Z hlubin dávnověku (IX): Skytové – barbaři par excellence

Někdy v 8. nebo 7. století př. n. l. se ve stepích severního Černomoří objevuje další indoíránské etnikum, které původně sídlilo ve střední Asii, zhruba v oblasti Kazachstánu. Jde o Skyty, o nichž nám zanechali četné zprávy řečtí autoři. Zároveň však tito Indoíránci expandovali i směrem do Íránu, kde je písemné památky zaznamenávají pod jménem Saka. Na východě se dostali až k hranicím Číny.

Je to tedy první etnikum, o němž máme poměrně spolehlivé zprávy literární, které zároveň můžeme potvrdit bohatými nálezy archeologickými. Vzápětí po Skytech se totiž na severním pobřeží Černého moře objevují první řečtí osadníci z maloasijských měst, zejména Milétu a Megary. Jak ukazují vykopávky, začátky osad byly dosti drsné: první obyvatelé bydleli v zemljankách a zabývali se zemědělstvím. Avšak úrodná ukrajinská půda – na rozdíl od chudých půd hornatého Řecka – byla pro tuto činnost neobyčejně příznivá a pontická pšenice se brzy začala pěstovat i na vývoz. Za zemědělci přišli obchodníci a řemeslníci, osady se rozrostly v obchodní stanice – emporia – a některé i ve výstavná města.

Nomádští náčelníci si potrpěli na luxus, a tak řecké víno, zdobená atická keramika a zejména výrobky řeckých klenotníků byly velmi žádané. Placení pro ně nebyl problém: v jejich sféře vlivu sídlila četná podrobená místní etnika, která se zabývala zemědělstvím a skytským „pánům“ odváděla tribut, nebylo tedy nic snazšího než jim uložit vysokou daň vyplácenou ve formě pšenice. Severní Černomoří brzy zásobovalo pšenicí celou egejskou oblast, a Řecko postupně zcela opustilo domácí pěstování ječmene.

Hérodotos, rodák z maloasijského Halikarnassu, měl zřejmě s iónskými obchodníky v severním Černomoří dobré styky. Osobně navštívil Olbii, významný přístav u ústí Jižního Buhu, nedaleko dnešního města Mykolajiv. Na tomto místě svého spisu Historia upouští Otec dějepisu od líčení dějin a mění se v turistického průvodce: popisuje detailně geografii severního Černomoří, vyjmenovává národy tam usazené a s gustem líčí exotické zvyky Skytů. Jakoby ilustrací k jeho vyprávěním jsou zlaté nádoby a šperky ze skytských královských mohyl, které zřejmě vyrobili řečtí umělci na objednávku skytských velmožů (viz přílohy 2, 3 a 4). Na těchto předmětech jsou totiž zobrazeny velmi realisticky scény z denního života kočovníků. Doplňující informace poskytují nálezy z hrobů v Pazyryku a z dalších lokalit jižní Sibiře, které sice nejsou tak bohaté na drahé kovy, ale věčně zmrzlá půda tam zachovala předměty z organických hmot, dřeva, textilu, kůže (viz příloha 1). Na mumifikovaných tělech nebožtíků se zachovaly umělecké tetováže, nad kterými by dnešní tatéři bledli závistí. Tak se seznamujeme i s autentickým skytským uměním, které má sice úplně jiný styl než řecké, ale jeho úroveň je neobyčejně vysoká. Například skytské kožedělné výrobky byly předmětem obdivu už v antice.

Od konce 6. století př. n. l. se Skytové tlačí na západ, především do karpatské kotliny. Hérodotos je nazývá Agathyrsy a píše, že mezi Skyty žijí nejblahobytněji a nosí nejvíce zlatých ozdob (bodejť ne, balkánské zlaté doly byly proslulé už v době bronzové). V některých zvycích jsou bližší Trákům, etniku, které sídlilo v oblasti dnešního Bulharska. Archeologické nálezy z Transylvánie a východního Maďarska potvrzují, že tato kultura se poněkud liší od pontských Skytů a hovoří se proto o trácko-skytské populaci. Artefakty, zakopané zřejmě do země ve formě pokladů, jsou řídce roztroušené po velkém území, zasahují i do jihovýchodní části Slovenska. Dále na západ můžeme sledovat stopy Skytů v podobě zničených hradišť s nálezy typických trojbokých skytských šipek: Molpír u Smolenic, Dolný Kubín, hradiště na vrchu Kotouč u Štramberka a dále na sever ve Slezsku Kujawy, Kamieniec u Toruně a Kruszwica na ostrově Gople. U Witaszkowa při lužické Nise byl v roce 1882 objeven poklad se zlatými předměty ve skytském zvěrném stylu a se skytským krátkým mečem – akinakem. Na západ od Moravy a Lužice už skytská expanze patrně nezasáhla.

