Majdan, viděný tenkrát z Prahy (III.)

Námětem třetího dopisu o ukrajinských událostech bylo tehdejší dění v Charkově, které vyvolávalo určité obavy. To téma mne před pěti lety zaujalo kupodivu více než události v Donecku a Luhansku či Krymu, kde tehdy také převládaly a byly pěstovány nálady, které byly orientovány proti Majdanu. V Charkově se však podařilo je zvládnout…

V Praze, 2. února 2014

Vážení přátelé,

podnětem k tomuto dopisu je chyba, které jsem se dopustil minule. Přiznávám se k ní nerad, rád ji ale opravuji. Jako vzor ukrajinofóbského politika jsem uvedl Michaila Dobkina, kterého jsem představil jako primátora Charkova – města o téměř půl druhém milionu obyvatel. Dobkin, narozený zde v r. 1970, stojí dnes instančně o něco výše: řídí jako gubernátor a svého druhu Janukovičův zmocněnec, celou Charkovskou oblast. Má daleko větší moc než málo podstatný předseda oblastní rady (po našem: krajského zastupitelstva). Dobkin byl primátorem Charkova v letech 2006–2010, v této funkci ho ale vystřídal Gennadij Kernes, o něco starší (1959) charkovský rodák. Tito dva muži jsou dnes nejagresivnějšími obhájci současného ukrajinského režimu, kteří by přitom rádi přešli k ofenzivě nejen proti menšímu charkovskému majdanu, ale spíše proti všem opozičním silám. Kernes je pro Dobkina skvělým partnerem: v r. 1992 byl odsouzen pro podvod, ale účinná lítost mu pomohla vyškrábat se poměrně rychle vzhůru a dokonce vystudovat práva. Je otázkou, zda čistě po plzeňsku.

Dobkin, opravdu důsledný nepřítel dění v Kyjevě, se dal nedávno hrdě vyfotografovat jako bratříček berkutovců v jejich „plné polní“, aby poskytl těmto Janukovyčovým pretoriánům aspoň trošku morální podpory. Přitom oba charkovští vůdcové, představující podle jednoho z výkladů dvě hlavy místní varianty ruské orlice, podlehli už brzy po svém nastolení iluzi, že vláda Strany regionů, nastolená ve městě i regionu, se jaksi přirozeně udrží po věčné časy, protože nic lepšího prostě nemůže napříště už nikdy existovat. Opozice je pro ně přijatelná jen v tzv. konstruktivní (spolupracující) podobě. V tamních podmínkách může takto posloužit stejně jako jinde už jen jediná síla – regionální odbočka již značně vyčpělé Komunistické strany Ukrajiny.

Proč se o těchto věcech bavíme? Charkovská oblast není zanedbatelný koutek Ukrajiny: tento region umístěný u ruské hranice má dnes přes 2 800 000 obyvatel. Národnostně-jazyková statistika podává zvláštní svědectví. V této oblasti Ukrajiny i v Charkově samotném formálně převažují Ukrajinci nad Rusy v poměru 71:26 % resp. 63:33 %. Protože se ale část Ukrajinců hlásí k ruštině jako rodnému jazyku, klesá v Charkovské oblasti převaha ukrajinštiny na úroveň těsně nadpoloviční (54:44 %), v Charkově samotném už ale vládne ruština (66:32 %). Omlouvám se za tu hrst čísel, která stejně neříkají všechno – minule jsem uvedl, že hranice mezi oběma ukrajinskými tábory není dnes stoprocentně národnostní, geografická ani jazyková.

Můžeme si tedy klást otázku, proč je Charkov tak opatrný či konzervativní, v čemž mu ostatně sekundují další milionová města Dněpropetrovsk, Odesa a Doneck. Není to jen kvůli blízkosti ruské hranice, která v tomto případě padá na váhu, ale také v důsledku mnohonásobně úspěšnější rusifikační politiky realizované v průběhu 20. století, proti které nemohli Ukrajinci najít žádný účinný prostředek. Příslušníci charkovské inteligence, kterým se v r. 1941 před obsazením města německou armádou podařilo vyhnout násilné deportaci na východ a kteří nesnadno prožili období dvouleté německé okupace, odešli v r. 1943 na západ, aby se nestali svědky obnovení stalinského systému a jeho oběťmi.

Charkov je ale městem, kde má přežívání postsovětských nálad a hodnotového systému zatím ještě výraznou životnost. Utéci před bezohledným stalinismem se proto rovná zradě – normální je být poslušný a budovat – za Stalina, Chruščova, Brežněva a ještě několika dalších. A poté, když už se ten SSSR pohříchu neudržel, pěstovat stabilitu aspoň ve jménu vůdců menšího formátu – Janukoviče, Dobkina a Kernese. To je úkol hodný počátku 21. století – jinde něco podobného jen tak nezvládnou. Hlavně žádné nezodpovědné výstřednosti!

A tak nikoli Doneck, ale Charkov se má stát centrem janukovičovské reconquisty. Po poradě předsedů části základních organizací Strany regionů zde byla v první únorový den vytvořena rádoby mohutná společenská nadorganizace Ukrajinská fronta. Je otázkou, proč tuto frontu nenazvali rovnou „interfronta“, když bude od počátku z nezbytí budována v návaznosti na ideu co nejužšího ukrajinsko-ruského „spojenectví“, čti: podřízení Ukrajiny ruským geopolitickým zájmům.

Argumentace, která při vzniku spásného spolku zazněla, nezklame gurmána, který umí vychutnat propagandistickou rovinu jazyka: „hrstka zběsilých nacionalistů, kteří sestoupili z Hoverly /rozuměj: z nejvyšší hory Ukrajiny ležící v ukrajinské části Karpat/ a ozbrojili se nejen scénářem svých činů, ale i holemi, se rozhodla, že jen oni jsou ten jediný ukrajinský démos, který je schopen produkovat národní ideu a ohlašovat ji jménem všeho ukrajinského obyvatelstva“. Co jiného může dělat fronta vedená Dobkinem a Kernesem než „začít začišťovat a očišťovat /!/ ukrajinskou zemi od těch, kteří sem přišli s okupantskými plány“. O tom, jak je to s okupací, až jindy. V tuto chvíli je ale třeba konstatovat, že citovaný úryvek nijak nezaostává za jazykovým mistrovstvím Rudého práva a podobných tiskovin z vrcholných časů jejich existence.

Takový je jeden z mnoha obrázků, které ukazují situaci na druhé straně pomyslné barikády na kyjevské Hruševského ulici, kus za zády tamních berkutovců. Je dobré znát i tyto souvislosti. Poměry vládnoucí zatím v Charkově naznačují, jak nesnadné úkoly čekají ty, kdo se budou snažit realizovat další etapu současné ukrajinské revoluce.

Bohdan Zilynskyj