Před 50 lety (XXXIII): Ukrajina na olympiádě v Mexiku – ano i ne

Důležitou událostí osmašedesátého roku byly také 19. letní olympijské hry, uspořádané v říjnu téhož roku v Mexiku. Češi si dodnes připomínají jména Věry Čáslavské, ale také Miloslavy Rezkové nebo Mileny Duchkové – tyto sportovkyně patřily k olympijským vítězům.

Pro Čechy a Slováky byly tyto úspěchy důležité. Olympiáda se stala místem, kde se mohli aspoň zčásti zbavit „srpnového traumatu“ a těšit se z vítězství vlastních reprezentantů, zvláště v případě, kdy předstihli sportovce Sovětského svazu. Dodnes zůstalo v paměti nejvýraznější gesto, které tehdejší protisovětský odpor symbolizovalo. Gymnastka Věra Čáslavská při slavnostním ceremoniálu a vztyčování sovětské vlajky odvrátila na stupních vítězů tvář od tohoto symbolu, stíhaného tehdy v okupované zemi nenávistí.

Účastníky z Ukrajiny lze doložit na novodobých olympijských hrách už od jejich zahajovacího, aténského ročníku v roce 1896. Vždy však byli součástí výprav těch zemí, které držely díly ukrajinského území, především Ruska, popř. SSSR. Také v Mexiku byli ukrajinští sportovci zařazeni do společné sovětské výpravy. Samostatně se her zúčastnit nemohli, protože neměli vlastní olympijský výbor a jako reprezentace své republiky mohli vystupovat jen při interních celosovětských akcích. I v této okleštěné podobě sloužily úspěchy sportovců z této části SSSR jako jeden ze zdrojů udržování a posilování omezeného ukrajinského lokálního patriotismu, které mělo tehdy spíše územní než národní či jazykový charakter.

Kriticky bylo na absenci samostatné účasti Ukrajinců při olympiádách poukazováno v prostředí ukrajinské emigrace, z jehož iniciativy vznikl v roce 1956 Ukrajinský olympijský výbor v exilu. Ten však musel na žádost Mezinárodního olympijského výboru změnit jméno na Ukrajinský světový výbor pro sportovní záležitosti. Jeho představitelé upozornili vedení MOV na paradoxní situaci. Ukrajina byla totiž už více než dvacet let členským státem OSN, ale v rozporu s tím nesměla vystupovat na olympiádách samostatně.

MOV sice konstatoval, že toto právo Ukrajina má, podmiňoval však jeho realizaci založením ukrajinského olympijského výboru přímo v sovětské Ukrajině. Něco podobného bylo tehdy z politických důvodů nemožné, takže kýžená změna nemohla nastat. Přesto se od r. 1956 a od tehdejší letní olympiády v Melbourne pokoušeli příslušníci exilového výboru zviditelnit a zřizovali při každé další příležitosti v dějištích olympiád malá informační centra. Rozšiřovali zde vlastní brožury, informující v angličtině o ukrajinských olympijských ambicích i úspěších. Vydávali také bulletin a příležitostné olympijské známky.

Psali jsme už o tom, jak kriticky bylo v exilu poukazováno v roce 1967 na to, že Ukrajina nebyla samostatně zastoupena na světové výstavě Expo v Montrealu. Problém účasti na olympiádách měl s touto záležitostí leccos společného a nemohl být opomenut ani na mexické olympiádě. Těchto her se zúčastnilo už 112 zemí a řada z nich daleko zaostávala za Ukrajinou co do velikosti území i počtu obyvatel. Do Mexika se u vědomí této nespravedlnosti vypravil spolu se svým synem Osyp Zinkevyč, nakladatel a publicista žijící tehdy v USA. Získal pověření jakožto korespondent ukrajinské redakce rozhlasové stanice Svoboda.

