Dům s věžičkou obrazem i slovem

Uvedení jakéhokoli ukrajinského filmu v České televizi zůstává nadále událostí, kterou je možno označit za překvapivou. Takového pozitivního šoku jsme se dočkali v sobotu 16. 6. těsně před půlnocí na stanici Art při uvedení snímku Dům s věžičkou. Film vznikl v roce 2011 a byl oceněn o rok později na karlovarském filmovém festivalu.

Dům s věžičkou reprezentuje tu časovou vrstvu ukrajinské filmové produkce, která vznikala nepříliš dlouho před událostmi Majdanu. Rok 2014, ale hlavně ty následující přinesly také do oblasti filmu a vztahu k němu rozsáhlé změny. Stát si uvědomil význam financování filmového průmyslu i tematiky nově natáčených snímků a výsledky se začaly dostavovat. V roce 2011 byla situace ještě podstatně odlišná, což dokládá i samotné téma filmu, které není na první pohled nijak okatě spjato s Ukrajinou.

V Domu s věžičkou se stáváme účastníky dění ve východním zázemí sovětsko-německé války. Zprvu není ani příliš jasné, o které období války jde – zdálo se mi, že se jedná o obraz chvatné evakuace části sovětských obyvatel na východ v roce 1941. Stejné je to i s problémem lokalizace vstupní části příběhu. Vidíme město položené snad kdesi u některého z jižních sovětských moří, město s jedinou nemocnicí, ke které se jde od nádraží kolem pozoruhodného, rozložitého domku s věžičkou. Malý hoch, jehož maminka byla ve vážném stavu vynesena z vlaku, ji následuje právě do nemocnice. Pak řeší problémy na poště – odesílá dědečkovi telegram, který z textu určitě nebude nijak moudrý, a následně se stane svědkem rychlé matčiny smrti. Rozhodne se proto vrátit se z nemocnice na nádraží a pokračovat v přerušené cestě sám.

Zbytek příběhu se odehrává uvnitř vlaku, do kterého se chlapci nakonec podaří dostat za pomoci šikovného „strejdy“, který si ho přidá asi z ne zcela nezištných důvodů do své trojčlenné rodiny. Vlak se rozjíždí neznámým směrem a v příslušném vagónu sledujeme ještě řadu pozoruhodných projevů vztahů mezi představiteli různých skupin sovětské společnosti. Malý hrdina, pokud nespí, je sleduje ze svého lůžka pod stropem, aniž by měl čas na hlubší hodnocení. A děj také končí v určitém okamžiku do ztracena – jede se stále kamsi dál, jen se hochovi ve snu obnoví vzpomínka na domek s věžičkou, kolem kterého v onom městě asi čtyřikrát prošel, do kterého ale nikdy nevstoupil.

Jde tedy o snímek s pomalým plynutím děje. Film je stavěn především na konkrétních lidských typech a jejich náhodném střetávání. Převažující snaha pomoci malému hochovi se střídá s občasnými projevy lhostejnosti, přílišné byrokratičnosti a také sobeckosti, jejíž zcela okázalou představitelkou je „strejdova“ manželka, dávající každým coulem hochovi najevo svou nepřízeň.

Ač je snímek ukrajinský, zahráli si v něm převážně ruští herci a herečky, jen hlavního hrdinu našla režisérka v jakémsi odeském dětském domově. Že zní ve filmu prakticky jen ruština, nepřekvapí – nevíme ostatně, zda se děj neodehrál kdesi na ruském území: tato otázka působí z hlediska vyznění celého snímku poměrně nepodstatně.

Film pracuje zajímavě s obrazem i zvukem. Pozoruhodnou skutečností je odideologizování a odpolitizování filmu – nikde nevidíme náznak dobové neúprosné propagandy nebo Stalinova kultu a totéž platí i o zvukové stopě. Zároveň chybí jakákoli snaha o umělou heroizaci: náhodně vzniklá skupina lidí zobrazených ve filmu v podstatě trpně snáší svůj úděl a přenáší se v čase bez velkých slov a gest dál a dál. Režisérka se popsaným dějovým atributům, tak často využitým i zneužitým sovětským válečným filmem, vyhnula jistě zcela záměrně. Uchovala tak jakousi vnitřní čistotu svého díla a posunula do trochu jiné roviny jeho sdělnost. Pokud se tak stalo na úkor něčeho jako „absolutní historická pravdivost“, divákovi to vůbec nemusí vadit.

Režisérka tohoto filmu sice pochází z města Zaporižžja, ale je německého původu a řada předků ji spojuje s Odesou. V roce 1993, ve svých devatenácti letech, nicméně odjela do sjednoceného Německa. Přestože v rodném městě studovala psychologii a sociální pedagogiku a v Marburgu práva, přitáhl ji nakonec film a dostala se i do kontaktu s nedávnou zesnulou odeskou režisérkou Kirou Muratovovou. Natočila několik krátkých i dokumentárních filmů a v roce 2006 se pokusila poprvé o celovečerní snímek. Film U řeky vznikl na základě povídky ruskojazyčného autora z Ukrajiny s židovskými kořeny Fridricha Gorenštejna. A právě dílo téhož autora Dům s věžičkou se stalo o pět let později podnětem ke vzniku stejnojmenného snímku.

Než se v závěru k F. Gorenštejnovi ještě vrátíme, uveďme, že Eva Neymann se stala z vlastní vůle odeskou filmovou režisérkou a v tomto přístavním městě byla také většina Domu s věžičkou natočena. Pro potřeby natáčení tam byla budova sanatoria Černé moře proměněna v nádraží, kde se část díla odehrává, a o kus dál byl pro potřeby natáčení postaven i onen magický dům s věžičkou, který v chlapcově vzpomínce sehrál tak magickou roli…

Film o domu s věžičkou nespojuje ale s Ukrajinou jen místo natáčení. Vždyť Fridrich Gorenštejn (1932–2002) byl kyjevským autorem s židovskými kořeny a s rodinnými vazbami na výrazně židovské město Berdyčiv. Gorenštejn po válce vystudoval na inženýra, snažil se však věnovat literární a scénáristické práci – stal se mj. autorem scénáře slavného filmu Solaris režírovaného A. Tarkovským. Stísněné sovětské podmínky nenaplnily Gorenštejnovu představu o smysluplném životě. V roce 1980 proto opustil z politických důvodů a s ohledem na přetrvávající antisemitské trendy v SSSR tuto zemi. Zbytek života strávil v Rakousku a Německu a plně se už věnoval literární a publicistické práci.

Čteme-li životopis tohoto autora, postřehneme, že jeho matka zemřela při návratu z evakuace v ruském povolžském městě Orenburg. Jejímu synovi bylo tehdy dvanáct a nějaký čas pak musel strávit v dětském domově. Základ děje Domu s věžičkou, který vyšel v SSSR časopisecky v roce 1964, je tedy patrný. Čteme-li Gorenštejnovu povídku, získáváme tentýž dojem jako z filmu, který vznikl na jejím podkladě o skoro čtyřicet let později. Mám na mysli úspornost výrazu, neokázalost a snahu o syrovou pravdivost. Obě díla – literární i filmové – se v tomto směru úspěšně doplňují. Film E. Neymannové má hodně co říci i v době, kdy se pro ukrajinský film staly podstatnějšími úplně jiné události či problémy.

(boz)