Na skok v Čornobylu a Prypjati (II)

Minule jsem tu popsal vznik a vývoj svého zájmu o Čornobyl a Prypjať. Nakonec se z toho vytvořil můj sen stát se průvodcem po Černobylu - to je také oficiální záminka, proč jsem se začal učit ukrajinsky. Teď mne čekal velký zážitek: všechno, co jsem věděl o Prypjati, jsem měl spatřit na vlastní oči. „Den Č” konečně nastal! Průvodkyně Viktorija, sraz před Kozáckým hotelem. Náhoda?

Usedáme do autobusu a ten nás veze z Kyjeva na severozápad. Během cesty vzniklo mezi mnou a průvodkyní lehké nedorozumění. Ještě v Brně jsem se domluvil s jednající osobou, že jim z vlastního zájmu přeložím elektronického průvodce do češtiny. Naše průvodkyně Vika to asi špatně pochopila, takže si myslela, že budu překládat svým kamarádům. Já naopak nepochopil dobře, co si myslela ona.

Výsledek byl ten, že se všichni dívali na dokument o novém sarkofágu, zatímco já dostal knihu z roku 1996, která popisovala vývoj situace za prvních deset let, a přitom jsem přemýšlel, co že to po mně vlastně chce, trochu jsem doufal, že se mi poštěstí. Nakonec se to nedorozumění vysvětlilo a já provádět nemusel - škoda... Mezitím jsme projeli kontrolním bodem Dyťatky a zastavili u vesnice Zalissja, která je těsně před městem Čornobyl. V této vesnici prý ještě před pár lety žila jedna paní. Paní sice už umřela, ale přesto to ve vesnici žilo. Přivítalo nás několik napůl divokých psů, co čekalo, že pro ně něco máme. Ve vesnici jsme zašli do bývalého kostela, přestavěného na dům kultury. Vika nás upozornila, že podlaha jaksi chybí.

Samotné město Čornobyl ovšem považuji asi za nejméně zajímavou část programu. Notoricky známý památník anděla a hřbitov obcí, socha Lenina a úplně nová dopravní značka. Cestou k radaru Duga jsme ještě navštívili památník těch, co zachránili svět.

Na Dugu jsem se původně příliš netěšil, říkal jsem si, že je to jenom holá kovová konstrukce. Kdepak! Podívejte se na moji fotografii, kde se snažím zachytit, jak gigantická konstrukce to je. Velikost, jakou si díky fotografiím představujete, dvakrát vynásobte a pak možná dostanete alespoň matnou představu, jak neuvěřitelně masivní kolos to je.

Cestou na oběd nás zdržel cizí autobus, co zapadl do sněhu. Vika mezitím odpovídala na otázky. Někde jsem četl, že ČAES měla mít až dvanáct energobloků, Vika mi to potvrdila. V tom případě by asi šlo o největší elektrárnu na světě. Porovnejte si to se Zaporožskou elektrárnou – pátou největší elektrárnou na světě, která má šest energobloků. 

Prypjať měla pět mikrorajonů. Zhruba 10 000 lidí na jeden mikrorajon. Podle nákresu v jednom dobovém videu (viz. obrázek) jich měla mít snad dvanáct! Zaporožský ekvivalent, Enerhodar, má nyní asi jen o 10 000 lidí více, než tenkrát měla Prypjať.

Obědvali jsme v čornobylském hotelu. Maso bylo moc dobré, což se nedalo říct o pevnosti vidličky. Jestli se někdo těšil na mutanta, ohnutá vidlička mu byla asi nejblíž. Další zastávkou byla obec Kopači - nejbližší vesnice od elektrárny. V rámci experimentu ji celou srovnali se zemí a zakopali. Nakonec to udělalo víc škody, jak užitku, protože radioaktivní suť kontaminovala podzemní vodu. Zůstala jenom budova školky a před ní válečný památník.

