Před 50 lety (XXV): 21. srpen 1968 a dva jeho „ukrajinští“ viníci

Materiálu z předokupačních týdnů roku 1968 je k dispozici velmi mnoho – všechen ani nebude možné využít. Dnes se dostáváme ke dni, který dělí náš cyklus z časového hlediska napůl… Právě 21. srpen se stal, nejen pro mou generaci, skutečně osudovým datem.

Příslušné datum přitom není vlastně přesné. Intervence a okupace začaly už v posledních hodinách dne 20. srpna, to se však tehdy většina Čechů a Slováků nedověděla. Akce, nazvané organizátory „Operace Dunaj“, se zúčastnilo pět členských zemí Varšavské smlouvy, podíl ulbrichtovského východního Německa a zčásti i kádárovského Maďarska byl přitom poněkud méně výrazný a viditelný než účast jednotek sovětských, polských a bulharských.

Zeměpisně ukrajinský aspekt intervence vystoupil do popředí poprvé už 20. srpna večer. Asi v půl desáté přistálo v pražské Ruzyni letadlo ze Lvova, které přivezlo a vyložilo asi 25 civilistů a poté se zase vrátilo na východ. Nezvaní hosté se z letiště nerušeně vydali směrem do Prahy, aby připravili podmínky pro vše, co mělo brzy nato následovat.

O pár hodin později vtrhly do Československa sovětské jednotky, a to ze čtyř směrů a zemí – nejen z vlastního území, ale také z NDR, Polska a Maďarska. Díváme-li se na mapu, vidíme, že délka československo-sovětské (dnes slovensko-ukrajinské) hranice byla směšně krátká v porovnání s třemi jinými hranicemi, které sovětské jednotky zdolávaly. Už to naznačuje, že zdůrazňování významu nejzápadnější Ukrajiny coby „územního nástupiště“ sovětské armády do Československa je silně přehnané. Daleko větší díl země byl okupován sovětskými jednotkami, které postupovaly ze severozápadu (od Chebu po Liberecko), od Ostravy a od Bratislavy.

Bagatelizovat roli Zakarpatské oblasti v Operaci Dunaj by však bylo chybou. Celý tento region byl už řadu předchozích týdnů napěchován bojovými jednotkami, které zde čekaly na příkazy i v době jednání v Čierné nad Tisou. Potvrzuje to řada vzpomínkových materiálů z té doby. Do Zakarpatska se přesunuly pozoruhodnou trasou podle západního pobřeží Černého moře a přes většinu západní Ukrajiny jednotky bulharské armády, určené k zásahu. Státy sousedící s Bulharskem – Jugoslávie a Rumunsko – tehdy vyjádřily československé reformě určitou podporu a s transferem bulharských jednotek přes své území by asi nesouhlasily.

Pozoruhodné je, že sovětské jednotky, které zdolaly československou hranici v prostoru Užhorodu, postupovaly poměrně daleko na západ a dospěly nakonec přes západní Slovensko až do Gottwaldova. Prošly tedy nejméně polovinou republiky, což se jednotkám, které vpadly do země z NDR, Polska nebo Maďarska, rozhodně nemohlo podařit.

Bylo by marné pokoušet se stanovit, jaký byl podíl Ukrajinců v důstojnickém sboru i mezi mužstvem v rámci stovek tisíc sovětských vojáků, kteří byli do Československa posláni a zčásti brzy poté vystřídáni jinými jednotkami a vojáky. Ukrajina byla druhou největší a nejlidnatější republikou Sovětského svazu. Proto nemohl být počet ukrajinských účastníků okupace malý, všichni přitom ale nebyli ukrajinské národnosti nebo neměli rozvinuté národní vědomí.

Tento problém tehdy jistě Čechy ani Slováky nezajímal a nebyl by pro ně ani příliš srozumitelný. Z hlediska většiny obyvatel okupované země „přišli Rusáci“ a právě ti měli odtáhnout domů, ať patřili kamkoli. Nesetkal jsem se se svědectvím toho typu, že by v srpnu byli z invaze obviňováni Ukrajinci, Bělorusové, Gruzíni, Kazachové či příslušníci jakéhokoli neruského národa Sovětského svazu. Ti všichni se prostě stali v očích tehdejších odpůrců okupace „Rusáky“, ať chtěli nebo nechtěli.

Ostatně obyčejní sovětští vojáci v řadě případů vůbec nevěděli, kde jsou a jaký konkrétní úkol mají plnit. Podle jednoho svědectví, publikovaného v roce 1990, se prý někteří z nich ještě druhý den okupace domnívali, že jsou na území Ukrajiny, kde budou bojovat proti vzbouřeným nacionalistům. V tomto případě se jistě jednalo o vojáky z jiných svazových republik, ale více k této informaci zatím říci nelze.

