Před 50 lety (XXVI): Únos šesti představitelů Ledna na Zakarpatskou Ukrajinu

Jedním z důsledků vojenského vpádu do Československa se stala internace části nejvyšších státních a stranických představitelů, zadržených v Praze. Brzy poté následoval utajený únos těchto osob do Sovětského svazu, a to na území Zakarpatské oblasti. Ušetřen tohoto osudu zůstal pochopitelně prezident Ludvík Svoboda.

Z budovy ústředního výboru KSČ byl 22. 8. odvezen bez udání důvodu a cíle cesty nejvyšší stranický představitel Alexander Dubček, předseda parlamentu Josef Smrkovský, předseda vlády Oldřich Černík, nejvyšší představitel Národní fronty (sdružení stran a společenských organizací) František Kriegel a dvě osoby o něco „nižšího ranku“. Bohumil Šimon byl vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Praze, zatímco Josef Špaček byl členem předsednictva ÚV KSČ a jedním z nejbližších Dubčekových spolupracovníků.

Jaký byl původní cíl tohoto únosu do neznáma, není úplně jasné. Sovětští organizátoři jistě sledovali jako cíl izolaci vůdců rodícího se odporu proti okupaci a tím i jeho paralyzování. Kam však směřovaly další úvahy o osudu unesených, není úplně jisté. Známe jen trasu jejich nedobrovolné pouti. Nejprve byli letecky přepraveni do polské Legnice a odtud stejným způsobem do Zakarpatské oblasti, na nejzápadnější okraj sovětského impéria. Jak tu měli být podle původního plánu dlouho drženi, nevíme. Konkrétní představa zřejmě neexistovala a sovětské vedení improvizovalo.

Trochu více světla vnášejí do této věci záznamy ukrajinského komunistického předáka Petra Šelesta k datu 22. 8. 1968. Autor na pozadí obvyklého sarkastického výpadu proti Brežněvovi zaznamenal, že předseda KGB v Ukrajině Nikitčenko dostal z celosovětského KGB pokyn, aby připravil místo pro izolaci (nemělo jít o uvěznění) šesti až osmi osob – o koho má jít, se ani Nikitčenko nedověděl. Vědělo se, že budou dopraveni do Užhorodu a tam je bude třeba až do obdržení dalších pokynů držet. Měla jim být zabezpečena nejen potřebná ochrana a bezpečnost, ale také dobrá strava.

Nikitčenko mohl z instančního hlediska jednat o celé věci jen s Šelestem. Ten se ocital v kuriózním postavení. O pouhý měsíc dříve vybíral místo několikadenního pobytu nejvyšších sovětských představitelů v blízkosti Čopu, odkud každodenně dojížděli do Čierne nad Tisou. Nyní měl najít v tomtéž regionu místo pro internaci osob, které byly v Čierne partnery sovětského vedení. Úkol však musel být splněn a Šelestovi asi nedalo mnoho práce vhodné místo vybrat. Nikitčenkovi sdělil, že mají být využity „osobňaky“ (vilky) zvláštního určení v horách v okolí Užhorodu.

Každý ze šesti Brežněvových vězňů byl na místo určení dopravován zvlášť, až do objektů v lokalitě, pro kterou Šelest používá jména městečko Kamenec. Zajímavé je, co si poznamenal, ač sám nebyl očitým svědkem, o chování unesených politiků. Dubček a Černík prý byli velmi nervózní a žádali údajně s pláčem o vysvětlení, co s nimi bude. Oproti tomu Smrkovský a Kriegel se chovali téměř drze a vyzývavým způsobem a protestovali proti tomu, co se děje. Špaček a Šimon údajně působili netečně a vylekaně, ale jinak se drželi důstojně. Šelest neuvádí, kdy přesně „městečko Kamenec“ přijalo tyto neobvyklé hosty, pro něž o kus dál použil termínu „političtí rukojmí“. Jejich pobyt však byl evidentně kratičký – už 23. srpna byli převezeni z Užhorodu do Moskvy a začala smutná „epopej“, která vyústila o čtyři dni později podpisem moskevského protokolu.

