STALKEŘI

V sobotu 16. června 2018 se v kinosále Městské knihovny Praha uskutečnilo představení kyjevského divadla Zoloti vorota (Zlatá brána) s názvem Stalkeři. Autor Paul Arie a režisér Stas Žirkov ji definují jako „alegorickou komedii o černobylské zóně, která je metaforou současné Ukrajiny“.

Jako „stalkeři“ se označují dobrodruzi, kteří navštěvují zakázanou zónu v okolí havarované černobylské elektrárny. Hlavní postavy hry v ní však trvale žijí. Je to babička Prisja, která působí dojmem potrhlé lesní čarodějky, ale přitom je hlavní živitelkou rodiny: rybaří, pěstuje zeleninu, sbírá lesní plody a léčivé byliny. Její ustavičně postonávající dcera Slava ze „Zóny“ odešla i s manželem a synem, ale jakožto oběti černobylské havárie byli marginalizováni (podobným sociálním vyloučením trpěli i přeživší po výbuchu v Hirošimě, zvaní „hibakuša“). Když syna jeho spolužáci málem utlučou a otec alkoholik od rodiny uteče, vrací se Slava k matce do „Zóny“, kterou považuje za jediné relativně bezpečné místo. „Mami, proč vlastně žijeme v Zóně, když ostatní v Zóně nežijí?“ ptá se syn, nyní již dospělý muž. A Slava odpovídá: „Protože jinde je to ještě horší.“ Syn Vovka, po ranách kamenem do hlavy poněkud retardovaný, by rád ze „Zóny“ odešel; ale matka, která má o něj až chorobný strach, s ním stále zachází jako s dítětem a odmítá ho pustit.

Ale „Zóna“ není útočiště. Nejde jen o to, že tu hrozí radiace. „Zóna“, a potažmo celá Ukrajina, je vykreslena jako oblast, kde neplatí zákony, je to území dané v plen dobyvatelům; mrazivě působí scéna, kdy ze starého tranzistorového rádia zní hlas ruské lékařky: „Podle nové vyhlášky orgány všech obyvatel Ukrajiny jsou po jejich smrti majetkem státu. Jejich prodej do zahraničí bude významným obohacením státního rozpočtu. Orgány obyvatel z černobylské Zóny budou vzhledem k radioaktivní kontaminaci určeny pouze pro domácí trh.“ A když je Vovka postřelen bohatými pytláky, jeho matka i babička marně prosí místního policistu o pomoc: „Podle zákona tu vlastně vůbec nemáte být,“ odsekne. „Podle zákona vy vlastně ani neexistujete!“

Pokud lze vůbec mluvit o komedii, je to hodně šibeniční humor. Vše se odehrává v polosnové atmosféře, kde syrová realita splývá s prastarými přírodními mýty, které jsou pro babičku Prisju jediným zdrojem její síly. Všechny výdobytky moderní společnosti, demokracie, vláda práva, ochrana osobnosti, zajištění životních potřeb – to všechno je kdesi mimo, nedosažitelné, oddělené neviditelnou, ale neprostupnou zdí lhostejnosti.

(mas)