Před 50 lety (XXIII): Nezodpovězený dopis z Prešova Dubčekovi

Tři týdny, které dělily jednání v Čierné nad Tisou a sovětskou intervenci do Československa, byly dobou velice dramatickou. Vyvrcholily zde také všechny předchozí snahy československých Ukrajinců, ať byly zaměřeny na perspektivu jejich života v zemi, kde zůstávali nepočetnou menšinou, nebo na vztahy se sovětskou Ukrajinou.

V tomto ovzduší vznikly nezávisle na sobě dva dopisy, které shrnuly zajímavým způsobem názory, přání a tužby ukrajinské menšiny. O obou těchto dokumentech pojednáme v následujících dvou pokračováních. Originály obou těchto dokumentů nejsou zatím dostupné a není ani jisté, zda se dochovaly. Text jednoho a úryvky z druhého známe zatím jen z tehdejšího tisku.

Dopis, který nás bude zajímat dnes, napsal tehdy čerstvě zvolený předseda ústředního výboru Kulturního svazu ukrajinských pracujících, učitel pedagogické fakulty prešovského oddělení košické univerzity, Mychajlo (Michal) Mindoš. Tento vesnický rodák z humenského regionu (1924) byl co do vzdělání historikem, žádné významné publikace však po něm nezůstaly. Do vedoucí funkce v ukrajinské organizaci byl zvolen v červenci 1968, v době nesnadného hledání dalšího směru jejího působení.

Mindoš napsal 14. srpna 1968 dopis nejvyššímu československému stranickému představiteli, o tři roky staršímu Alexandru Dubčekovi. Nevíme, zda to udělal z vlastní iniciativy, nebo měl i pověření organizace, které předsedal, první varianta se mi však zdá být pravděpodobnější. Dopis lze přitom označit za otevřený, protože ukrajinský překlad textu (originál byl jistě slovenský) otiskl v posledním předokupačním čísle prešovský týdeník Nove žytťa. Kupodivu se tento dokument dočkal i později přetisku v dalším ukrajinském prešovském periodiku, měsíčníku Družno vpered – redakce jej do čísla zařadila s tím, že neztratil svou aktuálnost.

V dopise se prolíná osobní rovina s obecnější. Mindoš oslovuje Dubčeka slovy „vážený soudruhu tajemníku“ a začíná slovy, že v tyto dny by měl být zvláště hrdý na to, že je československým občanem a zrovna tak tím, že je členem komunistické strany. Hned poté však konstatuje, že tyto pocity hrdosti jsou poznamenány nejistotou, která vyvěrá z toho, že není příslušníkem českého ani slovenského národa, ale jen jedné z národnostních menšin.

Mindoš vzpomíná, že obrodný leden přivítal s nadšením a radostí. Účastnil se brzy nato formulování dokumentů, které vyjádřily tak trochu slovy druhé poloviny 19. století nově zrozené pocity ukrajinské skupiny Prešovska. Jedním z nich byla i výzva Ukrajinců k národům (rozuměj: státním) Československa. Autor poté čekal ze strany Čechů a Slováků nějakou reakci na tento dokument, ale tehdy se poprvé dočkal zklamání, protože příslušné dokumenty žádné centrální, tedy pražské nebo bratislavské noviny neotiskly. Podle Mindoše začaly být naopak ve slovenském tisku publikovány články, glosy, poznámky a diskusní texty, které neměly nic společného s internacionalismem.

Jejich důsledkem byly výpady na stranických schůzích, vyjádřené např. hesly „Co si ti Ukrajinci dovolují?“ nebo „Pokud něco chtějí, ať jedou na Ukrajinu – vyvezeme je autobusem!“ Mindoš odkazuje i na existenci plakátů s nápisem „Ukrajinci ven!“ a letopočtem 1969, přeškrtnutými obrázky pěticípé hvězdy a Ukrajince. Některým ukrajinským učitelům byla rozbíjena okna a objevily se požadavky, aby nesměli učit ve školách se slovenským vyučovacím jazykem, byť byly nedlouho předtím ukrajinské. Někteří Slováci podobné jevy kritizovali, ale upadli proto v nemilost nebo byli přímo považováni za zrádce svého národa. Mindoš poznamenává, že v Praze nebo Bratislavě musely podobné události působit jako extrémní činy charakteristické pro periférii, které není třeba zveličovat. V příslušných lokalitách však vznikla z hlediska východoslovenských Ukrajinců atmosféra strachu, nejistoty a bezperspektivnosti.

