Naděje není to světýlko na konci tunelu, naděje je naše mravní povinnost
Krátké ohlédnutí za panelovou diskusí, která se uskutečnila začátkem srpna po promítání filmu Ruský stát versus Oleg Sencov v kině Světozor. Jakou zprávu posílá Sencovova hladovka občanům Česka, zmůže jednotlivec vůbec něco proti totalitě či jak se dělá propaganda?
Diskuse se kromě velvyslance Ukrajiny, pana Yevhena Perebyjnise, zúčastnila novinářka, publicistka a překladatelka Petruška Šustrová, poslanec za Pirátskou stranu a iniciátor výzvy k propuštění Olega Sencova Jan Lipavský, lékařka, pedagožka, bloggerka a politička Džamila Stehlíková a dokumentaristka Tereza Šimíková. Jméno moderátora jsem bohužel nezachytil. Zhruba hodinovou diskusi se pokusím zprostředkovat několika podle mne nejzajímavějšími postřehy.
Postřeh první – divácká účast
Film Ruský stát versus Oleg Sencov se měl původně promítat v malém sále kina Světozor, zatímco ve velkém promítacím sále se měl uvádět dnes již kultovní film Miloše Formana Vlasy. Nakonec to ale bylo naopak. Dokument o procesu s ukrajinským režisérem dokázal zaplnit velký sál Světozoru více než z poloviny. A troufám si tvrdit, byť pro to nemám žádné hodnověrné důkazy, že mnohé od návštěvy kina odradila skutečnost, že malý sál byl v předprodeji zaplněný už několik dní před projekcí.
Postřeh druhý – o české politické reprezentaci
Diskuse se brzy od procesu se Sencovem posunula k současné situaci na české a potažmo i na evropské politické scéně. Česká politická reprezentace, zaznělo v diskusi, se začíná chovat tak, jako by si nechávala diktovat Putinem a jeho cynickým přístupem k světu. Jako by pravidla, která se nastolila v Evropě po druhé světové válce a po konci studené války, přestávala platit. A Putinovi všechno prochází. Setkává se s Trumpem, který mu přikyvuje a sekunduje. Nastává čas rozhodování. Buď půjdeme ve vlivu politiků, kteří se prodávají za politickou moc, vliv, peníze či cokoliv jiného, nebo budeme hájit hodnoty, na kterých stojí západní řád. To je vláda práva, lidská práva a demokracie, svoboda a důstojnost jednotlivce.
Postřeh třetí – o naší svobodě
Zdá se, že my v Česku máme tendenci vzdávat se své svobody velice snadno. Byť situace v České republice se v žádném případě nerovná situaci v Rusku, kterou jsme viděli ve filmu, máme přesto problém vyjít do ulic, zvednout hlas a udělat něco proti tomu, co se nám prokazatelně nelíbí. Přijímáme argument, že Andrej Babiš a Miloš Zeman vyšli z demokratických voleb, a tudíž tečka, naše role na tom zřejmě končí. A to je achilova pata naší současné demokracie. Copak naše odpovědnost končí tím, že jednou za čtyři roky odneseme lístek do volební místnosti? Máme přece daleko rozsáhlejší možnosti, než si vůbec myslíme. Jen bychom se neměli bát je využít.
Postřeh čtvrtý – o mezinárodní solidaritě
Mezinárodní solidarita je nesmírně důležitá a Ukrajina si jí nesmírně váží. Nemá totiž prakticky žádné nástroje, s jejichž pomocí by Sencova a dalších sedmdesát ukrajinských občanů vrátila zpět do vlasti, neboť jsou vězněni v Rusku. A Rusové neposkytují zástupcům Ukrajiny přístup k informacím ani k vězněným, i když to podle mezinárodních úmluv dělat mají. Informace se získávají hlavně přes právníky a příbuzné. Stav vězněných, především těch, kteří drží hladovku, je velmi špatný. A takových je několik. Hladovku, dokonce déle než Sencov, drží třeba krymský farmář Vladimir Baluch, který se provinil jen tím, že v Krymu vztyčil ukrajinskou vlajku. Proto je mezinárodní solidarita tak důležitá. Zástupcům ostatních zemí nemůžou Rusové překážet tak, jak překážejí ukrajinským. Válka trvá čtyři roky. Je to opravdu válka, nejsou tam žádní separatisté. Je tam přítomna ruská armáda a vede válku s Ukrajinou. Zemřelo už víc než deset tisíc Ukrajinců. Válku je třeba zastavit a mezinárodní solidarita zde hraje obrovskou roli.
Postřeh pátý – o každém z nás
Každý z nás žije v nějakém světě, každý z nás má nějaké úkoly. Žijeme v demokratické zemi a každý z nás je volič. Může apelovat na své zástupce. Může se obracet na svoje děti, na svou rodinu, na své přátele, na kamarády na sociálních sítích. To je dlouhodobě účinný způsob, jak se člověk může snažit měnit svět kolem sebe. Každý má nějaký okruh lidí. Nestačí jen hodit do urny lístek a mít pocit, že jsme předali pravomoc jiným a ti ať se teď místo nás starají. Je i velmi nesprávné říct si, že jsem sám a že nic nenadělám. Podporuje to lhostejnost k tomu, že někdo je pro nic a za nic dvacet let v kriminále, prošel mučením a byl odsouzen za něco, co nespáchal a ani nezamýšlel. Nejdůležitější je nemlčet. Myslet si, že ruský kolos se změní ze dne na den, je nesmysl. Hledat společnou cestu je práce, která se musí dělat pořád. Ano, je velice snadné žít, když nám někdo říká, co máme dělat. Když nás vodí na provázku. A je to pohodlné. Aby člověk uvažoval sám, sám se rozhodoval, co je a co není správné, na to musí mít něco, co by se dalo označit třeba za vnitřní kompas nebo hodnotové měřítko. A řečeno slovy Václava Havla, naděje není to světýlko na konci tunelu, naděje je naše mravní povinnost. Nezapomínejme na to.
Postřeh šestý a poslední – o propagandě
Viděli jsme už ve filmu, Česká televize jej uvedla už dvakrát a do konce srpna byl k dispozici i na stránkách iVysílání, jak ruská propaganda pracuje. V ruské televizi vystoupí seriózní chlapík a řekne, že tenhle člověk chystal výbuchy, příslušně to opentlí a trošku rozpatlá. Kdo nezná pozadí a vidí jenom tu televizní zprávu, snadno uvěří. Ale taková zpráva může stejně dobře zaznít v každé televizi, i v některé z našich. Bez ohledu na to, zda to je, nebo není pravda. Kde není oponent a kde jsou lidé zvyklí sedět u televize nebo u internetu a jenom poslouchat nebo číst, co se odtud dozvědí, tam se s obrazem nepřítele samozřejmě snadno pracuje. Tak to dělá propaganda všude na světě. Je známo, že v Petrohradě existují celé školy na vypouštění propagandy, trollí farmy. Hojně využívají i sociální sítě, neboť lidé na sociálních sítích mají příjemný pocit jakési osobní komunikace. Tak jim tam zopakují totéž, navíc podle povahy a zájmů. Bude-li to bude síť pro fotbalisty, budou používat ta správná fotbalistická slova, když to bude síť pro učitele, budou používat jiná správná slova. Propaganda je strašně mocná. A ovlivnit masu lidí jedním člověkem, kterému dáte dvacet let, je z hlediska poměru nákladů k výsledku skoro zadarmo. A jak blízko je od informační války k reálné válce? Opravdu jenom kousek.
(jer)
- Pro psaní komentářů se přihlaste