Před 50 lety (XX): Mezi Balatonem, Čiernou a Bratislavou

Jméno obce Čierna nad Tisou znal před půlstoletím, v létě roku 1968, každý občan Československa, znělo však po tři dny i v mnoha zahraničních jazycích. V této pohraniční obci a železniční stanici na jihovýchodě Slovenska jednaly po tři dny československá a sovětská stranická delegace o nahromaděných sporných otázkách.

Jednání v Čierné však mělo specifickou předehru, ve které hráli hlavní úlohu už vícekrát zmínění Petro Šelest a Vasil Biľak. Oba se v noci z 20. na 21. července tajně sešli na „neutrální půdě“, u maďarského Balatonu – Šelest měl pověření ze strany vedení sovětských komunistů, Biľak jednal na vlastní pěst, byť jeho protireformní názory někteří českoslovenští komunisté sdíleli. Šelest využil nabízené možnosti a ubytoval se v dvoupodlažním domě, který jinak využíval maďarský komunistický předák János Kádár. Někde v okolí se měl zdržovat i „výletník“ Biľak.

Podle Šelestových podrobných záznamů bylo tehdy chladno a vál silný vítr, omezující slyšitelnost. Bavit se ve dvou přímo u pobřeží jezera nebylo možné a ostatně ani bezpečné. Šelest s Biľakem se proto uchýlili pod střechu a jednali spolu šest hodin, od jedenácté hodiny večerní až do rozbřesku. Rozešli se v pět hodin ráno. Ze záznamů vyplývá, že Biľak v rozhovoru vystupoval jako zásadní nepřítel vedoucích představitelů reformního křídla v rámci KSČ, zejména A. Dubčeka a J. Smrkovského. Šelest v reakci na to otevřeně prohlásil, že sovětská strana potřebuje dopis Biľaka a lidí z vedení KSČ, zastávajících podobné názory. Dopis měl žádat sovětskou stranu o poskytnutí pomoci a Šelest Biľakovi slíbil, že dopis nebude publikován a bude zachována anonymita těch, kdo ho podepíší. Biľak však neměl v tu dobu podobný dokument připraven a nebyl si snad ani jist, zda je jeho vytvoření na místě.

V zásadě se však oba konzervativci v pohledech na většinu otázek shodli a po vypití ranní číše tokajského vína se rozešli. Šelest spěchal přes Budapešť do Moskvy, kde informoval nejprve samotného L. Brežněva, a nazítří, 22. 7., přednesl informaci o rozhovorech všem členům sovětského politbyra.

Už předtím bylo uvažováno o konkrétním místu jednání mezi československou a sovětskou delegací. Z Československé strany byly nejdříve (16. 7.) navrženy Košice nebo město v SSSR, nepříliš vzdálené od československé hranice, např. Kyjev nebo Lvov. Po návratu Šelesta z Maďarska na Ukrajinu však vykrystalizovala představa možnosti československo-sovětského setkání v Čierné nad Tisou. V této věci se angažoval první tajemník zakarpatského oblastního výboru strany Ilnyckyj. Šelest se zajel 24. 7. podívat do míst, kde měl být zajištěn pobyt sovětské delegace, a zastavil se i v Čierné. Ukrajinský stranický boss se přitom samozřejmě obával, že veškeré problémy, které by se v souvislosti s jednáním mohly vyskytnout, se obrátí proti jemu samotnému a pokusil se vše zajistit co nejlépe. Zároveň věděl velmi dobře, že v celé Zakarpatské oblasti je už po nějaký čas udržována neobvykle velká koncentrace sovětských vojsk, připravených ke vpádu do Československa.

Čierna nad Tisou byla nevelkým městem, které vzniklo v souvislosti s posunem sovětsko-československé hranice v roce 1946 – tehdy zabral Sovětský svaz pro svou potřebu železniční stanici Čop o několik kilometrů dále na východ. Čierna, která ve skutečnosti neleží nad Tisou, ale asi pět kilometrů od ní, byla spíše městečkem, měla snad 8 000 obyvatel. Žili zde především železniční zaměstnanci z nádraží a překladové nákladní stanice. Dnes zbyla v Čierné sotva polovina obyvatel, protože její dopravní i hospodářský význam poklesl. Nehledě na čistě slovanské jméno tvořili většinu obyvatel Čierné v roce 1968 Maďaři, kterých zde žilo a také dnes žije více než Slováků. V nejbližší obci za ukrajinskou hranicí, o něco větším a starším železničním uzlu Čop, vládly podobné národnostní poměry.

Čierna se stala místem setkání obou delegací, ve kterých byli zastoupeni členové a kandidáti nejvyšších stranických orgánů – sovětského politbyra a československého předsednictva ústředního výboru. V obou delegacích se tak vyskytli etničtí Ukrajinci – na sovětské straně poruštění Petro Šelest a Mykola Pidhirnyj (Nikolaj Podgornyj), na straně československé Vasil Biľak, pro změnu poslovenštěný. Nikdo z nich samozřejmě neměl ukrajinské zájmy na mysli – ty v rámci československo-sovětského jednání nehrály prakticky žádnou roli.

Trpělivost vedoucích sovětských komunistů byla v té době už vyčerpána – nehodlali už přihlížet dalšímu prohlubování demokratizace v Československu. Strašila je představa blížícího se mimořádného sjezdu KSČ i možnost obnovení sociálně demokratické strany. Jako červený hadr na ně zapůsobilo nedlouho předtím vydané provolání nazvané Dva tisíce slov. Vojenská intervence do Československa se jevila jako stále nezbytnější, část členů sovětského vedení však měla obavy z mezinárodního ohlasu a důsledků podobné akce. Podle všeho to platilo i v případě samotného Brežněva. Proto se Sověti rozhodli pro dvojstranné jednání, které ve skutečnosti nemohlo nic vyřešit.

