Před 50 lety (XXVIII): Moskevský protokol a ukrajinské podpisy

Den 27. srpna 1968 zůstává nesporně tragickým mezníkem v československých dějinách. Po čtyřdenních sporech a dohadování v moskevském Kremlu se představitelům sovětského vedení podařilo donutit přední československé politiky, aby podepsali tzv. moskevský protokol. Byl tak schválen letitý pobyt sovětské armády v Československu.

O podivném dění, které podpisu protokolu předcházelo, existuje dnes už poměrně rozsáhlá literatura. Víme dobře, že obě „partnerské skupiny“, přítomné v moskevském Kremlu, byly v naprosto nerovném postavení, přičemž situaci československých vyjednavačů je nutno označit za naprosto nedůstojnou. Podívejme se dnes na jednání opět očima ukrajinského stranického vůdce Petra Šelesta. Ten v Moskvě pobýval mezi 25. a 28. srpnem 1968 a patřil mezi 12 sovětských činitelů, kteří protokol podepsali. Jako přímý svědek událostí by sice mohl být Šelest konkrétnější, ale i tak mu můžeme být za některé údaje a hodnocení vděčni.

V den, kdy moskevská jednání začala, 24. srpna, zůstával ještě Šelest v Kyjevě a informace z Moskvy získal telefonní cestou od jiného člena sovětského politbyra, Andreje Kirilenka. Chování československé delegace charakterizovaly podle těchto zpráv hádky a spory. Dubček prý mnoho pil a zmocňovaly se ho hysterické nálady a ostře, prý definitivně, se rozhádal s Černíkem. Smrkovský podle Kirilenka váhal a chytračil, kdežto Kriegel byl proti jakémukoli vyjednávání. Oproti tomu konzervativec Alois Indra, do kterého Sověti vkládali velké naděje, onemocněl a zdálo se, že dalších rozhovorů se nezúčastní. Takový byl obsah Kirilenkových informací.

Šelest dorazil do Moskvy až 25. srpna odpoledne a poznámky z tohoto a dalších dvou dnů nemá chronologicky členěné. Pokusím se upozornit na jejich nejzajímavější momenty. Předně zaujme, že slova „rozhovory“ a „setkání“ píše Šelest v uvozovkách, jako by si uvědomoval absurdnost a nenormálnost existující situace – sám opakoval, že část československého stranického a státního vedení pobývá v Moskvě v postavení politických rukojmí. Podrobností o postojích jednotlivých Čechoslováků nezaznamenal až na údaj, že Kriegel dvakrát odmítl připravený protokol.

Větší a velmi kritickou pozornost věnoval Šelest tzv. „zdravému jádru“, ze kterého měla podle původních představ vzniknout nová československá vláda. Hodnotí situaci tak, že se uvažovaní „vůdcové“ polekali, zalekli se odpovědnosti a ztratili hlavu. Když se ukázalo, že Dubček i ostatní rukojmí se budou moci vrátit do Prahy, Bil´ak a jiní prosovětští činitelé propadli obavám z toho, že se nějak prozradí jejich podpisy na zvacím dopisu a že to pro ně bude mít doma špatné důsledky.

Pro Šelesta to bylo potvrzením skutečnosti, že sovětská strana nepracovala dostatečně hluboce, vážně a se znalostí věcí nad sjednocením „zdravých sil“ v Československu. Na druhou stranu si poznamenal, že českoslovenští představitelé, do kterých Sověti vkládali naděje, nebyli zodpovědně připraveni k prudkému vývoji událostí. Hlavní vinu Šelest dodatečně svaluje samozřejmě na Brežněva. Ten se prý cítil schopen řešit vše sám, nepřipravil ale rozumný návrh ve věci vytvoření nového československého vedení z oněch zdravých sil.

Šelest zhodnotil i situaci Dubčekova vedení, kterému podpis protokolu dával šanci pod přísným dohledem a silným tlakem pokračovat v činnosti. Uvažoval celkem logicky v tom duchu, že se unesení a věznění Čechoslováci jen těžko smíří s tím, co se stalo, natož že to sovětské straně odpustili. Připomíná přitom rčení, že poražený nepřítel i v situaci, kdy mu bylo odpuštěno, se nikdy nestane přítelem.

