl pozornosti. Dochoval se v rukopisné podobě ve sbírce Varia, která je součástí pražského Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Zajímavý je tím, že se jej autor pokusil sepsat na počátku února roku 1939 přímo v češtině.

Ant. Hartl
Antonín Hartl

Z věcného hlediska se jednalo o úvod k připravovanému časopiseckému souboru básní autorů tehdejší Karpatské Ukrajiny. Chystal jej znalec podkarpatské literatury, český literární kritik a publicista Antonín Hartl (1885–1944). Nedlouho před tím, v roce 1936, vydal větší knižní antologii, nazvanou Pozdravení Rusínů. V ní byly zastoupeny básnické i prozaické texty představitelů obou jazykových směrů Podkarpatské Rusi – ukrajinského i ruského. O samostatném a rovnocenném směru rusínském se tehdy ještě nedalo hovořit.

Na počátku roku 1939 tedy Hartl připravoval jen malý doplněk této knihy, který měl představit jen nově vzniklá díla, v elitním literárním časopise Kritický měsíčník, redigovaném Václavem Černým. Do této malé antologie zařadil básně sedmi autorů, které sám přeložil do češtiny. Pět z autorů psalo ukrajinsky a dva rusky – jeden z nich, Andrij Patrus-Karpatskyj, však právě na přelomu let 1938 a 1939 přešel k ukrajinštině.

Vološyn, který sloužil od listopadu 1938 svému podkarpatskému regionu jako premiér, byl jistě osobou, které bylo vhodné svěřit úvodní slovo k tomuto souboru. Byla mu proto v tomto směru učiněna nabídka. Problémem se ale ukázala být skutečnost, že Vološyn, který se pokusil psát v češtině, tento jazyk ani po dvaceti letech života v Československu dokonale neovládl. Nic na tom nezměnilo ani to, že v druhé polovině dvacátých let působil jako poslanec Národního shromáždění za Československou stranu lidovou.

Vološynův text je tudíž psán jakousi českoukrajinštinou, která působí – ať mi nemá nikdo ten termín za zlé – poněkud komicky. Zastoupena jsou zde jak ukrajinská slova, tak gramatické konstrukce vlastní tomuto jazyku. Pro českého čtenáře to činí text poměrně nesrozumitelným. Uvedu zde jako ukázku první větu Vološynova textu, který plně zachovává autorovu slovní zásobu, větnou stavbu i interpunkci: „Pišuči tuto předmluvu velmi rad vyplním bažani pana redaktora této antologie, vřelého přítele našeho ukrajinského naroda, Dr. Antonína Hartla, poněvadž vím, že tato edice také přispěje do zblížení našich narodů.“ Tímto způsobem je napsán celý text.

Autor v něm stručně popisuje proces literárního vývoje zakarpatského regionu, tedy tzv. Uherské Rusi, v stoletém období od počátků tamního národního obrození až do druhé poloviny třicátých let. Naznačuje přitom složité okolnosti vytváření spisovného jazyka regionu a zdůrazňuje postupné vítězství ukrajinského jazykového směru. O ruském jazykově-literárním směru, který v Karpatské Ukrajině de facto zanikl, se zmiňuje jen velmi stručně, a to spíše v souvislosti s díly 19. století. Jen stručně se kriticky vyrovnává s problematičností jazykové politiky československého státu v Podkarpatské Rusi.

Celkově může být tato část Vološynova textu vnímána jako jakási apoteóza toho způsobu řešení jazykové otázky, který Karpatská Ukrajina zvolila na konci 30. let. Přitom je zdůrazněn význam orientace na ostatní regiony Ukrajiny, kde existovala delší ukrajinská literární tradice.

V příspěvku čteme zároveň autorovy úvahy o smyslu a výchovné roli poezie v podmínkách Podkarpatské Rusi, resp. Karpatské Ukrajiny. Vološyn se zde ve snaze o jasnou definici pohybuje poněkud v kruhu a některé myšlenky vlastně opakuje. Je velmi zajímavé, jak často opakuje slovo „národ“, které má u něj evidentně význam jak lokální (národ karpatskoukrajinský), tak všeobecnější (celý ukrajinský národ).

V závěru svého textu Vološyn zdůraznil význam Hartlova básnického výboru pro vztahy dvou sousedících národů. Jistě tím neměl na mysli Slováky, neboť vztahy Karpatské Ukrajiny ke Slovensku byly na přelomu let 1938 a 1939 v lecčem složitější než vztahy k českému centru druhé republiky.

Je velmi pravděpodobné, že Antonu Hartlovi se Vološynova předmluva, kterou by bylo nutno jazykově i jinak upravit, příliš nezamlouvala a nahradil ji tedy vlastním textem. Nazval jej „Soudobé básnictví na Karpatské Ukrajině“. Právě tento článek, kterým se Hartl s podkarpatskou tematikou loučil, aniž by to asi věděl, vyšel ve druhém čísle Kritického měsíčníku v únoru 1939. Uváděl překlady z tvorby J. Boršoše-Kumjatského, Zoreslava, F. Potušňaka, M. Riška, I. Kolose, V. Doboše a A. Patruse. Krátce po vydání příslušného čísla Kritického měsíčníku však Československo zaniklo a svébytnost ztratila i Karpatská Ukrajina. Hartlova malá antologie se tak stala jednou z forem českého loučení s tímto územím.

