Znovu Nikola Šuhaj loupežník

Po třinácti letech se na knižní pulty vrátila jedna z nejznámějších českých próz 20. století – vyprávění Ivana Olbrachta o Nikolovi Šuhaji loupežníkovi. Kniha, poprvé vydaná v roce 1933, vycházela v češtině velmi často, byla ilustrována řadou výtvarných umělců a podnítila i řadu ohlasů hudebního charakteru.

Olbracht Nikola ŠuhajNejnovější vydání je nejspíše možno označit za jedenatřicáté, za úplnou přesnost tohoto čísla bych však ruku do ohně nedal. To asi nejzajímavější, vnějškově velmi skromné, vyšlo v roce 1943 v Londýně, bylo tedy asi určeno především příslušníkům československé exilové armády a snad i civilního odboje.

Nově vydaná verze patří mezi skromné, neilustrované knihy. Vyzdobena je jen přední strana obálky a jako autorka je uvedena Ekaterina Arkhangelska. Nakladatel neopatřil tentokrát Olbrachtův text žádným doslovem, komentářem či poznámkami – v tomto směru je dnes existující nakladatelství Československý spisovatel poněkud zvláštním dědicem pověsti opravdového podniku toho jména. V podobně skromné úpravě vyšel nedávno, ovšem v nakladatelství Fortuna Libri, Vančurův Konec starých časů. Tento typ publikací je zřejmě určen převážně pro čtenáře z řad školní mládeže, což nemusí být zcela záviděníhodný osud.

Balada pro bandituOlbrachtovo zpravování zbojnické historie z bývalé Podkarpatské Rusi je a nejspíše ještě dlouho zůstane pojmem sui generis. Má vlastní heslo nejen v české, ale i v anglické wikipedii. Pro zajímavost: životopisné heslo Nikola Šuhaj se dočkalo v této encyklopedii šesti jazykových zpracování. To české je nejrozsáhlejší – delší než ukrajinské, rusínské, ruské, maďarské i německé. Už to ukazuje, že Olbrachtovo líčení příběhu z nejvýchodnější části První republiky si udržuje v české kulturní tradici a vůbec v českém povědomí překvapivě pevné místo.

Vytrvalý český zájem o tuto postavu překvapuje svou životností – od vydání knihy uplynulo totiž letos už 85 let. Vždyť Nikola či Mykola Šuhaj prožil pouhých třiadvacet let, tedy o málo víc než čtvrtinu uvedené doby. Zvláštní kapitolou uvnitř této doby je vznik celé řady jeho ohlasů, ať se jednalo o film či muzikály, divadelní i filmový, v krátkém období uprostřed 70. let 20. století. Nejvíce se zapsala do paměti naší šedesátnické generace filmová podoba muzikálu Balada pro banditu z roku 1978, která byla už po tři předešlé roky známa jako divadelní kus. Písničky z tohoto díla si uchovaly popularitu dodnes.

Tehdejší dusná normalizační atmosféra totiž vybízela k hledání úniku do poloexotické sféry za hranicemi tehdejší reality a tady šel šuhajovský motiv tvůrcům různých variant přepisu knihy mnohonásobně na ruku. Dnes zná možná příběh karpatského zbojníka víc lidí díky filmové verzi Balady pro banditu než přímo z Olbrachtovy knihy. Konec konců, takový je nejednou osud literárních klasiků.

Mladší generace to však vidí jinak. Kolega, který je učitelem venkovského gymnázia, mi nedávno napsal: „Nechci Tě zklamat, ale současní studenti o tohleto vůbec zájem nemají. Pro ně je Podkarpatská Rus mimozemská civilizace a vůbec nechápou, proč by se o tom měli učit. Stejný názor mají i na podivný stát, který se nazýval Československo.“ Komentovat netřeba.

(boz)

Rubriky