Chmelnyckyj/Хмельницький

Pomalu se blížím ke konci popisu své první cesty na Ukrajinu, kterou jsem uskutečnil v létě roku 2014, tedy zhruba půl roku po Majdanu.

Z Jarmolynců jsem se dopoledne vydal do třicet kilometrů vzdáleného oblastního města Chmelnyckyj, které se do roku 1954 jmenovalo Proskuriv. Z Chmelnyckého mi měl jet následující den autobus do Prahy.

Ubytoval jsem se v hezkém hotelu kousek od autobusového nádraží. Při pohledu z okna na dvůr mě zaujala evidentně nová venkovní kotelna s velkým množstvím dřeva. Bylo jasné, že se majitel rozhodl, že má ruského vydírání plynem dost.

Po ubytování jsem se vydal do města. Na první pohled město návštěvníka nijak nenadchne. Byl jsem zmlsaný Kamjancem-Podilskym a tady jsem viděl jen samé paneláky. Hledal jsem historické centrum, ale našel jsem jen jednu ulici. Byl jsem z toho dost zmatený a myslel jsem si, že to město za války asi dost schytalo, když dopadlo takto. Až později mi kamarád z Jarmolynců vysvětlil, že Proskuriv byl do padesátých let nevýznamnou dírou a až poté, co sm bylo přesunuto administrativní centrum dosavadní Kamjanec-Podilské oblasti.

Když nic jiného, viděl jsem v tomto městě velmi zajímavě pojatý památník padlým v Afghánistánu. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem se zde také poprvé pozastavil nad „alkoshopy“, tedy obchody, ve kterých nemají nic jiného než alkohol a cigarety. Koupil jsem si láhev vodky „Kozácká rada“, které jsem pak ještě dlouho po Silvestru říkal „Kozácká zrada“. Nutno podotknouti, že nespravedlivě. Zaujalo mě rovněž, že jsem po městě neviděl pobíhat polodivoké psy, a ti, které venčili jejich majitelé na vodítku, měli v uchu stejnou známku, jako u nás má dobytek. Jen trochu menší.

K obědu jsem si dal v místní restauraci steak s americkými bramborami. Když se mě číšník nezeptal, jak ho chci propečený, pochopil jsem, že bude nejspíš „well done“ a na jiné úpravě jsem se ani nesnažil domluvit. Naprosto mě ovšem udivilo, že mi ke steaku s přílohou přinesl i ošatku chleba. Pochopil jsem, že v Ukrajině se jí chleba prostě ke všemu.

Při procházce městem jsem narazil i na armyshop. Zrovna v něm nějací mládenci kupovali výstroj. Byli ve výborné náladě a měli proč. Doneck byl téměř obklíčený a já každý den čekal zprávu o útěku separatistů a konci války. Dost možná právě tyto chlapce zmasakrovala ruská armáda o měsíc později, přestože použili dohodnutý ústupový koridor u Ilovajsku.

Po skončení prohlídky na dva roky posledního ukrajinského města, které jsem viděl, jsem se vydal do hotelu, abych se vyspal na dlouhou cestu domů. Samotná cesta byla natolik zajímavá, že si zaslouží vlastní článek.

(AKU)