Film vězněného Oleha Sencova o krymském hráči („gamerovi“)
Jméno režiséra Oleha Sencova bychom možná neznali, nebýt ruské anexe Krymu v březnu 2014. Rodák z krymského Simferopolu a proukrajinsky myslící Rus patřil k začínajícím tvůrcům, jeho film Gamer se však dočkal pozornosti i mimo Ukrajinu, když získal dvě mezinárodní ocenění – v Rotterdamu a Chanty-Mansijsku.
Další projektovaný film, který se měl jmenovat Nosorožec, už Sencov nestačil natočit. Jeho režisérskou kariéru tragicky přerušily převratné události z přelomu let 2013 a 2014. Sencov se v Kyjevě zapojil do akcí Euromajdanu i Automajdanu a po útěku a svržení prezidenta Janukovyče se pokoušel podporovat proukrajinské akce v Krymu. Z tohoto důvodu byl velmi brzy zatčen a obviněn z přípravy teroristických akcí.
Sencovovo propuštění začali požadovat režiséři z nejpřednějších – Pedro de Almodavar, Wil Winders, Krzysztof Zanussi i mezitím zesnulý Andrzej Wajda. K akcím za Sencova se připojil výrazným způsobem i český filmový svět. O Sencovově záležitosti se v Česku hodně mluvilo a v lednu 2016 mu Český svaz filmových a televizních pracovníků udělil zvláštní cenu poroty. V tomtéž roce byl vyznamenán i Ševčenkovou cenou – nejvyšším vyznamenáním udělovaným v Ukrajině spisovatelům a umělcům jiných oborů.
Vše bylo zatím marné, ruskou justici a nad právem stojícího Vladimíra Putina názory podobných tvůrců jistě příliš nezajímají. V červnu 2015 vyšla v Kyjevě kniha rusky psaných povídek Sencova, který byl o dva měsíce později odsouzen vojenským soudem v Rostově na Donu k dvaceti letům vězení. V něm „slavil“ v červenci t. r. své čtyřicátiny, nyní je držen ve vězení ve vzdáleném Jakutsku.
Připomínkou osudu tohoto politického vězně ruského státu má být i tento krátký text. Vychází z toho, že několik měsíců po Sencovově zatčení bylo možno v pražském Domě národnostních menšin shlédnout režisérův film Gamer natočený v r. 2011. Této možnosti tehdy využilo sotva dvacet návštěvníků. Psát opravdovou filmovou recenzi bych si sice netroufl, záznam hlavních dojmů snad ale nebude marný.
Jedná se o film barevný, natočený podle Sencovova scénáře a odehrávající se převážně v Krymu – snad především v Sevastopolu, záběry však byly natáčeny i v jiných krymských městech. Už proto je snímek ruskojazyčný, byť na záběrech městských interiérů zachytíme občas i ukrajinské reklamní nápisy – dnes jsou asi odstraněny. Vidíme zde tedy v určitém rozsahu krymskou městskou i přírodní krajinu (konkrétní místa by poznal jen znalec), ale ohlasy nejvýraznějších ukrajinských nebo krymských reálií z přelomu první a druhé dekády našeho století bychom ve filmu hledali marně. Pojednává totiž o hráčské vášni ovládající místní mladé, počínaje osobami ještě napůl dětského věku až po univerzitní studenty, případně i o něco starší jedince.
Právě počítačové hry a soutěžení jsou hlavní náplní jinak poměrně bezprizorního a šedého života hlavního hrdiny, který studuje-nestuduje nejprve na technice a pak už na univerzitě, aniž by tomu přisuzoval nějaký hlubší smysl. Absence tohoto smyslu a jakási vyprázdněnost však je obecnější – charakterizuje většinu zobrazených postav, mezi nimiž je jen v náznaku zachycena i generace rodičů těchto krymských dětí. Hlavní hrdina dosahuje postupně značných úspěchů v počítačových hrách, vrcholících druhým místem na světovém šampionátu v severní Americe. Ani takovýto krátkodobý vzestup na výsluní mu však příliš mnoho nepřináší. Charakterizuje ho i poté stálá osamocenost a jakási bezradnost či bezobsažnost vztahu s rozvedenou matkou.
Touto bezobsažností jsou charakterizovány téměř všechny rozhovory, které jsou ve filmu vedeny, ať se jedná o kohokoli či cokoli. Projeví se to např. při krátkém pikniku v přírodě, kde se přítomné dívky nejvýrazněji zajímají o přítomnost konzervantů v přinesených potravinách. Celkově tedy působí film dosti stísňujícím dojmem. Až v závěrečné scéně vidíme na hrdinově tváři vzácný úsměv, výraznější než kdykoli předtím. Ten vyvolal poslech značně sovětsky působící a jakýmsi (skutečným či falešným?) optimismem naplněné písně o moři sahajícím jen po kolena. Jde ovšem jen o chvilkový kontrast s tím, co jsme sledovali po celý předchozí děj.
Snímek lze označit za zajímavý debut, který stojí jakoby na pomezí mezi hraným filmem a svérázným dokumentem. Kdy se Sencov vrátí k filmování a jak, je ovšem zcela nejasné a v podstatě to závisí na jediném člověkovi sídlícím v Kremlu.
Bohdan Zylinskij