Odtud už vede uvažování předsedy ukrajinského svazu k pochybnostem, zda Akční program KSČ z dubna 1968 nechápal demokratizaci jen jako poskytnutí demokracie dvěma národům, Čechům a Slovákům. Doprovází to myšlenkami o povaze vztahu Čechů a Slováků a jeho proměnách a kritizuje vznikající slovakismus vládnoucího slovenského národa vůči menšinám žijícím na Slovensku, tedy vůči Maďarům a Ukrajincům. Rovnoprávnost v Československu patří i v nových podmínkách jen dvěma národům a jazykům – ostatní mohou jen nastavit dlaň a doufat, že něco z té demokracie obdrží. Mindoš však jako věřící marxista uvádí, že demokracie je nedělitelná stejně tak, jako marxistické principy řešení národní otázky. – Věř a víra Tvá Tě uzdraví, chtělo by se dnes říci…

Následuje vyslovení pochybnosti o demokratičnosti nového československého socialistického modelu, který je takto vnímán i v zahraničí. Jak to s ním ve skutečnosti bude, pokud v brzké budoucnosti ukrajinská menšina prostě zmizí – Mindoš konstatuje, že jeho přátelé, slovenští historikové, konstatují nezvratnost podobného vývoje. Vždyť početní stav příslušníků této menšiny opravdu prudce klesá – Mindoš tu dokonce přirovnává tehdejší situaci k poměrům v zalitavské části Rakouska-Uherska v době působení Apponyiho zákona po roce 1907. Pokles počtu příslušníků ukrajinské národnosti po roce 1948 je přitom v rozporu s velikostí přirozeného přírůstku, který by měl ztráty, vzniklé dílčí asimilací Ukrajinců překrýt. Mindoš mluví přímo o deformacích, které se dějí v Československu v duchu Stalinových poznámek z roku 1946 o potřebě denacionalizování Maďarů žijících v Československu. Je přesvědčen, že „toto stalinské krédo se stalo oficiální nebo polooficiální politikou ve vztahu k menšinovým národnostem Československa.“

Následuje exkurs týkající se zastavení takto neblahého poúnorového vývoje národní orientace Rusínů, jak se Ukrajinci ve starší době sami nazývali. Autor dopisu se pokouší vysvětlit značnou složitost této tematiky slovy: „Rusínství bylo chápáno jako politicko-ideologický faktor a ne jako stupeň národního vědomí, proto bylo zakázáno. Rusín neměl právo hlásit se za Rusína. A jelikož jsme ho ještě nestačili přesvědčit o jeho příslušnosti k ukrajinskému národu, zůstala mu rubrika ´Slovák´. Každý výraznější projev národního vědomí byl hodnocen jako nacionalistický a – světe div se – když se teprve malá část Rusínů už hlásila k ukrajinské národnosti, mohla se zároveň vykázat existencí značné skupiny ´ukrajinských buržoazních nacionalistů´“.

Mindoš si je vědom, jak Dubčeka ujišťuje, že „naše národnostní menšina se ještě plně nerozvinula do podoby moderního etnického kolektivu“: část jejích příslušníků se cítí být Rusíny nebo se dokonce hlásí k ruské (!) a častěji k slovenské národnosti. To je však vnitřní záležitostí této národnosti a jakékoli neinternacionalistické vměšování do ní jen komplikuje situaci, zvláště když došlo v regionu k novým náboženským sporům mezi legalizovanými řeckými katolíky a pravoslavnými.

„Píši Ti, soudruhu Dubčeku, nejen jako prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ, ale také jako příslušníkovi slovenského národa. Píši Ti v přesvědčení, že nám pomůžeš překonat tyto překážky, které stojí na naší cestě k opravdové demokracii a rovnoprávnosti. Jediné východisko z této situace vidím v nedílnosti demokracie a nedílnosti principů leninského řešení národní otázky, v trvalém dodržování Akčního programu KSČ co do státoprávního urovnání národností, anebo naopak – v oficiálním přiznání denacionalizace této menšiny. Nic totiž není tak strašné, jako nejistota. /…/ Dnes jako nikdy dřív potřebujeme skutečnou, ne jen deklarovanou internacionální pomoc.“

Mindoš ještě překvapivě upozorňuje na význam celé záležitosti pro mezinárodní dělnické hnutí a vyjadřuje pochybnost o účelnosti podkomise pro národnosti, kterou chtěl zřídit připravovaný zákon. Podle jeho názoru se tím situace nijak nezmění ve srovnání s principy ústavy z roku 1960, která nedala nic slovenskému národu ani národnostním menšinám. Dopis je ukončen slovy, jakoby charakterizujícími vrcholící nejistotu pisatele: „Prosím Tě, soudruhu tajemníku, pochop mé obavy a mou nejistotu ohledně toho, co nazýváme obrodným demokratizačním procesem.“

Četl Alexandr Dubček tento dopis, pokud byl 15. nebo 16. srpna doručen do Prahy? Myslím si, že ne – do okupační noci z 20. na 21. 8. zbývalo příliš málo času. I kdyby si náhodou tento křik volajícího v poušti přečetl, co by mohl z titulu své funkce učinit? Dopis tedy zůstal nejen bez odpovědi, ale i bez odezvy, protože v příštích dnech nabyly na důležitosti úplně jiné věci a z Prahy bylo vidět na Prešovsko ještě daleko méně než jindy.

Bez ohledu na tuto skutečnost můžeme text Mychajla Mindoše považovat za velmi zajímavý projev. Stal se výrazem tápajícího, ale v podmínkách roku 1968 přece náhle dozrávajícího politického myšlení těch představitelů ukrajinské menšiny, kteří tehdy patřili ke střední generaci a politicky i profesně vyrostli po roce 1945. Plíživě se přibližující normalizace však odkázala takto formulované myšlenky do sféry kacířského myšlení. V 70. a 80. letech byl řešen národnostní problém Ukrajinců či Rusínů východního Slovenska stejně ploše a nedemokraticky, jako v prvních letech poúnorového období.

(boz)