Před 50 lety (XXII): Panorama české kultury v časopise Duklja

Srpen 1968 přivedl na svět ještě jednu tiskovinu, kterou připravili čeští a slovenští Ukrajinci. Jednalo se o zvláštní číslo literárně-publicistického časopisu Duklja, který vycházel v Prešově od roku 1953 nejprve v ukrajinštině a ruštině a posléze už jen ukrajinsky. Díky šťastně organizované redakční práci nabyla Duklja koncem 60. let zjevně nadregionálního významu.

Duklja vycházela v té době už šestkrát ročně a byla orgánem ukrajinské sekce Svazu slovenských spisovatelů. Časopis byl primárně určen vzdělanějším představitelům té části obyvatel Prešovska, která se hlásila k ukrajinské národnosti. Duklja byla však v 60. letech stále více vyhledávána humanitní inteligencí i v městech sovětské Ukrajiny, zejména Lvově a Kyjevě. Příčinou bylo na tu dobu značně svobodomyslné pojetí, které časopis postupně uplatnil v přístupu k literární problematice, mj. i k ukrajinskému literárnímu dědictví meziválečné doby. Koncem šedesátých let se stalo pravidlem, že v Duklje vycházely studie a ukázky tvorby těch ukrajinských básníků rané porevoluční doby, kteří byli v průběhu dalšího desetiletí popraveni. Řada z nich se v SSSR nedočkala rehabilitace a jejich díla tam nemohla být vydána, nebo byla publikována v neúplné či překroucené podobě. V prešovském časopise tito autoři „prošli“ podstatně snáz – slovenskou cenzuru tyto problémy nejspíše nezajímaly.

Někteří autoři z Ukrajiny se pokoušeli v Duklje občas něco otisknout – logicky se jednalo o články, které se jim v sovětských podmínkách nedařilo uplatnit. Na Ukrajinu se však dostalo příliš málo výtisků časopisu – ne každý si mohl Duklju předplatit a do stánků tzv. Sojuzpečati určitě dodávána nebyla. Paradoxně si časopis mohli snáze přečíst Ukrajinci na Západě, pro které mohl být zajímavější než obdobné časopisy ze sovětské Ukrajiny.

V roce 1968 Duklja nijak nezaostala za srovnatelnými literárními periodiky vydávanými česky a slovensky. Reagovala s ohledem na to, co tehdejší zpomalené tiskařské poměry dovolovaly, na události Pražského jara. Prezentovala v té souvislosti radikalizující se postoje nevelké, ale aktivní skupiny ukrajinských spisovatelů Prešovska. Také oni reflektovali značně rychle pražské dění. Už v druhém čísle Duklji, tedy v dubnu 1968, se objevil překlad úryvku stati předního překladatele a publicisty oné doby, Eduarda Goldstückera. Text byl převzat z úvodního čísla pověstných Literárních listů.

Zvláštností třináctého ročníku se však stalo především to, že právě v tomto roce, který vydal za tolik jiných, vyšla i dvě monotematická čísla. Věnována byla nejprve české a poté slovenské kultuře. Nás zajímá především číslo čtvrté, plně spjaté s českou tematikou. Jeho vydání se chystalo na srpen, aby byly na Ukrajinu zprostředkovány znalosti o nejnovějším vývoji v české literatuře a kultuře. To bylo důležité v souvislosti s chystanými Dny české a slovenské kultury v Ukrajině. Měly se konat v září 1968 a za tehdejší situace se mohly stát zajímavou, v jistém smyslu zdravě polemickou událostí.

Podrobnosti o tom, odkdy a jak konkrétně byl připravován obsah českého čísla Duklji, zatím neznáme. Jisté je, že velmi podstatnou roli sehrálo prostředí pomalu obnovované pražské odborné ukrajinistiky, to by však nestačilo. Tehdy začínající bohemistka a dnes univerzitní profesorka Dobrava Moldanová připravila český textový materiál a i jinak se podílela na organizačních přípravách. Sama to na můj dotaz nedávno shrnula slovy: „Pobíhání kolem toho bylo dost /…/ Nemyslím, že jsem to odbyla – někde v hloubi mé duše je slabé místečko pro Ukrajinu, zejména tu Podkarpatskou, a tak jsem to dělala i ráda.“ Důležitá byla zároveň organizační role a snad i finanční pomoc české části Svazu československých spisovatelů. Asi jen tak lze vysvětlit, že české číslo Duklji nabylo nebývalého rozsahu 128 stran, což byl více než dvojnásobek běžného stavu (i páté, slovenské, číslo bylo sice větší než obvykle, spokojilo se však jen s 96 stránkami).

Jaký byl obsah českého čísla časopisu? Krátký, ale výrazný úvod napsal přední představitel ukrajinské inteligence Prešovska, Ivan Macynskyj. Pak už následovaly překlady prací dvacítky českých básníků, prozaiků a esejistů. Více než polovinu z tohoto počtu reprezentovali tehdy tvořící básníci od Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana přes Oldřicha Mikuláška až po Antonína Brouska, Ivana Wernische a dokonce Václava Havla – překladu se dočkaly jeho experimentální grafické básně.

