Před 50 lety (XXI): Cenný sborník z pozdního léta roku 1968

Prázdniny roku 1968 se blížily k poslední dekádě srpna. Doba tuzemských i zahraničních dovolených odváděla pozornost části lidí od aktuální tematiky, jiní se však snažili dotáhnout k žádoucímu konci různé započaté projekty. Nikdo si nemohl být jistý, že se Sověti nepokusí o zastavení polednového vývoje a likvidaci dočasných svobod.

Sto padesát letPražští ukrajinisté měli rozpracované dvě publikace. O první z nich tu bude řeč dnes. Vědecko-bibliografický sborník Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků měl zmapovat historii česko-ukrajinských literárních vztahů a aspoň zčásti se dotknout styků i z jiných kulturních sfér (divadlo, film, výtvarné umění a hudba). Úkolem bylo vypátrat, uspořádat a zpřístupnit maximum knižních, časopiseckých a novinových publikací.

Sborník vydala pražská Slovanská knihovna ve své ediční řadě, a to nákladem tisíc výtisků. Jejím představitelům za to patří i dnes velký dík. Přípravných prací se zúčastnilo celkem patnáct spolupracovníků, z nichž část tvořili pražští Ukrajinci, zastoupeni však byli i osvědčení čeští bibliografové.

Rok 1814 nebyl zvolen jako vstupní mezník knihy náhodou. Právě tehdy v srpnu byl publikován v českém časopise, vydávaném ve Vídni, první překlad ukrajinské lidové písně do češtiny. Podtitul paralelně otištěného originálu i překladu mluví sice o písni maloruské, víme však dobře, kde byl tehdy i později „zakopaný pes“ maloruství, novoruství, rusínství apod. Zdá se mi, že není zbytečné vzpomenout toho, jak slova příslušné písně zněla před dvěma sty a ještě čtyřmi roky. Můžeme si tedy pro zajímavost ocitovat aspoň první dvě sloky s refrénem:

Oj poslalatě mne máti zeleného žita žati. Ej, chutě, kosaři, proč ne ráno počali, proč ne ráno počali, byste mnoho uťali? // Ej, já žita nežala, já v brázenci ležala. Ej, chutě, kosaři, proč ne ráno počali, proč ne ráno počali, byste mnoho uťali?

Dnes by se jistě originál dal přeložit podstatně elegantněji. Víme však, že se na počátku 19. století podoba literární varianty češtiny i ukrajinštiny teprve vytvářela, a to za velmi nesnadných podmínek.

Sto padesát let - titulCo všechno se dá v této knize najít? Její vstupní část tvoří sedm vědeckých studií, jejichž autoři byli jak Ukrajinci narození mimo území své země (O. Zilynskyj, Z. Genyk-Berezovská), tak volyňský Čech (V. Hostička) a jedna ukrajinistka přímo z Čech (A. Morávková). Jejich studie shrnuly a zhodnotily na zhruba 60 stránkách nejednoduchý vývoj česko-ukrajinských literárních styků ve sféře překladů do češtiny i jiných forem kontaktů. Kulturní vztahy jakýchkoli dvou národů lze vždy hodnotit dvojím způsobem, tedy z hlediska každého ze zastoupených národů. V tomto sborníku byly z pochopitelných důvodů upřednostněny vlivy a dopady ukrajinského písemnictví v českém prostředí.

Tato vstupní část knihy obsahuje více než padesát ilustrací. Jedná se jak o faksimilové obrázky rukopisných i tištěných textů, tak o portréty významných osobností z prostředí české i ukrajinské kultury, fotografie obálek přeložených knih apod. Ilustrace měly samozřejmě pomocný charakter – meritum publikace leželo jinde.

Jádro knihy představuje 350 stran bibliografických soupisů, rozdělených chronologicky i věcně do čtrnácti částí. Tehdy, v předpočítačové době, se jednalo o skutečně mravenčí práci. Díky ní se podařilo najít vskutku neuvěřitelné množství dokladů o česko-ukrajinských literárních vztazích – celkový počet podchycených článků, zpráv, zpráviček, záznamů a dalších jednotlivin se blíží téměř deseti tisícům. Nejde přitom jen o výše uvedené typy textů. Velmi důležitý je také závěrečný oddíl týkající se ukrajinských materiálů z pražských archivů a knihoven.

