Před 50 lety (XIX): Další ohlasy „Pražského jara“ v Kyjevě

Psali jsme v minulých částech cyklu několikrát o dílčích projevech ukrajinské přítomnosti v Praze a Česku v jarních měsících roku 1968. Teď je na čase podívat se na vztahovou problematiku z druhé strany. Zatím jsme popsali jen v malém rozsahu, jak se události Pražského jara projevily na ukrajinském území, především v Kyjevě.

Podrobná úvaha o tomto tématu by musel přihlédnout k počtu a povaze ukrajinských překladů z češtiny, vydaných v roce 1968, k jiným formám přítomnosti české nebo slovenské kultury v ukrajinském prostředí včetně sledování bohemikálních materiálů tehdejšího ukrajinského tisku. Bez významu není ani to, jakého rozsahu a povahy nabyly v r. 1968 turistické výjezdy z Československa do této, druhé největší, republiky Sovětského svazu.

Kdybych chtěl být ironický, zdůraznil bych, že českou stopu v rámci kyjevského jara 1968 reprezentoval nejvýrazněji Josef Švejk. Místní operetní divadlo totiž uvedlo s úspěchem hudební komedii Mij bravyj soldat, kterou napsali podle Haškova románu D. Ševcov a V. Lukačov a režíroval O. Horbenko. Uvedený Ševcov si zahrál hlavní roli Švejka. Ve hře vystoupila také jinak neznámá Švejkova partnerka Boženka a dokonce i autor slavného díla.

Mně však dnes půjde o základní reakce na tehdy zcela aktuální české a slovenské dění, jak je zaznamenaly dostupné prameny. Dříve už jsem upozornil na dva výrazné a dlouhodobě sledovatelné typy ukrajinských reakcí. Jeden představovaly názory ukrajinského stranického šéfa Petra Šelesta. Jeho výrazně kritický přístup známe díky autentickým, později asi zčásti upravovaným deníkovým záznamům. Stejný typ pramene, ale zcela odlišné vyznění představují deníky režiséra a teatrologa Lese Taňuka. Autor do nich zapisoval převážně v Moskvě, ale v duchu výrazně ukrajinském a nekomunistickém.

Zmíněná svědectví reprezentují dvojí zcela rozdílný přístup k tehdejším československým událostem. Zároveň představují pověstný vrcholek ledovce plujícího v moři. Působení Pražského jara na Ukrajinu bylo totiž podstatně širší a mnohostrannější – už proto, že Ukrajina jako jediná sovětská republika s Československem sousedila. Nálady uvnitř ukrajinské inteligence dokládají nejen deníky, ale také osobní korespondence a vzpomínky aktérů tehdejších událostí. Ty jsou zájemcům postupně zpřístupňovány tiskem. V českém prostředí zůstali tito autoři dodnes téměř úplně neznámí, ale na hodnotě jejich bezprostředních reakcí to nic nemění. Uveďme dnes aspoň dva konkrétní příklady za mnohé další, na které snad dojde někdy později.

Svitlyčnaj Ivan
Ivan Svitlyčnyj

Trvalý kontakt s českým prostředím udržoval díky korespondenci s pražskou ukrajinistkou Zinou Genyk-Berezovskou Ivan Svitlyčnyj (1929–1992). Tento literární kritik, překladatel a aktivní disident, pocházející mimochodem z Luhanské oblasti, vězněný v letech 1972–1983, žil v roce 1968 ještě na svobodě, ale patřil už mezi jedince ohrožené nastupujícím neostalinismem. V dopise do Prahy ze 17. ledna 1968 se zajímá především o novinky české a slovenské poezie, které v Kyjevě nestačil dostatečně sledovat: „Člověk by rád nezaostával za Evropou nebo by aspoň chtěl mít představu, že za ní nezaostává.“ O dva měsíce později se Svitlyčnyj zajímá o nové vydání Nezvalovy poezie – snad šlo o vydání známých sonetů Roberta Davida.

Také v dopisu z 5. června řešil Svitlyčnyj překladatelské a knižní otázky. Zajímal se o nějaké pěkné vydání poezie Vladimíra Holana a zaslal do Prahy dva překlady několika českých básní, které vytvořil sám (přetlumočil verše Miroslava Holuba a Antonína Brouska). Přidal také tři překlady Ivana Juščuka z poezie Jana Skácela. Snad měly být tyto texty vydány v prešovském časopise Duklja. Zájem o české knihy byl tehdy ostatně rozšířenějším jevem. Výtvarnice Alla Horská psala 3. května blíže neznámému Václavovi, snad výtvarníku Václavu Fialovi, a prosila o obstarání publikace o sovětském výtvarníkovi P. N. Filonovovi.

Vraťme se však zpět k Svitlyčnému. Rozhodně se nezajímal jen o nové knihy. Můžeme totiž číst také pasáž dopisu z 6. dubna 1968, kde se Svitlyčnyj zamýšlí nad aktuální československou problematikou: "Doufám, že teď se máš opravdu dobře. Dokonce my tady jsme se totiž náhle stali tak zarytými čechoslovákofily, že je to až k nevíře. Těšíme se z vás a současně se těšíme myšlenkou, že nám kvůli tomu vůbec nebude hůř, ale právě jen lépe. Já jsem vůbec nenapravitelným optimistou a všem vždy říkám, že co den je blíže ke komunismu. A je tomu opravdu tak." Poslední dvě věty překvapí a nutí k přemýšlení o tom, nakolik jsou myšleny vážně. Pokud nejde o ironii, pak je tu možná komunismus viděn opravdu jako v zásadě dosažitelný pozitivní cíl. Jeho přibližování však garantuje podle představ Svitlyčného nikoli sovětský systém, ale velký československý pokus o reformu.