Více se dovídáme z pamětí jedné z přímých obětí únosu, pražského stranického tajemníka Šimona, vydaných v roce 1997 pod titulem Klobouk od Brežněva. Tehdy už byli mrtvi jeho kolegové Smrkovský, Dubček i Černík. První dva z nich se o svých zážitcích z 23. 8. 1968 zmínili jen poměrně stručně – podstatně více o nich přitom napsal Dubček než předčasně zesnulý Smrkovský. Šimon jako jediný z unesených znovu navštívil místo činu – stalo se to po 26 letech, v srpnu 1994, když se na Slovensku natáčel dokumentární film o Dubčekovi. Pro dotčenou lokalitu kousek od Užhorodu používá označení Kamjanice. Zde byl internován spolu s Dubčekem na bývalé Chruščovově dače – prý tam pobýval, i když samozřejmě ne jako rukojmí – mimo jiné Fidel Castro.

Podle Šimonova popisu byl jeho a Dubčekův pobyt ponurý a zatížený nejistotou. Nabídky, aby si zahráli kulečník, nevyužili. Ona dobrá strava, o které se zmiňuje Šelest, sestávala z chleba, vajec, másla, čaje, sýra a hrušek, prostě to, co hlídači sehnali v blízké vesnici. To jsou snad ty nejpodstatnější přídavky k Šelestovým údajům, Šimon však navíc opravil údaj o letišti, odkud byli do podhorské lokality dopraveni. Nejednalo se o užhorodské civilní letiště, ale o mukačevský vojenský objekt tohoto určení.

Posledním svědkem událostí z 23. 8. byl tehdejší oblastní tajemník zakarpatských komunistů Jurij Ilnyckyj. Jeho memoáry, vydané poměrně nedávno v ukrajinštině, zůstaly celkem nepovšimnuty. O Ilnyckém je třeba říci, že byl důležitým informátorem oficiálního Kyjeva o událostech v Československu a referoval o nich dokonce osobně nejméně dvakrát na zasedání ÚV KSSS v Moskvě. Pozornost si proto zaslouží celé jeho vyprávění o roce 1968, z něhož ani po desetiletích nevymizela kritičnost vůči snahám Dubčekova vedení. Ilnyckyj Kamjanycju, jak se obec jmenuje v ukrajinštině, zmiňuje už ve výkladu o měsících před srpnem. V jednom z objektů, které krátce hostily Dubčeka a jeho spolupracovníky, se koncem května uskutečnila schůzka Vasila Bil’aka a Petra Šelesta, o které jsme psali.

Podle Ilnyckého byli unesení Čechoslováci umístěni 23. srpna ve dvou budovách v Kamjanyci. Deprese prý tehdy prožíval jen Černík, kdežto ostatní unesení prý kulečník opravdu využili a snad jim také chutnalo – jako obslužný personál byli využiti vojáci z nedaleké sovětské posádky. Pokud jde o takové detaily jako kulečník nebo chuť k jídlu, dostává se Ilnyckyj do zjevného rozporu s Šimonovými postřehy, ale úplnou pravdu asi sotva kdy poznáme.

O něco podrobnější je popis tajného setkání Dubčeka s Ilnyckým, které bylo zorganizováno v týž den v jeho kanceláři v Užhorodě. Ve chvíli, kdy tam stál Dubček u otevřeného okna a díval se na užhorodské náměstí, propadl Ilnyckyj obavě z toho, aby se neopakoval osud Jana Masaryka a okno raději zavřel. Dubček pak v jeho přítomnosti nepříliš ochotně poobědval boršč. Poté se s ním spojil v zastoupení Brežněva Podgornyj a sdělil mu, že Dubček bude letecky dopraven do Moskvy. Než se to stalo, byl však ještě jednou odvezen do Kamjanyce.

Nezbývá než ještě připojit několik údajů o obci, která sehrála v dějinách česko-ukrajinských vztahů opravdu tak zvláštní úlohu. Obec, kde dnes žijí necelé dva tisíce obyvatel, leží nedaleko známého hradu Nevycke na řece Už i jejím přítoku – právě u něj stály objekty, použité k internování. Českoslovenští politici byli umístěni v objektech lokalizovaných tam, kde by byli co nejméně na očích místních obyvatel. Proto většina určitě neměla tušení, kdo se v jejich sousedství těsně po sovětském vpádu do Československa nakrátko zdržoval.

(boz)