Před 50 lety (XIV): Dva „Ukrajinci“ proti Pražskému jaru

Ve chvílích, kdy se čekalo na zahájení Dní ukrajinské kultury v Československu, bylo už dění v Praze, z hlediska SSSR stále více znepokojující, objektem trvalé pozornosti sovětských komunistů z civilní i vojenské sféry. Zvláštní úkol připadl v této souvislosti vedení Ukrajiny, ale na pomoc přispěchal i jeden „ukrajinský komunista“ z Prešovska.

O Vasilu Bil´akovi v tomto cyklu zatím řeč nebyla, ačkoli jeho role v tehdejším dění patřila ke klíčovým. V lednu 1968 byl zvolen do dosavadní funkce prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Slovenska a zaujal tak místo Alexandra Dubčeka, který odešel do Prahy. Bil´ak (1917–2014), rodák z Krajné Bystré, malé obce severovýchodního Slovenska, byl vlastně „přednárodním Rusínem“, na pokyn KSČ a v souladu s její národnostní politikou se však od padesátých let 20. století označoval jako Ukrajinec.

Rusky psané deníkové záznamy Petra Šelesta, které zde už byly použity, jsou velmi cenným pramenem také pro poznání Bil´akovy neblahé role. Už někdy po polovině dubna 1968 ukrajinský stranický boss zaznamenal zájem Vasila Bil´aka o případnou společnou schůzku v Užhorodě, komentoval však návrh slovy: „udělat takovou věc samostatně, bez svolení Moskvy, nelze“. Brežněvovi se idea zprvu zřejmě příliš nelíbila, protože doufal, že se s hlavním vůdcem československých reformních sil, A. Dubčekem, domluví.

Jako informátor, o mnoho bližší tehdejšímu československému dění, byl od počátku května zapojen do rozhovorů o Československu, vedených mezi Kyjevem a Moskvou, také mladý funkcionář z Užhorodu Jurij Ilnyckyj, tajemník Zakarpatského oblastního výboru KS Ukrajiny. Ten znal Bil´aka nejspíše lépe – není jisté, kolikrát se s ním samotný Šelest už dříve setkal, ale trochu víc o něm slyšel právě od „zakarpatských soudruhů“.

Bil´akův portrét sestavený samotným Šelestem koncem května 1968, je v mnohém překvapující: „Je to dobrý, pevný komunista a Ukrajinec, rodák našeho Zakarpatska /!/, kde žijí v horské obci Zakarpatské oblasti /!/ jeho matka, sestry a bratři. Bil´ak je často navštěvuje. Má dobré věcné kontakty se stranickými a sovětskými pracovníky Zakarpatské oblasti, zvláště s prvním tajemníkem Ilnyckým. Udržují mezi sebou dokonce rodinné přátelství. Bil´ak je politicky gramotný, kulturní a sečtělý /!!!/ člověk, který dobře zná historii svého regionu, zvláště období rakousko-uherské nadvlády /!!!/. Uchoval jsem si dojem o Bil´akovi jako o zásadovém člověku, který stojí na správných pozicích a je vychytralým a prozíravým politikem. No prosím, říkal jsem si tehdy – je jasné, na koho jsme měli vsadit ve věci stabilizaci situace v Československu“. Vše zkazili podle Šelesta sovětští tzv. internacionalisté, kteří vnímali jako problém právě Bil´akovu „ukrajinskou“ národnost a nezdálo se jim možné ho kvůli ní využít. „Je to politická tupost a mnoho tím ztrácíme“, uzavřel Šelest své úvahy.

V Šelestově charakteristice Bil´aka je řada nepřesností a udivuje, že jeho rodiště považoval za součást Zakarpatska, když šlo o obec na území Československa. S naprostým úžasem a nepochopením pak čteme Šelestovy informace či představy o vzdělanosti a sečtělosti jeho kolegy ze Slovenska. My jsme vnímali Bil´aka po r. 1969 jako tupého, naprosto nevzdělaného doktrináře, který se často zesměšnil nějakým podivuhodným sdělením či formulací a zůstal až do svého politického pádu naprosto nepřijatelnou figurou v rámci normalizačního vedení. Ale Šelest sám nebyl o nic vzdělanější, takže překvapení není na místě.