Čornovil Vjačeslav
Vjačeslav Čornovil při svém zatčení v r. 1972.

Z dubna 1968 pochází také jiný dokument, který psal ze svého vězení disident, který byl tvrdě potrestán za své názory už koncem 60. let – Vjačeslav Čornovil (1937–1999). Jeho otevřený dopis vznikl v době věznění 28. nebo 29. dubna. Uvozen je oslovením “Mí drazí lidé!“, určen byl tedy všem Čornovolovým ukrajinským sympatizantům. Celá závěrečná část dopisu, propašovaného z vězení a tedy necenzurovaného, je věnována hodnocení československých událostí. Překládám zde celou tuto pasáž.

Kategoricky prohlašuji, že navzdory různým nelogickým tvrzením typu „píšou o něm /Čornovolovi – pozn. boz/ v zahraničí melnykivci /=jedna ze skupin ukrajinských nacionalistů – pozn. boz/, on je tedy s nimi jedna ruka“, stál jsem a stojím na pozicích socialismu. Ne však toho socialismu, který se snaží určovat nejen činy, ale i myšlení jedince. Neumím si představit opravdový socialismus bez pevných demokratických svobod, bez nejširší možné politické a hospodářské svobody všech buněk státního organismu včetně těch nejnižších, bez reálného, a ne pouze papírového zabezpečení práv všech národů mnohonárodního státu.

Historická praxe ukazuje, že před socialismem se otevřely dvě cesty – ta, kterou nahmatává Jugoslávie a teď i Československo, a vedle nich cesta Stalina a Mao Ce Tunga. Postoj stojící někde mezi nimi představuje křehkou a nejistou pozici. Musí neodvratně směřovat k jedné z obou cest, svým kolísáním dezorientuje masy a vezme jim víru v jakékoli ideály kromě ideálu více méně zabezpečeného, neutrálně-klidného živoření.

Omlouvám se za takovýto velmi povrchní výklad složitých otázek. Chtěl jsem vysvětlit svou společenskou pozici tímto primitivním způsobem (na realizaci jiných zde nemám podmínky), abych znemožnil špinavé insinuace /…/.“

Pro dobové poměry je příznačné, že v roce 1968 mohl Čornovil dostávat do vězení např. Duklju, ukrajinský časopis z Československa – periodikum značně odlišné od sovětských tiskovin především nesrovnatelně větší měrou svobodnosti. Mohl si tedy udělat podstatně přesnější obraz dění v Československu než většina jeho relativně svobodnějších spoluobčanů. V polovině června vyzýval v jiném dopisu z vězení svou manželku, aby se nevzdávala snahy o návštěvu Československa.

Není divu, že za své chápání socialismu a jeho krátkodobou československou variantu, ale hlavně za soustavnou obranu práv Ukrajinců a ukrajinštiny se Čornovil dočkal náležité „odměny“. Byl dlouhodobě vězněn (v letech 1972–1979 a 1980–1985), v obou případech už v tíživějších podmínkách v sovětském regionu, výrazně vzdáleném Ukrajině.

Jak už jsem uvedl, pokusím se postupně upozornit na podstatně větší množství podobných, neméně zajímavých dokladů, než názory Svitlyčného a Čornovola. Musíme si však být vědomi skutečnosti, že ne všichni ukrajinští spisovatelé a kulturní činitelé se stali disidenty nebo aspoň sympatizanty opozičního hnutí. Velká část takových méně rozhodných jedinců byla odsouzena k taktizování a lavírování, zatímco řada jiných autorů ochotně a zčásti i z přesvědčení zachovávala stranickou linii, a akceptovala tedy i kritický přístup sovětského vedení k československým politickým inovacím. Podobně rozděleny zůstaly i názory jiných skupin, zastoupených v ukrajinské společnosti…

V závěru je třeba v této souvislosti upozornit na jiný typ reakcí, které československé události vyvolávaly v tehdejším Kyjevě. Vznikaly na úrovni centrálního stranického aparátu na základě informací, které přicházely od nižších článků komunistické hierarchie, konkrétně od oblastních (a předtím nepochybně od okresních) výborů Komunistické strany Ukrajiny. Tyto informace nebyly získávány jen z iniciativy ukrajinského komunistického vedení – šlo spíše o plnění direktiv z Moskvy, kam příslušné informace z Kyjeva směřovaly.

Dva za mnoho jiných případů: informace, dodaná koncem května 1968 do Kyjeva ze západoukrajinské Ivano-Frankivské oblasti, vyčíslovala počet výtisků tří ukrajinských časopisů, dodaných z Československa do zmíněného regionu. Ačkoli nejde o astronomicky vysoká čísla, 152 výtisky týdeníku Nove žytťa se mohly stát určitou rozbuškou tzv. „ideologické diverze“.

Neméně zajímavá je informace, opatřená podpisem Petra Šelesta a odeslaná také koncem května do Moskvy, kde jsou hodnoceny komentáře k situaci v Československu, zachycené v západoukrajinských příhraničních regionech. Zajímavé je, že v některých místech Zakarpatské oblasti byl, byť ne v masovém měřítku, zachycen názor, že „československá vláda hodlá připojit území sovětského Zakarpatska k Československu“. Jakkoli v Praze nemohl nikdo na nic podobného vážně pomýšlet, vyvolávaly přinejmenším podobné náznaky v Kyjevě i v Moskvě snadno pochopitelné znepokojení. Tento bod se nakonec dostal, byť okrajově, i do agendy slavného jednání v Čierné nad Tisou, o kterém se podrobněji rozepíšeme příště.

(boz)

Rubriky