Spousta lidí říká, že opuštěné školky jsou strašidelné. Ano, nebylo příjemné se dívat na pohozenou panenku, které plíseň téměř zničila hlavičku, ano, bylo zvláštní si uvědomit, že v těch postýlkách se nejspíš naposledy spalo před 383 měsíci, ale jinak mi to místo nepřišlo nijak nepříjemné. Možná jde o můj pohled na danou lokalitu. Spousta lidí vidí okolí ČAES jako hororové místo a podobně. Já to vidím jako smutné místo, kde žili poměrně spokojení lidé. Místo, kterému se stala neuvěřitelná tragédie. Místo, které by si přálo být šťastné, ale nemůže.

Byla hrozná mlha. Jeli jsme po silnici a Vika říkala: „Když se podíváte doprava, tak uvidíte... teda, normálně byste viděli, chladicí věž.” Mne to ani nemrzelo, protože jsem chtěl vidět sochu Prométhea. Naděje, že se u něj zastavíme, se nenaplnila, takže mám jen rozmazané foto. Proč jsem o Prométhea tolik stál? Tato obří socha stála v Prypjati po skoro celou dobu její existence, potom ji přesunuli do areálu elektrárny. Ačkoliv to na jednu stranu byla jen dekorace kina “Prometej”, šlo o jedinou sochu s lidskou podobou ve městě (upřímně se divím, že z Leninova náměstí neshlížel Lenin směrem na prospekt Lenina). Prypjať toho má s Prométheem mnohem víc společného, než si projektanti města mysleli. Prométheus totiž dal lidem oheň, božskou energii, a za to musel věčně trpět. Elektrárna a hlavně Prypjať, vlastně dopadly úplně stejně. O samotné elektrárně se moc rozepisovat nebudu... upřímně, vůbec jsem na ni neviděl (viz. foto).

 

Autobus konečně zamířil do Prypjati! První zastávka: betonová vítací cedule. Celý den jsem se třásl, aby mě s ní vyfotili. Fotila Vika, mezitím jsem na ni měl novou otázku: „O kolik je prospekt Entuziastiv nebezpečnější, než zbytek města?” Nebyla si úplně jistá, kterou ulici myslím, a tak jsem jí začal do rozbahněné hlíny kreslit plánek města. Teprve v autobuse jsem si uvědomil, že jsem před cedulí města, které mám rád, kreslil plánek města, které mám rád. “A to jsi dělal do hlíny, která mírou radiace desetkrát překračuje ukrajinskou normu,” dodal kamarád. Myslím, že mi díky tomu můžete říkat E. T.

Přes „most smrti” jsme dorazili do Prypjati a já se zbláznil. Jeli jsme po ulici Družby národů a já jen fotil na obě strany. Většina lidí viděla jen domy mezi spoustou stromů, můj pohled byl úplně jiný. „Strom Družby národů!” CVAK! “Knihovna!” CVAK! „Ubytovna!” CVAK! „Samoobsluha!” CVAK! „MSČ-126!” CVAK! „Panelák podle typového projektu 121-60-25!” CVAK! Zastavili jsme na Nábřežní ulici u nábřežní kavárny „Kafe Prypjať”. Místo bylo rozhodně zajímavé, ale nemám nic moc zajímavého, co doplnit. Autobus se zase rozjel a ujel po Kurčatovově ulici 200 metrů až na křižovatku s Leninovým prospektem a Leninovým náměstím, kde stály autobusy, které by dohromady uvezly přes 500 lidí.

Znáte nějakou bájnou zemi, třeba z pohádek, kam byste se chtěli někdy podívat, ačkoliv víte, že neexistuje? Asi takový pocit jsem měl, když se přede mnou v mlze objevila obří budova se starým neonovým nápisem „Dvorec Kultury Eněrgetik”. Najednou jsem měl nové déja-vu. Fyzicky jsem tam byl poprvé, ale i tak jsem tam byl před tím minimálně tisíckrát... alespoň na fotografiích. Je hodně zvláštní pocit, když jste někde poprvé a přitom víte, že se tam vyznáte možná stejně dobře, jako průvodkyně. Za palácem kultury se nachází notoricky známý park s ruským kolem. Všichni si poklidně prohlíželi kolo a ostatní tři atrakce, zatímco já běhal ze strany na stranu s foťákem v ruce, na obličeji specifický úsměv a v téměř transu si říkal, že jestli se neuklidním, nachladím se a budu nemocný (další týden jsem opravdu onemocněl).