Nakonec se dvojí setkání Šelesta s Bil´akem opravdu uskutečnilo. Stalo se tak s měsíčním zpožděním, až 23. května. Toto datum se hodilo – tajné setkání mělo být „skryto“ ve stínu jiné, masovější události. Naplánováno bylo totiž slavnostní předání sovětsko-československé štafety družby právě na hranici obou států u Užhorodu. Šelest přijel formálně kvůli této akci a jeho dojmy byly rozporuplné – na slavnostní tribuně cítil jakési napětí a chlad, ale jinak se mu zdálo, že mezi obyčejnými účastníky slavnosti různých generací zavládlo vzájemné porozumění a skutečně bratrské vztahy.

Šelest pozoroval lidi shromážděné na velké louce u ohňů, kde si připravovali jídlo, pili pivečko (přímo tohoto slova používá), zpívali a tancovali. A už je tu jednoznačný závěr: „Pracující lid k ničemu nepotřebuje tuhle ´vysokou politiku´. Těmhle lidem je vzdálené jakékoli osobní nepřátelství. Žili a chtějí žít v souladu a družbě. Všechno, co chystá či začíná v Československu, je věcí politických extremistů – malých ´politikářů´, kteří se derou k moci ke škodě pracujícího lidu.“ Hle, jak jednoduché vše vlastně bylo!

První setkání Šelesta s Bil´akem a jiným slovenským komunistickým funkcionářem Kostolanským se uskutečnilo v jakémsi domečku za Užhorodem, prý už v Karpatech, a rozhovor trval celou noc. Nelze se zbavit představy, že to mohl být čirou náhodou některý z objektů, ve kterém byli po čtvrt roce dočasně vězněni čelní českoslovenští představitelé. Druhé setkání už nebylo nutno tak striktně skrývat – konalo se hned nazítří v budově zakarpatského oblastního výboru KSU.

Šelest se rozepsal o svém politickém rozhovoru velmi detailně. Nelze zde uvést vše – stačí úryvky. Bil´ak horlil, že v předsednictvu ÚV KSČ neexistuje jednota, a ujistil, že „my Slováci /!/, budeme bojovat za marxisticko-leninskou linii v rámci strany až do konce a neustoupíme ani o krok. Jak je vidět, my Slováci budeme muset spolu s vámi znovu osvobozovat Čechy“. Bil´ak se také dožadoval uspořádání sovětských vojenských manévrů v Československu, neboť po příchodu ruských vojáků „všechny tyto politické krysy zalezou do svých nor“. Bil´ak poté poskytl Šelestovi opravdu podrobnou charakteristiku šesti vedoucích činitelů KSČ a stále bil na poplach před plíživou kontrarevolucí.

Předběžně bylo domluveno další setkání obou čelných soudruhů, ke kterému mělo dojít někdy v červnu. Šelest pak měl bezprostředně po své schůzce dost práce s přípravou podrobné informace pro vedení sovětských komunistů, především ovšem pro samotného Brežněva. Bil´ak, který zde takto služebníčkovsky posloužil poprvé, v dalších měsících v této činnosti pokračoval – bude možno se o tom ještě přesvědčit. Těmito svými činy zanechával v oblasti československo-ukrajinských vztahů nejtemnější možnou stopu. „Obyčejní“ čeští a slovenští Ukrajinci v 70. a 80. letech museli nejednou vyslechnout kousavé konstatování, že „Ukrajinec Bil´ak“ byl nejhanebnější postavou událostí roku 1968. Co měl však společného on s Ukrajinci a co Ukrajinci s ním?

(boz)