Pokusil jsem se „českoukrajinský“ text Avgustyna Vološyna přeložit do češtiny. Sledovat chod autorových myšlenek a převést do češtiny jím použité ukrajinismy nebylo až tak složité. Jen výjimečně bylo nutno autorovu formulaci mírně přizpůsobit, aby byla srozumitelná. Tak například, když Vološyn mluví o zakarpatských bratrech, myslí tím nikoli své krajany, ale právě Ukrajince na druhé straně Karpat, v Haliči. Strukturu textu a jeho dělení do odstavců jsem neměnil a nezasahoval jsem do textu ani tam, kde se příliš často po sobě opakovalo totéž slovo.

Domnívám se, že nám tento text Avgustyna Vološyna umožňuje do jisté míry pochopit jeho způsob myšlení i vztah k místní literatuře a k chápání jejích úkolů. Asi by nebylo od věci přeložit někdy tento jeho text také do ukrajinštiny…

(boz)

Augustin Vološin
Avgustyn Vološyn

Avgustyn Vološyn

Předmluva

Sepsáním této předmluvy plním velmi rád přání pana redaktora této antologie, vřelého přítele našeho ukrajinského národa, dr. Antonína Hartla. Vím totiž, že tato edice přispěje také ke sblížení našich národů.

Národní obrození karpatskoukrajinského národa bylo vyvoláno před sto lety, tak jako v případě jiných národů, revoluční náladou ve střední Evropě první poloviny minulého století – duchem touhy po svobodě a duchem kulturní evoluce, která vyzvedla na místo latinského jazyka práva jazyka rodného.

Rozbřesklo se tedy také nad námi. Díla Dovhovyče a Duchnovyče a později básně Mytraka, Popradova a jiných se rozšířily jako opravdu milé, teplé paprsky. Brzy se našli také hudební skladatelé, jejichž melodie pronikaly do každé uvědomělé chalupy našeho Podkarpatska.

Ale objevilo se také „ale“. Náš spisovný jazyk byl ovlivněn církevní slovanštinou, která byla už před prohlášením církevní unie značně rusifikována. Nemohl se pozvednout ke všem krásám mluvené, živé lidové řeči, protože přejímal buď formy církevně-slovanské (starobulharské), nebo ruské.

K tomu se připojily také politické okolnosti – silný tlak maďarizace, absence vlastní rodné školy a kulturních spolků atd. V důsledku toho se na našem národním obzoru znovu roztáhly tmavé mraky a náš národ, odříznutý od svých bratrů na druhé straně Karpat, znovu usnul hlubokým snem.

Muselo přijít až strašné kataklyzma světové války, aby se náš „Rusín“ (sic!) opět probudil k novému životu. V naší svobodné zemi, ve spojení s mladou Československou republikou, zazvučelo na strunách naší nové poezie také naše rodné slovo.

Náš lid bral rychle do rukou díla svých mladých spisovatelů, jejichž slova začal milovat, číst a učit se zpaměti. Stalo se to hlavně proto, že tito spisovatelé čerpali z rozvoje naší spisovné řeči na druhé straně Karpat a úplně se tak sblížili s lidovou mluvou, kterou pozvedli na úroveň spisovného jazyka.

Navzdory tomu, že chybná politika některých úředních činitelů favorizovala jen rusofilský směr, projevila značný pokrok pouze poezie ukrajinská, protože se opírala o opravdové základy samotného čtenářstva.

Pociťoval jsem velkou útěchu, když jsem na schůzích kulturních a politických spolků slyšel citovat z básní Grendži-Donského, Boršoše-Kumjatského, Zoreslava a jiných autorů. Naše nová literatura vedla náš národ ještě dál tím, že našla cestu k ukrajinským klasikům – k Ševčenkovi, Frankovi a dalším autorům.

Dnes už každá naše čítárna oslavuje pamětní dny velikánů naší literatury a rozšiřující se kruhy naší veřejnosti se učí z vysokých idejí těchto klasiků a povznáší se k výšinám mravní kultury našeho národa. Nyní budujeme naši svobodnou Karpatskou Ukrajinu, ve které má žít náš národ svým kulturním životem, který nás má spojit ve znamení solidarity a jednoty, a vytvořit tak společné národní mravní hodnoty.

Básník svým citlivějším srdcem proniká hlouběji a dále do potřeb národa a vidí jasněji, co národ potřebuje. Proto se také díváme na básníka jako na proroka národa, který nám svými díly jako pochodněmi ukazuje cestu do budoucnosti. Rozvoj literatury je velmi důležitou součástí mravní a politické výchovy národa, protože obsah literatury formuje a krystalizuje ideály národního génia.

Rád vítám české vydání výboru prací našich nejdůležitějších spisovatelů a doufám, že tato antologie usnadní pochopení duchovních potřeb našeho národa a tím také poslouží dalšímu posílení solidarity obou bratrských a spolu sousedících slovanských národů.

V Chustu, 5. února /1939/

Dr. h. c. Aug. Vološin, předseda vlády Karpatské Ukrajiny

 

Rubriky