Poslední zastávka byla na ulici Sportyvna. Všichni si prohlíželi zvenku plavecký bazén Lazurnyj a já si mezitím odběhl vyfotit nedaleký semafor. Pak se šlo dovnitř do budovy. Asi šest let zpátky jsem si nedovedl představit, že bych se tam někdy šel podívat. Jestli je něco, co mi dělá nepříjemnou husí kůži, tak jsou to staré, plesnivé kachličky a opuštěné veřejné sprchy. Do sálu s bazénem jsme vešli přes sprchy. Ve sprchách byla hrozná tma. 

Na bazénovém sálu byla jedna hodně zajímavá věc. Ačkoliv budovu používali ještě dvanáct let po havárii, je srovnatelně zchátralá, jako zbytek města. Jak tály sněhy, byl slyšet nekonečný proud vody. Bazénová nádoba byla prázdná... tedy, byl tam pohozený nákupní vozík a asi tuna suti a jiného odpadu. Voda se nacházela po úplně celé podlaze sálu, jen v bazénu nebyla. Obdivuji odvahu průvodkyně, stáli jsme na okraji deset metrů hlubokého bazénu – opravdu nechci vědět, co by se stalo, kdyby tam někdo spadl.

Naproti tomuto sportovnímu komplexu, který, na což se zapomíná, má ještě tělocvičnu, posilovnu a brouzdaliště, se nachází obří základní škola. My jsme zavítali jen do jídelny, kde se nachází slavná hromada plynových masek. Potěšilo mě, že Vika oznámila, že masky byly nanošeny až dodatečně. Jinak se mi místo nelíbilo. Namísto toho, abychom si prohlédli budovu, všichni se Vikou nechali fotit u příhodně zavěšené plynové masky, aby to vypadalo, že ji mají na obličeji. Na protest jsem tam nepořídil skoro žádnou fotografii, krom kuchyně a díry v betonové podlaze.

Už byl večer, takže jsme to vzali přes ulici Lesi Ukrajinky zpátky do Dyťatek a pak do Kyjeva. Vika mi cestou dala tričko s nápisem “Hard Rock Café Chernobyl” jako poděkování za ten překlad, co jsem slíbil. Jelikož viděla, že jsem byl asi pětkrát nadšenější než všichni ostatní, dala mi na sebe kontakt.

Nazítří ráno se letělo zpátky. Já jsem si ten předchozí den opravdu užil, v Prypjati jsem byl upřímně šťastný a celkově to považuji za nejlepší den celého roku. Jeden z kamarádů tak nadšený nebyl, říkal, že si to představoval opuštěnější a více nedotčené. Prostě nečekal, že tam bude tolik turistů. Upřímně, mohli jsme tam mít různé pocity, ale pocit opuštění a samoty to rozhodně nebyl.

Pokud uvažujete, že byste tam jeli, udělejte tak co nejdřív. Místo zarůstá a chátrá. Ačkoliv to nikdo nedodržuje, oficiálně se už do budov nesmí chodit. Rozhodně je dobré si o místě co nejvíc zjistit. Řekl bych, že čím víc toho víte, tím víc si to pravděpodobně užijete. Ovšem, ještě lepší, jak jet do Černobylu, je jet na Ukrajinu (ideálně jako návštěva, a ne jako turista) a mimo jiné se stavit i v Černobylu.
Ukrajinu, stejně jako Černobyl, chci ještě mnohokrát navštívit.

(vkoz)