Vše začalo tím, že sovětská delegace přiletěla na mukačevské letiště a odtud se dopravila automobily k hranici do blízkosti Čopu. Zde zahájila své neobvyklé působení v připravených železničních vagónech, které stály asi 800 metrů od hranice. Odtud také “stranický“ vlak vyjel 29. 7. přes hranici na její československou stranu a začala složitá jednání, na kterých vystoupili a hájili své názory také Biľak a Šelest. Ukrajinský vůdce ve svém projevu z 30. 7., kdy Brežněv nebyl ze zdravotních důvodů celý den přítomen, hýřil radikalismem a mimo jiné napadl jmenovitě Františka Kriegla. Vyčítal také československým představitelům, že jsou přes společnou hranici zasílány na Ukrajinu ve velkém rozsahu exempláře Dvou tisíc slov.

Tento projev, jenž patřil k nejradikálnějším, které z úst sovětských činitelů zazněly, vyvolal výrazný nesouhlas vedoucích představitelů KSČ a zapsal se do jednání v Čierne jako jeden z nejkonfliktnějších momentů. Dubček dokonce na čas opustil jednání. Dva momenty zůstávají poněkud nejasné. Podle některých svědectví Šelest ve svém projevu použil otevřeně antisemitské terminologie vůči Krieglovi a obvinil československou stranu, že se v její zemi ozývají požadavky změny hranice se SSSR a vrácení Zakarpatské oblasti Československu. Šelest ve svých zápiscích o těchto dvou bodech pomlčel. Neopomněl však zaznamenat, že mu Biľak při soukromém rozhovoru v Čierne sdělil, že „zvací dopis“ bude připraven a že ho právě on Šelestovi osobně předá. To se však stalo až o několik dní později.

Nakonec se v Čierne sice dospělo k určitému závěrečnému kompromisu, ten si však každá z delegací vykládala po svém. Sovětští představitelé nemohli být s výsledkem jednání spokojeni. Přípravy intervence proto neustávaly, zároveň však bylo naplánováno ještě jedno setkání představitelů všech „bratrských“, rozuměj sovětskému režimu podřízených vládnoucích stran, které už několik měsíců soustavně kritizovaly československé reformní úsilí. Sovětská delegace proto z Čopu odjela svým vlakem do Bratislavy, kde se uskutečnilo 3. srpna poslední předokupační setkání. Mimo jeho hlavní program Biľak dostál svému slibu. Ve 20 hodin večer předal na veřejném záchodku dlouho očekávaný zvací dopis – ne však Šelestovi osobně, ale prostřednictvím pracovníka KGB Savčenka. Proč byly k provedení tohoto aktu potřebné tři osoby, není zcela pochopitelné.

Dopis, jehož obsah Šelest zaznamenal, obsahoval mimo jiné právě to, co sovětská strana potřebovala nejvíce: prosbu, aby Sověti v případě nezbytnosti vstoupili do hry a znemožnili kontrarevoluci, občanskou válku a krveprolití v Československu. Podle Šelesta dopis podepsali českoslovenští komunističtí předáci Indra, Biľak, Kolder, Barbírek, Kapek, Rigo, Piller, Švestka, Hofman, Lenárt a Štrougal – nebylo jich tedy až tak málo. Gustáv Husák se v této záchodové společnosti ještě neocitl – jeho chvíle měla teprve přijít za jiných okolností.

Je příznačné, že Šelest si dokonce poznamenal, jak by mohlo vypadat nové vedení Československa – Svoboda by zůstal prezidentem, Indra by nastoupil do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, Biľak by se stal předsedou vlády a Kolder nejvyšším činitelem Národní fronty. Ve skutečnosti dopadlo konečné rozestavení figurek jinak. Mnozí ze signatářů dopisu se však brzy na to stali čelnými strůjci tzv. normalizace v Československu a po dlouhá léta byli spoluzodpovědni za neblahý vývoj této země. Šelest předal obratem zvací dopis Brežněvovi a poskytl mu tak jeden z argumentů pro odůvodnění nezbytnosti blížící se intervence. Poté se sovětská delegace vydala po kolejích z Bratislavy přes Kyjev do Moskvy. Do počátku intervence zbývalo už jen něco přes dva týdny.

Bratislavské jednání bylo po srpnové intervenci charakterizováno lidovou říkankou „Při setkání v Bratislavě držel Brežněv nůž v rukávě“. Z krátkého výkladu, který jsem tu nabídl, však vyplývá, že jedním z důležitých sovětských činitelů, kteří připravovali a organizačně jistili blížící se intervenci, byl ukrajinský předák Šelest. Jde nesporně o velmi smutný moment v dějinách česko-ukrajinských vztahů, ale zevšeobecňování není na místě. Šelest reprezentoval degradovanou část ukrajinské společnosti, resp. ty její kruhy, které získaly za svou plnou loajalitu či přímo „hyperloajalitu“ podíl na moci, opravdovým reprezentantem své země však nepochybně nebyl…

Snad si ani neuvědomoval, jak cenné svědectví dodatečným zpracováním svých zápisků zanechal. Obvinil konec konců sám sebe – vydal svědectví o vlastní nekompetenci a nedostatečné vzdělanosti, které ho spolu s nezbytnou podřízeností vůči moskevskému centru přivedly k popsaným názorům a činům. Perspektivní linii ukrajinského vývoje však nereprezentoval Šelest, stejně jako ji ani v nejmenším nenabízel v československých podmínkách Biľak. Vývoj směřoval velmi pomalu úplně jiným směrem.

(boz)