Mezi Skyty počítají antičtí autoři i další etnika indoíránského původu (například středoasijské Saky a Massagety) a také podrobené populace domácího původu, které byly pod skytským vlivem. Hérodotos rozlišuje Královské Skyty, Skyty Kočovníky, Skyty Zemědělce a Skyty Oráče. Byly tedy mezi „Skyty“ i populace usedlé, zabývající se pokojným zemědělstvím. Královští Skytové se považovali za ty jediné správné Skyty a na ostatní skytské kmeny pohlíželi jako na své poddané. V oblasti, kde sídlili, se také nacházejí nejbohatěji vybavené mohyly. Bohatí Skytové se časem usazovali v řeckých městech, kde bydleli v kamenných domech. Skytové Kočovníci byli zřejmě řadoví občané, vedoucí typický život kočovných pastevců. Bydleli na vozech, buď čtyřkolých, nebo šestikolých, tažených volským potahem, a pásli stáda koní a ovcí. Živili se převážně mlékem a sýrem.

Skytové Rolníci a Skytové Oráči představovali asi původní zemědělské obyvatelstvo, případně zchudlé Skyty, kteří přišli o svá stáda a byli nuceni se usadit. Skytové Rolníci sídlili ve stepní oblasti při dolním Dněpru a živili se zemědělstvím. Naproti tomu Skytové Oráči obývající lesostepní a lesní oblast více na severozápadě, mezi Dněprem a Jižním Buhem, pěstovali velké množství obilí, ale výhradně na export; podle Hérodota se jím neživili (co tedy ti chudáci jedli, o tom se Otec dějepisu nezmiňuje). 

Skytové Oráči jsou pro nás zajímaví tím, že v nich část historiků již spatřuje Praslovany. Na sever od Skytů Oráčů umísťuje Hérodotos Neury, které někteří považují rovněž za Slovany, ale v poslední době je řadí spíše k Baltům. Tento názor podporuje i Hérodotův údaj, že „jednou za rok se každý Neur promění na několik dní ve vlka a potom se zase vrací ke své podobě“. Totéž tvrdí v 16. století Olaf Magnus ve své Historia de gentis septentrionalibus o obyvatelích Livonska, Pruska a Litvy (celý citát viz příloha 7).

Pak tu byly smíšené populace, jako již zmínění Agathyrsové – Thrákoskytové, dále Kallipidové čili Helenoskytové v poříčí dolního Dněpru, kde výkopy skutečně odkryly sídliště smíšené řecko-skytské kultury, stejně jako při ústí Jižního Buhu a Dněstru. Na Krymu žili Tauroskytové, kdežto vlastní Taurové úspěšně pirátili v okolí dnešního Sevastopolu až do prvních století našeho letopočtu. V zemi Budinů na středním Donu si Řekové prý podle Hérodota postavili město Gelónos s domy i chrámy v řeckém stylu se sochami boha Dionýsa; jenom bylo všechno ze dřeva místo z mramoru. Okolní Budinové zůstali kočovníky. Hérodotově Gelonu pravděpodobně odpovídá veliké hradiště u Bilska (Poltavská oblast), které leželo na důležité obchodní cestě (viz příloha 8).

Směrem na západ Skytové přicházeli do kontaktu nejen s Gety a Thráky, obývajícími Balkánský poloostrov, ale i s Kelty, kteří v té době obývali Čechy a Moravu a zvolna expandovali na východ, do Maďarska a Zakarpatí.

Přílohy (kliknutím se odkaz otevře v novém okně prohlížeče):

1. Nálezy z Pazyryku. Prezentace.
2. Skytské a řecko-skytské umění, chronologický vývoj. 2:33 min, bez zvuku, písemný anglický komentář pod videem.
3. Skytové v obrazech – část 1., 35:00 min, bez komentáře.
4. Skytové v obrazech – část 2., 20:33 min, bez komentáře.
5. Archeologie a genetika Skytů. 10:51 min, anglicky.
6. Skytské tetování. 2:53 min, anglicky a rusky.
7. Olafus Magnus o vlkodlacích.
8. Vykopávky Bilského hradiště, starověkého Gelonu.

(mas)

< Předchozí | Následující >