Z přeložených prozaiků lze uvést aspoň Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Milana Kunderu, Ivana Vyskočila a Jana Beneše. Moderní česká esejistika byla rovněž zastoupena, představovali ji Václav Havel (text O dialektické metafyzice), Karel Kosík a Milan Kundera. V tomto případě se zhostili jistě nesnadného překládání pražští ukrajinisté Z. Genyk-Berezovská a O. Zilynskyj, básně a prózy si vzali na starost převážně překladatelé z Prešovska.

Všechny zvolené texty byly doplněny ukázkami z významných, politicky kritických projevů, které zazněly o rok dříve na slavném čtvrtém sjezdu československých spisovatelů (A. J. Liehm, V. Havel, E. Goldstücker, L. Vaculík a D. Hamšík). Překlad těchto úryvků zajistila R. Šišková, která to s odstupem hodnotí jako nadšenou překladatelskou práci a komentuje vzpomínku slovy: „Dnes mne ve vzpomínkách překvapuje, kolik naivních nadějí jsme tehdy asi měli.“

Do ukrajinštiny byly přeloženy také potřebné přehledy českých odborníků ke čtyřem složkám tehdejší české kultury – literatuře, výtvarnému umění, divadlu a filmu. Stať o literatuře, která byla nejdůležitější, napsala už zmíněná Dobrava Moldanová. Z obsahu čísla je třeba zmínit ještě dvě kriticky zaměřené stati o přerušení tradice někdejších česko-ukrajinských literárních vztahů i o jejich celkově neuspokojivé úrovni v 60. letech 20. století. Poukazuje se tu mimo jiné na naprosto nedostatečnou možnost výjezdů ukrajinských autorů ze SSSR do Československa. Tuto situaci nezměnilo k lepšímu ani jaro roku 1968, protože sovětské politicko-kulturní orgány ještě posílily svou tradiční obezřetnost vůči spřáteleně satelitní, ale přesto tak podezřelé zemi, jakou se stalo Československo.

Ukrajinskou verzi tak rozsáhlého a mnohostranně orientovaného materiálu zajistilo 16 překladatelů především z Prešovska, Prahy a Bratislavy, využity byly ale také překladové texty čtyř autorů ze sovětské Ukrajiny, které se podařilo do Československa poslat nebo jiným způsobem předat. Takto se do Duklji dostaly překlady známého propagátora české poezie Hryhorije Kočura, ale také literárního kritika a významného předbojovníka opozičního hnutí Ivan Svitlyčného.

Atmosféru českého čísla dotvořil určitý počet výtvarných prací, které byly součástí každého čísla Duklji. Jako dodatek literárních textů nepřišlo tedy ve zvláštním čísle Duklji zkrátka ani české umění. Jeho obálku, vyrobenou z tvrdšího papíru, zdobily snímky sochy Stanislava Kolíbala Labol, obrazu Jiřího Johna a plastiky Hugona Demartini, přímo do textu čísla byly začleněny reprodukce obrazů Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka, Mikuláše Medka a Karla Malicha i fotografie scénického řešení tehdejšího představení hry Ze života hmyzu od Josefa Svobody.

Koordinovat „výrobu“ překladů a zredigovat celé číslo představovalo nepochybně velmi nesnadný úkol. Pořadatelem čísla byl O. Zilynskyj z Prahy, ale mnoho práce muselo být vyřizováno korespondenčně nebo při cestách mezi Prahou a Prešovem. Výsledkem se stalo do značné míry obdivuhodné svědectví o snahách dočasně osvobozené české literatury a kultury, jejichž svobodě odzvonila do dvou let tvrdá normalizace. Je příznačné, že většina autorů, prezentovaných v Duklje ze srpna 1968, byla vyhnána do opravdové nebo tzv. vnitřní emigrace. Z české literatury byli fakticky vyloučeni, jejich díla byla vykázána z knihoven a nové knihy jim pak česká nakladatelství odmítala přijmout k vydání.

Různým způsobem a v nestejném rozsahu byli politickým vývojem po roce 1969 postiženi také někteří z ukrajinských překladatelů, ať se jednalo o osoby z Československa nebo Sovětského svazu. Různě se podepsal politický vývoj také na části ukrajinských překladatelů, ať se jednalo o jedince z Československa nebo Sovětského svazu. Kuriózní přitom je, že např. prešovský překladatel grafických básní Václava Havla, prózy Alexandra Klimenta a jiných prací vydával v Prešově své knihy vesele dál.

Paradoxně nemohlo české číslo Duklji splnit svůj hlavní úkol, totiž informovat na Ukrajině o svobodné české literatuře a kultuře. Podle některých svědectví číslo vyšlo až po 21. srpnu. Okupanti si ho sice nevšímali nebo je nezajímalo, expedice výtisků na Ukrajinu však byla značně ztížena. Žádné Dny české a slovenské kultury se tam stejně za vzniklé situace vůbec nemohly konat.

Nejen z tohoto důvodu je české číslo Duklji dnes bohužel zapomenuto. Dodatečně je lze označit za bezpochyby nejmohutnější a nejvýraznější vystoupení ukrajinské inteligence Československa, které dala první polovina roku 1968 větší možnost se projevit. České číslo Duklji lze označit za jeden z nejvýraznějších dokladů podpory, kterou čeští a slovenští Ukrajinci poskytli zápasu Čechoslováků o větší míru svobod, který byl tak brutálně zastaven v srpnu 1968.

(boz)