Tento významný představitel exilového života se bez problémů zaregistroval v olympijském tiskovém středisku, kde dal k dispozici i materiály ukrajinského exilového sportovního výboru. Navštěvoval samozřejmě sportovní akce a připravoval poté rozhlasové reportáže i materiály pro exilový tisk. Kromě toho využil každé možnosti k tomu, aby se setkal s některým z ukrajinských sportovců, z nichž na prvním místě zmiňuje vzpěrače Leonida Žabotynského. Chtě nechtě se nevyhnul ani setkání s těmi sovětskými sportovními funkcionáři, kteří pocházeli z Ukrajiny.

Mimochodem, zatímco funkcionáři se volně pohybovali i mimo olympijskou vesnici a stadióny po hlavním městě mexického státu, sportovci tuto možnost neměli. Nikdo z nich se kontaktu se Zinkevyčem, soudě podle zápisů v jeho denících, nevyhýbal, žádný však pochopitelně nedal souhlas s tím, aby s nimi tento emigrant pořídil rozhovor.

Ukrajinci byli v sovětské olympijské delegaci poměrně výrazně zastoupeni. Dospět k úplně přesným údajům o jejich počtu přitom nelze – najdeme údaje o tom, že jich bylo 51 nebo 63. Ukrajinství lze totiž vnímat teritoriálně (lidé narození v Ukrajině a ti, kdo se tam přistěhovali) nebo etnicky (osoby, hlásící se vědomě k ukrajinské národnosti). Celkově zajistili sportovci úzce spjatí s Ukrajinu 24 medaile. Devět z nich bylo zlatých a tento počet tvořil čtvrtinu zisku celé sovětské výpravy.

Zmíněných úspěchů bylo dosaženo v lehké i těžké atletice, kanoistice, jachtingu a šermu, sportovci z Ukrajiny, ať už jako rodáci, nebo jako hráči působící v Ukrajině, tvořili jádro družstva sovětských odbíjenkářů. Většina jmen mexických olympijských šampionů, spjatých s Ukrajinou, je dnes zapomenuta. Málokdo si vzpomene na chodce Holubnyčyho, zápasníka Hurevyče, šermíře Syďaka nebo jiné. Za jedinou výjimku lze označit vzpěrače Leonida Žabotynského (1938–2016), kterému vyjádřil později obdiv i Arnold Schwarzenegger.

Ukrajinských medailí z Mexika bylo dohromady čtyřiadvacet – zhruba stejný počet, který získaly všechny ostatní svazové republiky kromě Ukrajiny a Ruska. Podle Zinkevyčových propočtů Ukrajina získala při hodnocení počtu medailí v rámci všech výprav teoretické deváté místo v řadě 42 medailových zemí. Při vyhodnocení zisku prvních šesti míst ve všech druzích sportu a disciplínách by Ukrajina vystoupila dokonce na šestou příčku, zrovna mezi výpravami západního a východního Německa. Představovala tak tehdy skutečnou sportovní velmoc. Při srovnání s předcházejícími olympiádami se však ukazuje, že nejúspěšněji se její sportovní zástupci projevili na letní olympiádě v Římě – osm let před mexickým kláním.

Úsilí Osypa Zinkevyče a jiných emigrantů, které se znovu projevilo např. na mnichovské olympiádě v roce 1972, se ve své době mohlo jevit jako donkichotství. Rozhodně se takové informace nemohly dostat k většině tehdejších zájemců o sportovní dění a možná by je ani nezajímaly. V každém případě se o čtvrt století později stala otázka samostatného zastoupení Ukrajiny realitou. Nejprve vznikl v prosinci 1990 Národní olympijský výbor Ukrajiny, který byl výborem mezinárodním uznán o tři roky později. Poprvé se pak ukrajinská reprezentace zúčastnila zimních olympijských her v norském Lilienhammeru v roce 1994, tedy čtvrt století před momentem, kdy byly napsány tyto řádky.

(boz)