Zvláštní kapitolku tvoří epizody spojené s Vasilem Bil´akem, o kterém jinak zápisy mlčí. Ten se před návratem československého vedení domů obrátil na Šelesta s osobní prosbou. Chtěl navázat spojení s manželkou, synem a dcerou, kteří v tu dobu pobývali v Kyjevě jako „političtí emigranti“. Této prosbě bylo vyhověno a Bil´ak mohl předat Šelestovi k doručení dopis své manželce. Všichni byli tehdy v „emigraci“ bezmála týden…

Posledním problémem zůstával osud Františka Kriegla. Sám Brežněv prý navrhnul, aby byl tomuto neposlušnému členovi delegace znemožněn návrat domů. Šelest tento návrh dodatečně označuje za krajně pochybný. Dokonce konstatuje, že při objektivním pohledu vzbuzuje postoj Kriegla úctu – jednalo se o mužný čin. Zadržování Kriegla v SSSR by podle Šelesta bylo projevem zbabělosti vůči tomuto člověkovi. Když za Kriegla intervenovali Svoboda, Bil´ak /!/ a Černík (o Dubčekovi či Smrkovském se tu nemluví), předal Šelest tuto prosbu Brežněvovi, ten však zprvu trval na svém. Šelest proto žádal o intervenci Kosygina, který váhal, a Podgorného, jenž podpořil Krieglův odjezd slovy „přece z něj neuděláme my sami hrdinu!“ Jak známo, nakonec se Kriegel mohl na poslední chvíli připojit k ostatním a odletět s nimi do Prahy.

Šelest konstatuje, že na rozdíl od Brežněva si uvědomoval přetrvávající složitost československé situace a tušil, že nejbližší budoucnost přinese mnoho dalších, složitých problémů. Jeho závěrečná hodnotící slova o pobytu v Moskvě zní takto: „28. srpna večer jsem se vrátil do Kyjeva. Jsem nesmírně unavený a krom toho ve mně zůstal tíživý (bylo by možno přeložit také „trapný“) dojem ze všeho, co se v Moskvě odehrálo“.

V úvodní části moskevského protokolu se uvádí, že jednání se zúčastnilo devět sovětských politiků, pod protokolem se jich však podepsalo dvanáct. V Ukrajině se narodili čtyři signatáři (Brežněv, Podgornyj, Poljanskij a Šelest), dva další (Grečko a Kirilenko) se narodili v oblastech Ruska, ležících nedaleko východní ukrajinské hranice, kde bylo do 30. let 20. století početně zastoupeno ukrajinské obyvatelstvo. Bez vlastních škol a tisku se ovšem postupně z větší části poruštilo. S určitou opatrností bychom tedy mohli mluvit o pěti osobách ukrajinského původu, které protokol podepsaly. Jde ovšem právě jen o původ z ukrajinského území, nikoli o uvědomělé ukrajinství, jehož prapor tehdy i v dalších dvou desetiletích nesli úplně jiní lidé. Velmi nesnadné by bylo určovat u jednotlivých osob etnický charakter rodinného prostředí, otázku rodného či obcovacího jazyka, natož pak jejich vlastní vědomí národní příslušnosti.

Podstatné je, že všech pět jmenovaných osob kvůli kariéře skončilo dříve nebo později v Moskvě, dožili v tomto městě jako důchodci a tam, vůbec ne v Ukrajině, byli také pohřbeni. Leonid Brežněv se sice narodil v jižní části ukrajinského Podněpří, Ukrajincem však nebyl, jak napovídá už jeho příjmení. Rusy sice iritovalo „h“, které vyslovoval místo řádného ruského „g“, to ale bylo to jediné, co na něm bylo ukrajinského. Brežněv nikde neměl k ukrajinské literatuře nebo kultuře takový vztah, jako jeho svržený předchůdce Chruščov – také Rus, ale životním osudem spjatý s Ukrajinou těsněji. Brežněv patří jednoznačně mezi sedm ruských signatářů protokolu.

Nesmíme však zapomínat, že všech pět „Ukrajinců“, kteří jim při podepisování sekundovali, patřilo do stejného sovětského a ruskojazyčného politického národa. Jedině Šelest se vzhledem ke své pozici, která ho předurčovala k pobytu v Ukrajině, musel snažit bránit cosi jako „ukrajinské zájmy“, jednalo se však převážně o zájmy ekonomické. Při srpnovém jednání s československou delegací však nehájil jediný z přítomných ukrajinské zájmy, protože o nich se vůbec nemluvilo a nikdo ani výrazně nevnímal, že něco takového vůbec existuje. Do zániku Sovětského svazu, při němž Ukrajina sehrála dost možná centrální úlohu, přitom zbývalo už jen třiadvacet let – úplně stejný počet, který dělil realitu roku 1968 od roku ukončení druhé světové války.

(boz)