Sedmnáctý listopad ´89 byl také ukrajinskou věcí

Současná, nebývale vzrostlá společenská polarizace, spojená s letošním, „předjubilejním“ výročím listopadových událostí, nutí podívat se na události roku 1989 i z trochu jiného, ukrajinského úhlu. Zdánlivě tu je jen málo styčných bodů – jako by se tehdy český a ukrajinský vývoj nijak neprotínal. Skutečnost byla ale jiná.

Pomohu si při této příležitosti vlastním textem, napsaným na sklonku roku 1994, tedy s jen pětiletým odstupem. Dá se najít v závěrečné části knížky Ukrajinci v Čechách a na Moravě 1894–1994, vydané v roce 1995. Myslím si, že většina čtenářů našich stránek nemůže tuto publikaci znát, a proto si dovolím něco málo ocitovat.

„Převratné změny, ke kterým došlo v Československu po zásahu proti účastníkům demonstrace konané 17. listopadu 1989, se příznivě dotkly i všech menšinových národnostních skupin, jejichž činnost byla v předcházejících desetiletích různou měrou potlačována.

Shodou okolností se sešli Ukrajinci právě 18. listopadu 1989 při koncertu na pražském Slovanském ostrově (tehdy obvyklém místě svých setkání), aby vzpomněli památky básníka Oleksandra Olese (dodávám: zemřelého 45 let předtím, v létě roku 1944). Nikdo z nich si tehdy nemohl představit dosah změn, které vyvolá událost z předešlého dne.

Vznik Občanského fóra a dočasné vytvoření jeho národnostní sekce vedly už před polovinou prosince 1989 k nalezení první organizační základny pro Ukrajince českých zemí. Stalo se jí tzv. Občanské fórum Ukrajinců, které v průběhu několika měsíců své existence vyvinulo značnou aktivitu. Potřeba založení zcela samostatné národnostní organizace přiměla vedení tohoto přechodného útvaru na jaře r. 1990 k vypracování stanov a svolání ustavující schůze Sdružení Ukrajinců v České republice. Od června 1990 mohla tedy po více než čtyřicetileté přestávce rozvinout svou činnost první legálně pracující a úředně zaregistrovaná společenská organizace této národnostní skupiny.“

Zní to vše poněkud šedě a neodráží se tu nijak výrazně tehdejší naděje, pozvolné překonávání dlouholetého strachu, úžas z toho, co všechno je najednou možné či chuť čerstvě zažité svobody. To vše by patřilo spíše do díla memoárového žánru – to by snad lépe vylíčilo vůni a chuť tehdejších dnů, na které se nedá zapomenout.

Vrátím se jen krátce k tomu prvnímu z nich a osudovému. Není vůbec podstatné, kolik Ukrajinců šlo v průvodu z Albertova na Vyšehrad a odtud Novým Městem na Národní třídu – mnoho se jich nejspíš k účasti neodhodlalo. Ten, který tam byl, si jistě pamatuje onu zprvu téměř bujarou, nebojácnou náladu, která se po ztrojeném uzavření Národní třídy a Mikulandské ulice začala měnit v nejistotu a strach.

Člověk dvou jazyků a dvou vlastí tam byl jistě v zajetí myšlenek na tu českou a na to, co s ním a s ostatními zaklíněnými lidmi hodlají udělat představitelé policejních složek. Bylo věcí čiré náhody či štěstí, že nemusel proběhnout mláticí uličkou, protože nějaký rozumnější policejní velitel propustil část demonstrujících přes kordón v Mikulandské ulici ven. Následující dny už byly jiné, byť nejistota ještě zůstávala přítomna…

„Můj hrdina“ byl i na oné ustavující spolkové schůzi, konané na Vinohradech a začal se učit, co obnáší demokracie v malém a dělal s ostatními, kteří se do nové iniciativy zapojili, malé i větší organizační či taktické chyby. Nemohl si nevšimnout pro něj až nepochopitelné nedůvěry, která vládla na pozadí čtyřicetiletých životních zkušeností mezi nemalou částí pražských Ukrajinců starší generace. Překonat tyto obavy a řevnivosti se v řadě případů nepodařilo.

Ale nám nešlo jen o tuto tehdy nepříliš početnou skupinu. Velmi důležité bylo, že jsme mohli od konce roku 1989 začít mluvit a psát nejen o ní, ale postupně také o Ukrajincích a jejich zemi, začleněné tehdy ještě do SSSR. Ukázalo se ovšem, jak těžké je vysvětlovat určité věci české veřejnosti. V tomto ohledu se situace v následujících nyní už téměř třech desetiletích příliš nezměnila. Proto tu také jsou naše i jiné webové stránky.

Práce ve vedení spolku přinesla vedle dobrých dojmů také nejedno rozčarování a skončila už po rozpadu Československa krachem původní organizační jednoty a odchodem „mého hrdiny“ z tohoto kolbiště. Nejdůležitější však bylo, že on i ostatní aktivní čeští Ukrajinci dostali díky 17. listopadu tu neopakovatelnou šanci a že ji úplně nepromarnili.

Záběry z dnešního mohutného pochodu, který směřoval z Hradčan na Staroměstské náměstí a v němž se objevila ukrajinská vlajka a transparent na podporu Ukrajiny, potvrdily existenci povědomí aspoň části účastníků o současné situaci Ukrajiny a o její souvislosti s děním v České republice. Pokud vnímáme tuto skutečnost jako výsledek vývoje v posledních devětadvaceti letech, není snad bilance této složky česko-ukrajinských vztahů až tak špatná…

(boz)