Kvalita a vypovídací schopnost těchto materiálů se při hodnocení z většího časového odstupu samozřejmě výrazně liší. Platí to především v případě povinně pozitivních recenzí děl ukrajinských spisovatelů, vydaných hlavně na počátku 50. let minulého století. Tehdy vstoupily do česko-ukrajinských literárních vztahů víc než dříve zhoubné politické vlivy pozdního stalinismu, který ovládl český kulturní prostor jen v o málo menším rozsahu a na kratší dobu, než kulturu ukrajinskou. Ne nadarmo nazvaly autorky stati o tomto období (1945–1964) svůj text „Úspěchy a prohry“.

Pozitivní skutečností bylo to, že do soupisů překladů z ukrajinštiny byly „z pilnosti“ zahrnuty ještě publikace vydané v roce 1965, např. sborník povídek Jevhena Hucala nebo antologie mladé ukrajinské poezie, v níž byla zastoupena i tvorba budoucích politických vězňů, např. Vasyla Stusa a Ihora Kalynce. Čeští ukrajinisté chápali v druhé polovině 60. let značně přesně, na jaké hodnoty se mají zaměřit, pokud jim to politické okolnosti umožní.

Sborník byl vybaven poněkud nevýraznou, tyrkysově zelenou obálkou, na přední a zadní straně vazby pak vidíme modrý a červený pruh, tedy barvy vlajky přidělené tehdy sovětské Ukrajině. Kdyby tak tehdy někdo navrhl obálku modro-žlutou, bylo by zle: hle – „buržoazní nacionalismus“!!! Ale nešlo přece vůbec o barvy, ale o zpřístupnění obdivuhodně širokého výzkumu!

Orest ZilynskyjKnihu, jejíž závěrečné redakce se ujal ukrajinista dr. Orest Zilynskyj (1923-1976), se podařilo podle původního plánu zpřístupnit na mezinárodním slavistickém kongresu v Praze, konaném v druhé dekádě srpna 1968. Vzbudil pozornost i mezi slavisty jiných oborů a jazyků: podobná publikace byla tehdy vzácností.

Kolik exemplářů sborníku se různými cestami dostalo na Ukrajinu a dodnes se tam dochovalo, si netroufám odhadnout. Existoval plán předat tuto knihu do všech ukrajinských vědeckých knihoven, to se však nejspíš nepodařilo. Oficiálním představitelům ukrajinské kultury, kulturní politiky a politiky vůbec se takovýto sborník nemohl nijak zvlášť zamlouvat. Obsahoval totiž řadu zmínek o překladech prací ukrajinských emigračních autorů do češtiny. Pominut nebyl nejen všeobecně známý, tehdy zakázaný autor Volodymyr Vynnyčenko, ale ani jiní autoři, kterým se v podmínkách sovětské Ukrajiny dostalo „omilostnění“ nejdříve koncem 80. let 20. století. Soupisy také evidovaly práce ukrajinských emigračních vědců, které v Ukrajině prakticky nebylo možno citovat.

Když jsem se v polovině 90. let pokusil o sestavení navazující publikace, zahrnující materii z následujících třiceti let (do roku 1994), musel jsem práci svých předchůdců tiše obdivovat. Našel jsem sice řadu dodatků různého typu, které rozšířily původní materiál z let 1814–1964. Tyto dodatky však pozměnily základní obraz, načrtnutý sborníkem z roku 1968, v podstatě jen pramálo. Jenom soupis nejstarších ukrajinských tisků v pražských knihovnách a archivního materiálu je možno dnes výrazněji doplnit.

V každém případě se stala tato publikace živou a potřebnou pomůckou a sloužila uživatelům jak v podmínkách nenormální československé „normalizace“, tak v Ukrajině, navzdory protikulturnímu pogromu, který tam zajistili straničtí vůdci Šelest a Ščerbickij. Právě proto můžeme dnes vydání této publikace hodnotit nejen jako kulturní nebo vědecký čin. Jednalo se v nemenší míře také o čin politický, dnes trochu zapomenutý. Boj o ukrajinskou kulturu nemohl být totiž v sovětském období nepolitickou záležitostí…

(boz)

Rubriky