Odpovědnost řadových vojáků byla jistě nižší než ta, kterou je možno přičíst jejich velitelům. Tady se už dostáváme k otázce údajné ukrajinské viny za okupaci, kterou naposledy hlásal velmi pochybným způsobem nejvyšší představitel českomoravských komunistů Vojtěch Filip. Zaměřil se, pravda, na politickou stránku věci a údajně rozhodující podíl Ukrajinců v sovětském vedení. Nám dnes půjde o dvě osoby z jiných oblastí sovětské mocensko-politické sféry, které se na realizaci okupace na československé půdě výrazně podílely.

Pavlovskij
gen. Ivan Grigorjevič Pavlovskij

Pokud jde o vojenskou stránku věci, je třeba zmínit muže pověřeného nedlouho před 21. srpnem realizací Operace Dunaj, armádního generála Ivana Grigorjeviče Pavlovského (1909–1999). Tento muž získal o rok dříve, v roce 1967, funkci velitele sovětských pozemních vojsk a hodnost náměstka sovětského ministra obrany. Pavlovskij dokázal realizovat úkol, který v souvislosti s Československem dostal, a v únoru 1969 byl vyznamenán za „celoživotní dílo“ titulem Hrdiny SSSR a Leninovým řádem. Když však koncem roku 1979 po několikaměsíčním sondážním pobytu v Afghánistánu varoval před invazí do této země, dočkal se ponížení a přeřazení mezi pouhé generální inspektory ministerstva obrany…

Posuďme, jak to mohlo být s národností tohoto generála? Narodil se ve vsi v Chmelnycké oblasti (středozápadní část Ukrajiny) a z tohoto hlediska tedy byl etnickým Ukrajincem. V případě lidí, kteří se rozhodli pro vojenskou kariéru v SSSR, to však neznamenalo mnoho. Poté, co byl v roce 1931 odveden do Rudé armády, se Ukrajině víc a víc vzdaloval a žil samozřejmě v Moskvě i jako důchodce, v tomto městě je také pohřben. Co na něm zůstalo ukrajinského? Snad si pamatoval nějaké lidové písničky a něco z dialektu okolí rodné vsi – to mohlo být tak všechno. K podobným závěrům bychom museli dospět při hodnocení životní cesty snad všech sovětských vysokých důstojníků ukrajinského původu. Patřil mezi ně, ale asi v ještě menší míře, také tehdejší sovětský ministr obrany Andrej Grečko.

Pokud jde o otázku odpovědnosti politické, bude třeba se ještě vrátit především k osobě Petra Šelesta, k tomu však bude příležitost jindy. V srpnových dnech hrál nemenší roli sovětský velvyslanec v Československu, Stěpan Vasiljevič Červoněnko (1915–2003). Rodák z východoukrajinské Poltavské oblasti a původně učitel historie postupně zahájil stranickou kariéru a dotáhl to v roce 1956 na tajemníka ÚV Komunistické strany Ukrajiny pro ideologickou práci. Zřejmě se zalíbil a na podzim roku 1959 nastoupil dráhu sovětského diplomata, kterou opustil až na počátku roku 1982. Byl postupně velvyslancem v Číně, Československu a Francii. Po návratu domů (tím už ale pro něj nebyla Ukrajina, ale Sovětský svaz) žil a zemřel v Moskvě, kde je pochován.

Červoněnko
Stěpan Vasiljevič Červoněnko

Od dubna 1965 působil osm let jako velvyslanec v Československu, musel tedy sledovat a zvládnout v sovětském zájmu a podle pokynů z Moskvy celou krizi. Pracoval asi bez větší vlastní invence, o to lépe však plnil zadání přicházející z Kremlu. Právě Červoněnka lze bez velkých pochybností označit za vytrvalého a urputného nepřítele všeho dění spjatého s Pražským jarem. Areál sovětského velvyslanectví v pražské Bubenči se pod jeho vedením stal v poslední srpnové dekádě roku 1968 jakousi sovětskou pevností a štábem v rozbouřené Praze. Červoněnko byl dokonce zapleten i do pokusu o nastolení dělnicko-rolnické vlády Aloise Indry, který narazil na odpor prezidenta Svobody. Postup do funkce velvyslance ve Francii byl pro něj jistě odměnou za vykonanou práci – odměnou možná ne menší, než čtyři Leninovy řády, jimiž byl postupně obšťastněn.

Znovu se tak dostáváme ke stejné otázce, jako v případě generála Pavlovského. Byl Červoněnko více Ukrajincem nebo daleko spíše občanem vznikající a vládnoucí sovětské ruskojazyčné národnosti, která slibovala zájemcům o kariéru nesrovnatelně více? V rámci úvah o údajné ukrajinské vině za srpen 1968 nabývá tato otázka zásadního významu.

(boz)

 

 

Rubriky