Na skok v Čornobylu a Prypjati (I)

K Černobylu a hlavně k Prypjati mám poměrně specifický vztah. Mapu tohoto města dokážu nakreslit se zavřenýma očima (zkoušel jsem) a když mi ukážete nějakou její fotografii z doby před havárií, v cca 90% případů vám dost přesně řeknu, odkud byla pořízena. Několikrát, když jsem si prohlížel její fotografie a ještě ji neznal tak dobře, cítil jsem jakési zvláštní déja-vu. 

Nemám jasný názor na reinkarnaci, ale pokud existuje, vsadil bych se, že jsem měl s Prypjatí něco společného. Když jsem chodil v osmi letech do druhé třídy, oblíbil jsem si jaderné elektrárny. Myslím, že za to mohl seriál Simpsonovi a “jakýsi Černobyl kdesi v Rusku, nejspíš u Volgogradu”, ke kterému v mé oblíbené knize o železnici přirovnávali vlakové neštěstí v německém Eschede. 

Od té doby jsem Černobyl párkrát vyhledal na internetu, ale to bylo tak všechno. Ve třinácti letech jsem doma tvrdil, že se nachází na severu Ukrajiny, ale nebyl jsem si dostatečně jist, a tak se šlo na Wikipedii. Encyklopedie, krom jiného, prozradila, že samotný Čornobyl není ani tak zajímavý, jako “jakási Pripjať”. V tu dobu měla na Wikipedii Prypjať dvě fotografie - na jedné byl exteriér paláce kultury a na druhé interiér plaveckého bazénu. Asi pět minut jsem sledoval fotografii bazénu a snažil se si uvědomit, co vůbec vidím, protože jsem se na fotografii nemohl zorientovat. Mnoho let zpátky jsem viděl fotografii jiného opuštěného bazénu a už tenkrát to pro mě byl hodně nepříjemný pohled. 

Po uvědomění si, co vlastně vidím, jsem radši zavřel internet, šel na nedělní oběd a snažil se na to zapomenout. Ačkoliv jsem měl z pohledu na bazén pocit úzkosti, Prypjať mě stále lákala a často jsem si prohlížel její současné fotografie (krom bazénu). Představa Prypjati mi pořád přišla tajemná a trochu mě děsila. Aktivní zájem ale postupně vyprchal.

Opravdu hodně rád tvořím. Nakonec jsem jako nejlepší způsob mé seberealizace objevil tvorbu počítačových her. Po pěti letech, při jednom z mých pokusů vytvořit něco velkého, mě napadlo zasadit počin do živého města inspirovaného Prypjatí. Město jsem začal postupně zkoumat na mapách, načež mě hodně oslovil koncept mikrorajonů - jakýchsi sídlištních čtvrtí s vlastní školou, školkami a vlastně veškerou občanskou vybaveností. Přestal jsem zkoumat Prypjať jako “město duchů” a začal se dívat na dobové fotografie. 

Když jsem uviděl video z nedokončené počítačové vizualizace města, zase jsem pocítil to zvláštní déja-vu a do města se zamiloval. Tenkrát jsem začal Prypjať vidět jako místo, kde opravdu žili lidé, a začal toužit, aby se opět stala tím nadějným městem, kterým kdysi byla. Dal jsem si za cíl toto město sám postavit alespoň v počítačovém prostředí. Začal jsem se o Prypjať zajímat opravdu hodně aktivně a když to šlo, tak i z čistě technického hlediska. Například jsem zjistil, že hlavní budova prypjaťského nemocničního komplexu MSČ-126 byla postavena podle “Typového projektu 254-1-20” a stejná budova stojí třeba ve Varaši (ekvivalentu Prypjati pro rovenskou elektrárnu) nebo v Enerhodaru (ekvivalentu pro zaporožskou elektrárnu).

Myslím, že tedy nikoho nepřekvapí, že jsem se tam rozhodl zajet. Na přelomu března a dubna 2018 jsem předpokládal, že nebudou ani listy, ani sníh. Zamluvil jsem jednodenní návštěvu černobylské oblasti od společnosti SoloEast Travel, která sídlí v Kyjevě (mohu doporučit). Se skupinou několika kamarádů jsme vyrazili autobusem do Lvova, kde jsem byl domluven s kamarádkou Martou, co tam žije.

Nikdy předtím jsem na Ukrajině nebyl a Martu jsem nikdy před tím ještě neviděl. Po nočním Polsku se najednou objevily hranice.... autobus stál... pořád stál... najednou nastartoval, ujel deset metrů a zase stál a stál. Po hodině opět ujel deset metrů. Takto to trvalo asi 4 hodiny. Půlhodinovou zastávku na polském přechodu následovala asi hodinová na ukrajinské straně. Bylo zajímavé sedět v autobuse s vědomím, že váš pas má nějaká Marija a na traverze nad autobusem sedí holubi a sledují vás gestapáckým výrazem. Hraniční kontrola konečně skončila a autobus mohl znovu jet. S Martou jsem byl domluven, že na nás bude čekat na jednom konkrétním místě u nádraží v 8:30... v tu dobu už bylo 11:00 a za hranicemi v autobuse vypnuli internet, neměl jsem tedy jak Martu informovat o zdržení.

