Po můstku mezi zemí a nebem – přes Čechy, Karpaty a Ukrajinu

Kniha „Můstek mezi zemí a nebem“ vyšla před čtyřmi roky. Naše maminka se tam vyznala jednak ze vztahu k muži, se kterým strávila skoro půl století a který sehrál roli vlastního i nevlastního otce jejích čtyř děti, jednak ze vztahu k několikrát spatřeným Karpatům.

Maminka myslela v posledních letech na onen pomyslný můstek, po kterém se zanedlouho vydá a trpělivě čekala na okamžik, kdy tuto cestu nastoupí. Do posledních dní přitom patřilo v našich rozhovorech zodpovídání dotazu: „Ščo je z našoju Ukrajinoju?“ Pak se ale stalo to, co se k lítosti nás všech stát musilo – v první den listopadu nad ránem přešla onen pomyslný můstek.

Psali jsme o Ludmile Klymenkové – Zilynské – Jančikové letos v červenci a je zbytečné znovu opakovat jednou řečené. Myslím, že bude ještě zhodnoceno to, co vykonala jako překladatelka z ukrajinštiny a jaký byl či zůstane význam jejích vlastních knížek – jedné ukrajinské a několika českých.

K té ukrajinské, dnes pozapomenuté, která vyšla v Prešově v roce 1968 pod jménem „Z ptašynoho slovnyka“ (Z ptačího slovníku) jsme se v posledních dvou letech vraceli. Byla to v jistém směru rodinná práce, do které se zapojili příslušníci dvou mladších generací rodiny. Zkusili jsme prostě knížku přeložit do češtiny. Zjistili jsme samozřejmě, možná s jistým překvapením, jak je to nesnadná a zodpovědná práce. Zazněla lecjaká kritická připomínka, protože maminka český text pozorně četla, upravovala a v mnohém vylepšila. Ale snad jsme jí udělali radost.

Místo dalších posmutnělých slov tu nabízíme čtenářům našich stránek jednu z povídek, napsaných před půl stoletím.

(boz)

Ludmila Zilynská

Studánka

Včera jsem se vydala ke studánce, ze které se místo vody dají čerpat poztrácené lidské vzpomínky. Chtěla jsem ty své zachránit před zapomněním.

Jenom jsem nevěděla, kterou vzpomínkou začít. Naštěstí seděl na větvi nad studánkou Fénix a poradil mi: „Naber si své první kroky a své první sny.“

Poslechla jsem ho a vzpomínky mi přišly vhod. Někdy je těžké rozhodnout se pro novou cestu, teď mne povedou mé první kroky. A svému prvnímu snu, ve kterém jsem chtěla být rybářovou sítí, jsem poručila, aby se mi v noci zdál znovu.

Podle Fénixovy rady jsem ze studánky vylovila kvítek, který jsem v dětství prosila o štěstí. Tehdy mne obelhal, ale nenechám ho upadnout v zapomnění.

Ve vzpomínkách se mi vynořila i vlaštovka. Vystrašeně létala pod kostelní kopulí a mne udivilo, jak se lehkovážně touží dostat z Boží blízkosti ke slunci.

Pak jsem si poradila bez Fénixe a ze studánky jsem vylovila oči svých dětí. Z bezstarostných očí dcery se dívá modré nebe, červené jahody a podmanivý úsměv. V synových očích se ve větru kolébají vrcholky stromů.

Musela jsem před zapomněním zachránit každý sluneční paprsek, který mne kdy pozdravil.

Nabírala jsem paprsky a spolu s nimi se vynořila lesní cesta porostlá skromnou trávou, kudy jsem ráda procházela.

K nejteplejšímu paprsku se přichytil jeden zapomenutý den. Tehdy jsem na lesní cestě potkala svou vlastní smrt s uplakanýma očima. Postěžovala jsem si jí, že jsem málo milovala, a ona mi s překvapivou ochotou prodloužila život, abych ho mohla láskou naplnit. Jenom mi pohrozila, abych nepromarnila darovaný čas.

Nezahálela jsem. Dokázala jsem milovat.

Mám před zapomněním zachránit i tu lásku? A co když to nepůjde? Co když je těžká? Mohla by k sobě do zapomnění stáhnout mne.

Fénix zazpíval: „Neboj se.“

Nabrala jsem lásku do dlaní a ona se celá omládlá posadila k Fénixovi na větev a rozezpívala se s ním.