Před 50 lety (XXXIV). Cesta českých Ukrajinců k 28. říjnu 1968

Osmadvacátý den října byl za komunismu proměněn z nejvýraznějšího státního svátku první republiky v bezzubý Den znárodnění. Rok 1968 přinesl změnu – shodou okolností za situace, kdy od založení republiky uplynulo půlstoletí. Náhle bylo nutno, stejně jako za protektorátu, pokusit se o uhájení jejích tradic a suverenity.

Vzpomínalo se tehdy ve velkém rozsahu, ještě za účasti řady pamětníků. Oslavy byly přitom doprovázeny i spontánními demonstracemi, při kterých byly strhávány z veřejných budov nemilované sovětské státní vlajky. Na oslavu svátku měl v Národním divadle zaznít jako oslava boje za svobodu Beethovenův Fidelio, nakonec jej však nahradila tradičnější Libuše. Někdy v té době byl také zpřístupněn dlouho budovaný podchod uprostřed Václavského náměstí, vnímaný skoro jako div stavitelské techniky.

Někdejší Ukrajinská lidová republika se zrodila rovněž v roce 1918, na její oslavování však v Sovětském svazu nemohlo být ani pomyšlení. Vzpomínal jen exil a nepochybně i ti Ukrajinci, už dlouho usedlí v Československu, kteří se v roce 1918 a v následujících letech podíleli na zápasu o svobodu své země. V osmašedesátém už většinou překročili sedmdesátku a v Praze i jinde jich žilo ještě poměrně dost.

A pak tu byla ještě druhá skupina – osoby ze Zakarpatské Ukrajiny, zčásti pocházející z řad bývalých příslušníků Svobodova ozbrojeného sboru, vzniklého na půdě SSSR. Ne všichni se jednoznačně hlásili k ukrajinství, ale popírat existenci proukrajinské skupiny mezi svobodovci by bylo naprostou nehorázností. Tito lidé žili na českém území o něco kratší dobu a patřili tehdy zhruba ke střední generaci.

Jen málokdo z nich udělal v armádě či jiné profesní oblasti větší kariéru – důvod k tomu, aby se hrnuli do komunistické strany, rozhodně neměli. Nemálo z nich zažilo po roce 1948 stejné pokořování či ponižování, jako věkově starší emigranti z jiných regionů Ukrajiny. O osudech těchto Zakarpatců, zejména o pobytu většiny z nich v sovětských lágrech v době sovětsko-německého spojenectví, se však začínalo na jaře roku 1968 mluvit či psát zatím jen opatrně.

Shrneme-li, pak můžeme říci, že naprostá většina českých Ukrajinců Pražské jaro, přestože neprobíhalo v jejich rodné zemi, přivítala. Příslušný postoj způsobilo jak potěšení z obnovené svobody tisku, tak z legalizace řecko-katolické církve. V neposlední řadě vnímali čeští Ukrajinci pozitivně to, že se poněkud usnadnil jejich kontakt s Ukrajinci ze Západu, ať už měl korespondenční nebo cestovní podobu. Jistě o tom všem informovali také své příbuzné nebo známé v Ukrajině oběma výše zmíněnými způsoby.

Ivan Borkovský
Ivan Borkovskyj

Že psali meziváleční emigranti v roce 1968 do ukrajinského týdeníku a měsíčníku v Prešově, ale ojediněle i do českých novin, už bylo uvedeno. Dodejme jen, že proslulý český archeolog, někdejší rektor Ukrajinské svobodné univerzity v Praze, prof. dr. Ivan Borkovskyj alias Borkovský (1897–1976), jemuž česká historiografie vděčí za řadu objevů na Pražském hradě, Levém Hradci a jinde, otiskl v Rudém právu ze 14. července 1968 článek o hradním Jiřském náměstí, který potvrdil trvající aktivity tohoto sedmdesátníka.

Všechny tyto pozitivní změny zpochybnily události z 21. srpna a následujících dnů. Do jaké míry se tehdy Ukrajinci zúčastnili spontánního odporu, ukáže snad ve větším rozsahu budoucí výzkum. Protože žádná národnostní reprezentace českých Ukrajinců neexistovala, neznáme kolektivní protesty či projevy této skupiny občanů. Jednotlivci však nemlčeli. Např. major československé armády Josef Hasinec, rodák z Podkarpatska (nar. 1927), vystoupil v srpnových dnech v rozhlasovém vysílání s česko-ukrajinskou výzvou ke svým dvěma bratrům, sloužícím v sovětské armádě. Mluvil v tom smyslu, že přece není možné, aby na sebe vzájemně stříleli. Dorazilo-li toto jeho poselství k adresátům, je ovšem nejisté.

Srpnový šok a úvahy o tom, co bude dál, vedly každého jednotlivce k určitému typu rozhodnutí. Zavládly totiž obavy z represí a okamžitého postihu nejen ze strany sovětské armády. Všichni tušili, že se na scénu opět vrátí smutně proslulá Státní bezpečnost. Ta samozřejmě nezanechala ani mezi lednem a srpnem roku 1968 svých aktivit, zaměřených mimo jiné na Ukrajince. Intenzita příslušného tlaku však poněkud polevila a postižení jednotlivci mohli poněkud narovnat páteř – bohužel jen na několik měsíců. Případné naděje, že tato pochybná instituce ukončí svou činnost, nebo že některý z jejích příslušníků by mohl být za své nejkrutější aktivity potrestán, byly naprosto neopodstatněné.

Za této situace nepřekvapuje, že řada Ukrajinců různých generací zvolila cestu do emigrace. Nad těmi, kteří zůstali, se vznášel přízrak obav z dalšího vývoje. Když jsem se v 80. letech 20. století prostřednictvím inzerátu zajímal o starší ukrajinské knihy, poznal jsem staršího Ukrajince z královéhradeckého předměstí. Vyprávěl mi, jak v Srpnu pro jistotu zakopal své ukrajinské knihy, vydané v meziválečné době, na zahradě. Na některých publikacích byly stopy jejich nedobrovolného podzemního pobytu jasně patrné…

Když se ukázalo, že nebezpečí konkrétního postihu jednotlivců ze sovětské strany nehrozí, odhodlali se čeští Ukrajinci pokračovat v boji za svá práva. Na podzim roku 1968 mezi nimi přetrvávaly naděje, spojené mimo jiné s plánovanou federalizací Československa. Ukrajinci vznikající České socialistické republiky doufali, že jim bude povoleno založit vlastní menšinovou organizaci. Ta už neměla být závislá na ideologicky dost problematické organizaci Ukrajinců severovýchodního Slovenska. Další vývoj však prokázal – a stačil k tomu jediný rok – že tyto naděje zůstanou liché.

Dne 28. října 1968 si však jen málokdo připouštěl možnost takovéhoto vývoje a takové „nenormální normalizace“, která brzy nato v českém státě zavládla. Předpokládáme, že také čeští Ukrajinci dne 28. října 1968 bilancovali a hodnotili vývoj státu, ve kterém už tehdy strávili většinu života. Nepochybně v nich přes všechny vzpomínky na útrapy poúnorového období zůstala uchována vzpomínka na to dobré, co jim přinesl život v první československé republice, přestože to byl život v mnohém nesnadný. Skoro nikdo z lidí, o kterých zde dnes píšu, však neměl možnost tyto své úvahy a hodnocení písemně zaznamenat. Lépe řečeno, čeští Ukrajinci se k něčemu podobnému (na rozdíl od řady svých vrstevníků a souputníků, kteří se po roce 1945 nebo 1948 přemístili do svobodného světa) nejspíše neodhodlali.

(boz)

Rubriky