O Ukrajině v pardubickém divadle (20. únor 2014)

Využívám přestávky, která nastala před pěti lety mezi sepsáním mého šestého a sedmého dopisu o Ukrajině. Dosavadní formou se už v ony kritické tři dny nedalo pokračovat, protože události se řítily kupředu příliš rychle. Navíc jsem tehdy dostal nabídku vystoupit s výkladem o aktuálních událostech ve východočeských Pardubicích.

V nepatrném rozsahu jsem události onoho čtvrtka, který rozhodl o osudu Majdanu, popsal před dvěma lety na základě svých deníkových záznamů. Vracím se k tomuto příběhu podrobněji jistě ne proto, že bych si tu chtěl co nejčastěji přihřívat vlastní polívčičku, ale proto, že mi ten příběh připadá do jisté míry zajímavý.

Nabídka k účasti v diskusním pořadu o Ukrajině a událostech na Majdanu, který si naplánovali v Pardubicích, mi přišla 11. února. Shodou okolností jsem se zrovna těšil ze sněhu ve Strážném v Krkonoších. Zjevné bylo, že za akcí stojí pardubická organizace Strany zelených, což mi bylo docela sympatické. Plánoval se „panel“ a následná diskuse. Současně byla ohlášena „sbírka okamžité pomoci pro demonstrující na Euromajdanu“, která měla ještě několik dní pokračovat. Počátkem března bylo plánováno odvézt příslušné věci do Prahy Ukrajinsko-evropské perspektivě.

Trochu jsem váhal (nikdy si nejsem jistý, zda jsem ideální typ pro vystupování na takových akcích), ale nakonec jsem souhlasil. Vždyť Pardubice jsou kromě jiného hezké město a neměl jsem nikdy nadbytek času, abych se mohl po jeho centru detailněji porozhlédnout. Navíc vlakem se tam člověk dostane opravdu rychle.

Byly sice stanoveny určité okruhy, kterých jsme se měli s druhým referujícím dotknout, o tom druhém referentovi jsem ale věděl jen to, že je z Ukrajiny, přesídlil do Olomouce a nese ukrajinsky znějící příjmení. Dále byl pozván jeden historik z pardubické univerzity, specializující se na ruskou problematiku. Věděl jsem také, že na akci asi přijde několik Ukrajinců, kteří v Pardubicích pracují.

Z Prahy jsem vyjel hodinu po poledni a ve vlaku si četl čerstvé Lidové noviny, které byly přeplněny rozmanitým zpravodajstvím z Ukrajiny. Měl jsem pocit, že jsem ještě nikdy neviděl český deník s tolika informacemi o Ukrajině – opravdu skoro na každé straně. Situace byla samozřejmě velmi nejistá a bylo těžké představit si, jak se ohlášená diskuse rozvine. Protože jsem z Prahy vyrazil s předstihem, zbylo mi dost času, abych se cestou z nádraží zastavil v informačním centru nedaleko Zelené brány a probral se čerstvým zpravodajstvím různých ukrajinských informačních zdrojů.

Připomínám, že šlo o den zlomu, kdy silové složky postupně jakoby vzdaly své snahy o ovládnutí ostrůvku, který drželi majdanovci, a začaly se stahovat. Zároveň probíhalo jednání evropských zprostředkovatelů s prezidentem Janukovičem a začaly se objevovat náznaky jeho ústupků. Vůbec nic však nebylo jasné. S hlavou plnou starostí jsem prošel hlavním náměstím starých Pardubic, ověřil si, kde se bude diskuse konat a přiblížil se k zámku. Teprve pak, za soumraku, jsem se vrátil do ulice Anežky České a vstoupil do Divadla 29, které akci hostilo.

Zájemci (bylo jich podle všeho devětadvacet a byli to převážně mladí lidé) se sešli v malé, trochu setmělé kavárničce. Zde jsem byl seznámen s koreferentem z Olomouce – ukázalo se, že pochází z Luhanska, což mne dost překvapilo. Nestačili jsme ani příliš probrat, o čem kdo chce hovořit – zároveň se ukázalo, že třetí referent nedorazil. A tak jsme přednesli přítomným své vidění situace – nezdálo se, že by mezi námi dvěma vládly nějaké nepřekonatelné rozdíly, byť kolega z Luhansku-Olomouce prohlásil, že nestojí na žádné straně konfliktu.

Kamenem úrazu se stala diskuse, kterou se nepodařilo příliš zvládnout. Jeden z pardubických Ukrajinců – velký stoupenec Majdanu – dost neorganicky a neproduktivně stále znovu vstupoval ne zcela dobrou češtinou do děje. Stále například opakoval, že je nutno dívat se na televizní stanici Espreso, celkem zbytečně nás seznamoval se svou poněkud složitou biografií a postupně tak narůstal určitý chaos. Diskutovat za této situace bylo těžké, ne-li nemožné. Přičinil se o to také mírně podnapilý mladší pán, který vícekrát plénu sděloval, že on žádnou pomoc majdanu neposkytne a argumentoval tím, že jeho účastníci házejí zápalné láhve. Ani s ním se diskutovat nedalo.

Měl jsem ze všeho nakonec pocit plný rozpaků, který se umocnil po ukončení akce. Šli jsme s druhým referujícím a ještě jedním ruskojazyčným Kyjevanem na nádraží a poseděli chvíli v tamní hospodě. Tam jsem s úžasem zjistil, že onen Luhančan svou umírněnost na akci vlastně jen předstíral – asi si nebyl jistý reakcemi posluchačů.

Nad půllitrem se ukázalo, že jde o člověka výrazně připraveného podpořit rozbíhající se separatismus dvou jihovýchodních oblastí Ukrajiny. Vlastně se mu zdálo být rozdělení Ukrajiny na dva státy věcí, která by nebyla tak strašná. Hlavní starost mu dělalo pojmenování té „neukrajinské Ukrajiny“ či „donbaské Neukrajiny“ a sám nakonec vyrukoval s názvem Malorusko. Jedinou věcí, která mu dělala starost, bylo to, že bude nejspíš potřebovat pro průjezd Ukrajinou do “Maloruska“ vízum – prostě starost navíc.

Pro mne bylo seznámení s nositelem podobných názorů určitým šokem, protože nikdy dříve jsem nic podobného nezažil. Rozhovor za této situace nemohl dospět k ničemu pozitivnímu – rozloučili jsme se a každý odjel z Pardubic úplně opačným směrem – doopravdy i symbolicky. V Praze jsem byl kolem jedenácté hodiny v noci. Internet nám zrovna nefungoval, a já tedy vůbec neměl šanci dozvědět se, že prezident Janukovič se už chystá k útěku z Kyjeva.

Další události se valily tak rychle, že jsem si ani nestačil ověřit, jaký ohlas pardubické setkání mělo. Až teď jsem si zjistil, že organizátoři byli ze všeho trochu rozpačití, já ostatně z výše uvedených důvodů také. Navíc si říkám, zda ti, kteří tehdy akci zorganizovali nebo se jí zúčastnili, sledovali ukrajinské dění také později. Skončit mohu jen řečnickou otázkou: zajímá je Ukrajina ještě dnes a co si o ní myslí?

(boz)