Maksym Slavinskyj – první ukrajinský velvyslanec v ČSR

Letos je tomu právě čtvrt století od doby, kdy začal pracovat v Praze ve velmi stísněných podmínkách první velvyslanec Ukrajiny, která zvolila svou cestu z trosek Sovětského svazu. Zároveň však vzpomínáme i jiného výročí: před 150 lety se v kyjevském regionu narodil muž, který se stal ukrajinským představitelem v Československu už v roce 1919.

Slavinskyj MaksymDatum narození Maksyma Slavinského se uvádí různě, je však třeba se přiklonit k datu 24. srpna 1868, podle juliánského kalendáře, který tehdy v Ruské říši platil, se však jednalo o 12. srpen. Slavinskyj byl pozoruhodnou a nevšední osobností, která získala osvětu hned dvojího typu (filologickou i právnickou). Poznamenalo to jeho životní zájmy, v nichž se mísily sklony k veřejné a po roce 1905 i politické činnosti se zájmy a ambicemi literárními. V mládí překládal do ukrajinštiny básně z Knihy písní Heinricha Heineho (to ve spolupráci se známou Lesjou Ukrajinkou), ale zajímal se také o dílo J. W. Goetha.

Je zajímavé, že sňatek uzavřel v r. 1899 ve Vídni s volyňskou Němkou, jinak však žil dvacet let, až do bolševické revoluce, v Petrohradu. Mohl zblízka sledovat politiku carského režimu vůči Ukrajincům a v době existence první ruské dumy podporoval snahy skupiny ukrajinských poslanců. Zároveň pracoval jako redaktor a publicista.

SlavinskyjAž do své padesátky nemohl tušit, že ho osud svede na víc než čtvrtstoletí s českým prostředím a Prahou. V dobách, kdy se Ukrajinská lidová republika pokusila dobudovat síť svých diplomatických misí v zahraničí a nemohla využít zkušených, profesionálních diplomatů, připadali v úvahu pro takovou práci takoví představitelé ukrajinské inteligence, jako byl Slavinskyj. Do Prahy přijel s několika svými spolupracovníky na sklonku ledna 1919 a cele se ponořil do nové práce.

Vedle rutinních úkonů se snažil také spolupracovat s českým a dokonce i slovenským tiskem a poskytoval mu informace o snahách a problémech ukrajinské státnosti. Toto úsilí bylo poměrně nevděčné, protože české veřejné mínění a politika se od podpory Ukrajiny postupně odvracely. Už na počátku května 1921 Slavinskyj marně protestoval proti snahám Československa spolupracovat hospodářsky se sovětskou Ukrajinou. Brzy poté musela mise nezávislé Ukrajiny ukončit svou činnost a v Praze se nakrátko objevila mise sovětské Ukrajiny, sloužící plně zájmům moskevského bolševického režimu.

Hrob Slavinského
Hrob Maksyma Slavinského a jeho ženy na pražských Olšanech.

Do českého i ukrajinského tisku psal příležitostně i ve třicátých letech, kdy už ukrajinská mise dávno neexistovala a kdy si vydělával na život jako profesor ukrajinských vysokých škol v Čechách – vydal dokonce skripta k ukrajinským dějinám a článek k epizodě česko-ukrajinských vztahů ve 13. století. Časopisecky vydal překlady děl několika českých básníků (Bezruč, Březina, Sládek, Vrchlický a jiní, dnes zapomenutí autoři). Zatím byly jeho styky s českým prostředím prozkoumány dosti povrchně – snad to bude napraveno.

Na Pankráci, kde bydlel na sklonku života nedaleko známé věznice, oslavil v létě roku 1943 pětasedmdesátiny. Těžko se někdo mohl nadát, že sovětské bezpečnostní složky odvlečou po květnu 1945 k „spravedlivému potrestání“ tak starého muže? Právě to se však stalo. Na přihlašovací policejní kartě Slavinského čteme dodatečně připsaný údaj z 25. 7. 1946, který vše vysvětluje dosti kuriózně: „Po revoluci v r. 45 odešel s ruskými vojáky a více se nevrátil“. Vrátit se nemohl, protože jeho organismus nesnesl vězeňské podmínky. Maksym Slavinskyj zemřel půl roku po svém únosu, 23. listopadu 1945, v kyjevské věznici. V Praze má tedy na rozdíl od své choti jen symbolický hrob. Osud prvního velvyslance Ukrajiny v Československu asi nemohl být jiný…

(boz)

Rubriky