Nervozitu, jaký je současný osud Marty, střídalo nadšení z šedivé Ukrajiny. Vysvětlím. Na internetu občas východní Evropu popisují jako bezútěšné šedé místo. Hned, jak jsme překročili hranice, objevila se dost silná mlha a okolní pole byla ještě pod sněhem. Navíc jsme míjeli spoustu Žigulíků, Moskvičů a šedých neopravených paneláků, což se už v Brně řadí mezi vyhubené druhy. Rád vzpomínám, když i v mém rodném městě byly tyto, pro většinu lidí škaredé věci, běžnou součástí života. Ve spojení se zamlženou atmosférou jsem si to opravdu užíval, přišlo mi vtipné, jak to “vyšlo”. Samozřejmě jsem věděl, že takové je to jen občas.

S pětihodinovým zpožděním jsme konečně dorazili do Lvova. Hned jsem běžel na místo setkání, ačkoliv jsem věřil, že Marta to vzdala a zatím odjela domů. Pochopitelně na smluveném místě nestála, šel jsem tedy v rámci „plánu B“ k tamní kruhové restauraci s tím, že se připojím na Wi-Fi a napíšu jí. Stoupl jsem si ke dveřím podniku, aby na mě kamarádi viděli, a začal vytahovat telefon. “Ahoj, ráda tě vidím,” přivítala mě Marta, která na nás v té restauraci počkala.

Před výletem jsem si s Martou párkrát psal, krom toho, že existují maršrutky, mi i řekla o “lístkovodu” – jak podáte spolucestujícímu v tramvaji peníze a on vám za chvíli podá jízdenku. Dokud jsem to neviděl na vlastní oči, nevěřil jsem jí. Jako první nás vzala do skvělé ukrajinské restaurace, kde nám doporučila uzvar. Doufám, že nikoho neurazím, když řeknu, že bych chuť uzvaru přirovnal k vývaru z uzených ponožek a ovoce. Upřímně se nemůžu dočkat, až se zase vrátím do Lvova a znovu si ho v té restauraci objednám. 

Jelikož má Marta kurz na průvodce po Lvově, po jídle nás provedla po celém centru města. Když doma vyprávím historku o dekapitovaném Stalinovi s hlavou Ivana Franka, vždycky to má úspěch. Den rychle utekl, ale půlnoční vlak do Kyjeva měl přijet až za dlouho. Naše skupina se tedy zapomněla u piva, takže jsme vlak doběhli na poslední chvíli. Přiběhli jsme na peron a vlak už zavíral dveře. Díky Martě byl den ve Lvově tak zajímavý, že jsem zapomněl fotit. Mám jen fotografii s ní těsně před městským sprintem na nádraží. Kdosi říkal, že jestli něco na Ukrajině funguje opravdu dobře, tak je to železnice. Hádám, že je to pravda - dostal jsem dobrý čaj a pohodlné lůžko, do Kyjeva jsme přijeli včas a navíc jsem se spřátelil s jedním Bělorusem.

Ve Lvově Marta s sebou nosila deštník. S kamarády jsme se shodli, že s ním vypadá elegantně, ale jinak jí byl k ničemu, protože bylo hezké počasí. V Kyjevě byla zima a trochu sněžilo. I přes pohodlný vlak jsme byli nevyspalí a hladoví, a tak jsme hodinu bloumali směrem na Chreščatyk, kde jsme posnídali v McDonaldu. Kamarád, který zařizoval hotel, zjistil, že je nějaký problém, a tak se naše existence lehce zkomplikovala. Naštěstí se nakonec všechno vyřešilo, a tak jsme ještě před ubytováním se v bytě naproti univerzitě navštívili tu obří duhu, o které jsme pak zjistili, že oslavuje družbu národů. Cestou na apartmán jsem se ještě musel stavit do kanceláře naší černobylské cestovky, protože to byl první den, kdy jsem KONEČNĚ mohl vytisknout letenky do Bratislavy. 

Člověk v kanceláři byl neuvěřitelně příjemný, vstřícný a nakonec mi dal i nádhernou kreslenou mapu centra Kyjeva. Na víc nebyla energie, a tak jsme zbytek dne strávili sledováním ukrajinsky namluvených dětských pořadů a Bořičů Mýtů. Lvov se mi ale líbil mnohem víc, než Kyjiv, myslím ale, že za to mohla hlavně Marta.

(vkoz)