Ukrajinsko-český koncert v Betlémské kapli

Hudba může hrát ve vztazích dvou národů či států poměrně podstatnou roli, pokud existuje vůle organizovat vzájemné vztahy také v této oblasti. Velvyslanectví Ukrajiny v České republice na tuto skutečnost nezapomíná, a přistoupilo proto letos už podruhé k uspořádání kulturní akce, která pomáhá tuto skutečnost napravit.

Koncem minulého roku jsme mohli v prostorách Hudební akademie múzických umění sledovat vystoupení ukrajinské operní zpěvačky a dvou jejích kolegů. Árie byly proloženy orchestrálními skladbami – vše z českého a západoevropského repertoáru a v provedení či doprovodu orchestru lvovské konzervatoře.

Včerejší, pozdně letní koncert se konal za velmi slušné návštěvy v prostorách Betlémské kaple. Přítomni byli zástupci české vlády a parlamentu a příslušníci diplomatického sboru. Po odeznění české a ukrajinské hymny připomněl ukrajinský velvyslanec J. Perebyjnis sté výročí vzniku Československa a roli, kterou při něm sehrála Ukrajina. Poukázal i na sté výročí vzniku Ukrajinské lidové republiky, jejímž přímým nástupcem se po všech složitých peripetiích stal dnešní ukrajinský stát. Zaznělo také poděkování za mnohostrannou českou pomoc Ukrajině při řešení jejích aktuálních problémů. Neméně byla oceněna role současné ukrajinské diaspory v Česku – bez ní by se velvyslanectví nepodařilo vykonat ani polovinu úkolů, které od jara minulého roku zvládlo. Zazněla také naléhavá zmínka o vězněném režisérovi Olegu Sencovovi, který měl v hledišti připravenu symbolickou židli.

Poté už přišla ke slovu hudba. Tentokrát jsme měli možnost naslouchat čtrnáctičlennému komornímu souboru mladých interpretů Artehatta (v azbuce: Artechatta). Tvůrkyně a vedoucí tohoto kolektivu, houslistka Myroslava Kotorovyč, je Kyjevankou s dobrým hudebním základem z rodinného prostředí. Soubor má v repertoáru i skladby autorů západoevropských, např. Bacha a Vivaldiho. V Praze přednesl zajímavě koncipovaný ukrajinsko-český program, vystavěný na skladbách 18., 20. i počátku 21. století.

Z českých autorů jsme slyšeli málo známého Václava Vodičku a dále Josefa Suka a Antonína Dvořáka, starší ukrajinskou hudební kulturu reprezentovala díla Dmytra Bortňanského a Maksyma Berezovského, její moderní tvář zastupovali dva žijící klasici – Jevhen Stankovyč a Myroslav Skoryk. Na závěr koncertu rozezpívala pražský Betlém krátká, působivá variace na ukrajinskou hymnu od méně známého autora, Jurije Ševčenka.

Dle mého laického názoru se soubor představil přesvědčivě, jako vyzrálý kolektiv. Zajímavá byla úprava jednotlivých skladeb pro příslušné složení výhradně smyčcového souboru. Výjimkou bylo uplatnění harfy v jedné ze skladeb, zaujalo však hlavně, že většinu koncertu doprovázely zvuky bajanu, tj. „knoflíkového akordeonu“. Podbarvení zvuku smyčců tímto v českém koncertním prostředí nepoužívaným nástrojem přineslo přítomným posluchačům neobvyklou, místy náročnou, avšak zajímavou zkušenost.

Koncert jako celek nesporně zprostředkoval užitečné nahlédnutí do části ukrajinské skladatelské kultury, bylo by však vhodné si tuto možnost zopakovat, případně též v podání českých interpretů. Možná se i toho časem dočkáme.

(boz)