Další český fotograf u frontové linie v Donbasu

Malá výstavní prostora v budově ukrajinského velvyslanectví v Praze hostila novou fotografickou výstavku. Tematika, kterou představila letošní srpnová výstava, se nezměnila – také David Těšínský se vypravil na přední linii současné ukrajinsko-ruské fronty. Pokusil se po svém zachytit zlomky několika výrazných lidských, konkrétně vojáckých typů a osudů.

Těšínský je mladý fotograf, který se však rychle prosazuje: jeho snímky už byly tištěny v řadě významných světových listů. Přispívá k tomu mimo jiné jeho „globetroterství“ – je v neustálém pohybu snad po všech kontinentech a zajímá se o lidské příběhy, kdekoli má k tomu příležitost. Jen několik dní před zpřístupněním svých fotografií na ukrajinském zastupitelském úřadě otevíral výstavu snímků detroitských raperů v sousední čtvrti – Holešovicích. Těšínský nebyl na ukrajinském území poprvé. Vloni zhotovil sérii zajímavých fotografických portrétů, na nichž zachytil řadu osob, odsouzených pro vraždy k doživotnímu trestu a odpykávajících si trest v charkovské věznici.

Tyto snímky se samozřejmě podstatně liší od sbírky barevných fotografií z Donbasu, kterých je na velvyslanectví vystaveno dvacet. Při jejich prohlížení jsem si uvědomil coby historik jeden nedostatek tohoto pramene. Fotografie jako umělecký výrazový prostředek samozřejmě nenabízí žádnou akustickou stopu, která při hodnocení podobných záběrů výrazně schází. Tento dojem mne neopouštěl při prohlížení záběrů Těšínského, ale také už dříve, na srpnové výstavě tematicky podobných snímků Pavla Nasadila.

Oceňuji, že k dvaceti vystaveným fotografiím Těšínského byly připojeny poměrně rozsáhlé popisky, umožňující pochopit aspoň něco z osudů lidí, kteří přitáhli jeho zájem. Reportážně-informační hodnotu představovaných portrétů i jiných snímků to zvýšilo. Přesto se ani z popisek Těšínského nedovídáme, kde přesně byly pořízeny. Na vernisáži bylo možné se o těchto a jiných věcech dovědět něco navíc od autora, tuto možnost však většina zájemců mít nebude.

Těšínský se během krátkého, tři dny a noci trvajícího pobytu v Ukrajině podle vlastních slov zdržoval v ohrožených oblastech Donecké i Luhanské oblasti, konkrétní jméno však zaznělo jen v případě městečka, nazvaného v sovětských dobách s nepříliš podloženým optimismem Ščasťa (rusky: Sčastě). Lze si položit otázku, nakolik takto krátký pobyt umožňuje navzájem odlišit věci na jedné straně běžné a na straně druhé neobvyklé.

Důležité je, že výstavka na velvyslanectví představila jen část „kořisti“ Těšínského. Více jeho fotografií z Ukrajiny lze vidět zde: https://tesinskyphoto.com/war-isnt-over-yet-ukraine/. U těchto dodatečných snímků, které ukazují i prostory a objekty vzdálenější od fronty, popisky scházejí. Na aktuální výstavě však zobrazení nevojenského světa a civilního života prakticky nenacházíme – výjimkou je fotografie, na které ukrajinský voják žertem nabízí malému hochovi svou zbraň.

Podstatnější je, jak velkou roli hrají na vystavených fotografiích ženy-vojačky. Autor přítomnost ženského fenoménu na této výstavě zdůraznil v hlavním průvodním textu k výstavě, v jejím názvu však nikoli, ač by si to takto vybraný soubor zasloužil. Těšínský ukazuje různé způsoby boje žen za Ukrajinu – se zbraní v ruce nebo „jen“ ve vojenské kuchyni (případ optimisticky působící mladé Ukrajinky, které musela být amputována noha). Ze čtyř fotografovaných žen jsou přitom jen dvě Ukrajinkami. Kromě nich autor zvěčnil svým fotoaparátem Gruzínku a Rusku, které se rozhodly takto podpořit ukrajinskou armádu.

Ať jsou na fotografiích ženy, nebo – vzácněji – muži či také psi, vždy se jedná o momentky dvojího typu. Z části snímků vyciťujeme blízkost frontové linie, v jiných se válka poněkud vzdaluje, i když tato odlišnost je jistě dost relativní. Často vidíme na snímcích úsměv fotografovaných, bez kterého by nebylo možné v tomto prostředí, položeném mezi životem a smrtí, existovat. Při pobytu Davida Těšínského smrt do jeho bezprostřední blízkosti asi nevstoupila, její minulou přítomnost v civilní podobě ale jeden ze snímků zachycuje. Vidíme zde jednoho z ukrajinských vojáků a hned za ním venkovský hřbitov. Ten ale není pouze kamenně-betonový – zastoupeny jsou i dřevěné kříže nabarvené na modro. Díky tomu působí toto místo snad i trochu optimisticky, válka neválka…

(boz)