Pražský večer se dvěma představiteli Krymské solidarity

Informací o Krymu nebude asi nikdy dost, i když není nijak příjemné jim naslouchat. Poměrně dost jsme jich mohli vyslechnout díky organizaci Člověk v tísni v pondělí 18. března. Hlavními hosty specifického krymského večera se stali dva mladí představitelé organizace Krymská solidarita.

Bylo by však nespravedlivé opomenout krymského režiséra Piotra Malinowského, který byl také s námi. V úvodu večera byl totiž promítnut nový dokumentární film “Putinova rukojmí“, který Malinowski připravil spolu s Bozydarem Pajakem v roce 2018. Přestože se snímek věnoval celoukrajinskému, velmi bolavému tématu, hrál zde Krym také značně podstatnou roli.

Ten, kdo sleduje nynější krymsko-ruskou skutečnost soustavně a viděl známý dokument o Olehu Sencovovi, nemohl být novým snímkem až tak překvapen – prostě si rozšířil spektrum znalostí o tři další, méně medializované osudy. Pozornost na sebe strhl zejména případ mladého Ukrajince Pavla Hryba, vylákaného z Ukrajiny na území Bělarusi jeho ruskou přítelkyní z popudu ruských tajných služeb. Ruský soud (to slovo by mělo být v uvozovkách) ho právě dnes odsoudil bez ohledu na jeho špatný zdravotní stav k šesti letům vězení.

Je však třeba vědět také o rusky mluvícím Jevgeniji Panovovi z donbaského regionu, který byl pro změnu zadržen při cestě na Krym a o Bekiru Degermendžim, který je souzen v podstatě za to, že je krymským Tatarem a nesmířil se s okupací své vlasti Ruskem. Film však připomněl i starší Sencovův proces a případ tehdejšího svědka Hennadije Afanasjeva. Ten byl mučením donucen k podání falešných údajů, během procesu však takovéto svědectví odvolal.

O všech třech obětích ruské snahy vydírat Ukrajinu mluvili jejich rodiče nebo blízcí příbuzní a také advokáti. Nebude asi nic překvapujícího na tom, když resumuji své dojmy konstatováním, že atmosféra filmu byla značně ponurá. To je ostatně v plném souladu se současným stavem lidských práv v Rusku a s výrazem tváře putinovské Themidy. Zdá se, že má nejen zavázané oči, ale také vyoperovaný mozek.

Piotr Malinowski komentoval svůj film konstatováním, že od roku 2016, kdy se tématem ukrajinských politických vězňů v Rusku začal zabývat, stoupl jejich počet ze třiceti na sedmdesát tři – přes dvě třetiny tvoří krymští Tataři. Západní novináři o většině těchto lidí nevědí a dost možná se o ně ani nezajímají.

D. MemetovDále už přišli v uvedený večer ke slovu oba hosté z Krymu a Krymské solidarity (k ní srovnej https://www.facebook.com/crimeansolidarity/. Diljaver Memetov je synem vězněného Remzi Memetova. Po zatčení otce, od kterého uplynuly už skoro tři roky, opustil slibně se otevírající aspiranturu a odbornou dráhu (měl být chemikem). Místo ní nastoupil cestu obránce lidských práv a koordinátora spolku Krymská solidarita. Luftie Zudieva byla pro změnu učitelkou, ale také ona dospěla v roce 2016 k rozhodnutí, že v krymských podmínkách je třeba věnovat se přednostně lidskoprávní problematice. Krym neopustili a opustit nechtějí. Oba mluví o pocitu zodpovědnosti před ostatními a cítí nezbytnost převzít štafetu od odcházejících veteránů krymskotatarského hnutí.

Věcné vyprávění obou těchto sympatických lidí bylo doplněno zodpovězením řady otázek, jednu z nich položil i příslušník téměř neznámé vajnašské komunity v Česku. To, o čem mluvili představitelé Krymské solidarity, lze stručně shrnout takto. V Krymu vládne po boku politické moci a armády represivní konglomerát či triáda, tvořená policií, prokuraturou a soudy. Každá z těchto složek vykonává bez velkého uvažování to, co je stanoveno jako její úkol. Lehko pochopitelným cílem tohoto postupu je zastrašení nespokojených lidí. Všechny procesy a správní řízení mají přitom politický základ – zákony jsou prostě prostředkem boje proti lidem s odlišnými názory – bylo tomu tak za brežněvismu a znovu je tomu tak za neméně obludného putinismu.

Používá se k tomu trojího možného obvinění – z extremismu, terorismu a separatismu. Pod tuto trojici hříchů se vejde případ kohokoli, kdo se má po orwellovsku „vypařit“. Domovní prohlídky jsou prováděny v rozporu se zákonnými předpisy, při procesech nelze ověřit, kdo vlastně svědčil proti obžalovaným, pochybnosti vzbuzují předkládané expertizy, soudní jednání jsou často uzavřená atd. Neuvěřitelný je navíc způsob zpravodajství ruských televizních stanic o obviněných a procesech s nimi. Většina obyvatel Ruska (kromě krymských Tatarů) je ochotna tomu nekriticky věřit.

L. ZudijevaDalším prostředkem k uklidnění nespokojenců (i těch potenciálních) je vojenská služba v ruské armádě. Když to nejde jinak, dá se příslušným obyvatelům Krymu znechutit život natolik, že zvolí nakonec odchod do jiné země – takových lidí je zatím asi 34 000, ale sotva jde o konečné číslo. Přes to všechno se množství Tatarů, ochotných spolupracovat s ruskou mocí, nezvětšuje a většina národa takové lidi bojkotuje a považuje za zrádce.

Navíc je dnes mnoho Tatarů různých generací připraveno šířit informace o represích, podpořit postižené a účastnit se nenásilných protestních akcí. Proti Tatarům však pracuje proces dosidlování Krymu pracovníky ruských tajných služeb a armády. Rusko na tyto účely uvolňuje dostatek peněz a staví pro „nové hosty“ mnohopodlažní objekty v řadě krymských lokalit. Krym se má stát ruským prostě na věčné časy – o ruských věčných časech ovšem víme své.

Perspektivy dalšího vývoje Ruska a jeho právního systému hodnotili oba hosté střízlivě a ne zcela jednoznačně. Existují jak náznaky dalšího možného zostřování postupu represivních složek, tak určitá naděje, daná růstem společenských aktivit a snad i nespokojeností části právnické obce se současným stavem. V každém případě leží na neruském demokratickém světě obrovská zodpovědnost, která se netýká pouze jeho vůdců. Zájem o krymskotatarskou problematiku by se měl na Západě projevit daleko výrazněji než dosud. Nezapomínejme na to, že k tomuto západnímu, neputinovskému světu už patří pěknou řádku let i Česká republika.

(boz)

Rubriky