Pražský Ševčenkův den a Ševčenkův pomník

Básník Taras Ševčenko je pro každého Ukrajince klíčovou, velmi složitou osobností, která není ukotvena jen v historii, ale mluví i k současnosti své země. Jednu z příležitostí k připomínání Ševčenkova osudu a díla dává den básníkova narození, 9. březen. V Praze bývá taková vzpomínka v poslední době spjata se smíchovským náměstím Kinských.

Letos, kdy výročí připadlo na pátek, nás na akci organizovanou ukrajinským velvyslanectvím nepřišlo příliš mnoho. Na programu byl projev velvyslance, recitace a zpěv. Bylo ale možné také vzpomínat na krátkou historii tohoto nově vzniklého ukrajinského místa paměti. Pomník odhalil koncem března 2009 ukrajinský prezident a symbol někdejší Oranžové revoluce Viktor Juščenko. Umístění sochy doprovázely předtím i potom nepříjemné zmatky kolem stanoviska památkářů a stavebního povolení. Když už se pomník na místo původně uvažovaných Dejvic ocitl na Smíchově, dočkal se řady odsudků hned a další přicházely v následujících letech. Kriticky se o něm vyjádřili např. historik architektury Zdeněk Lukeš nebo sochař David Černý – více méně z estetických důvodů.

Taras Ševčenko - pomník Praha SmíchovV kritických příspěvcích z oněch měsíců často najdeme i nelogický argument, že Ševčenko v Praze nebyl a na pomník tedy jaksi nemá nárok. Nikdo se tehdy nezeptal, proč byly tedy v Praze 6 zřízeny pomníky Latinoameričanů Benita Juareza nebo Simona Bolívara, kteří o Prahu také „nezavadili“. Byl v Praze vlastně Winston Churchill, který má na Žižkově pomník na „vlastním náměstí“? Tak by bylo možno pokračovat ještě dlouho. Druhý argument hlásal, že Ševčenko neměl nic společného s Prahou. Jeho hlasatelé netušili, že středověká Praha je hrdinkou podstatné části Ševčenkovy husovské básně „Kacíř“. Navíc vyšel v Praze zhruba patnáct let po básníkově smrti první značně úplný soubor jeho díla, jehož publikace v carském Rusku nebyla myslitelná.

Nevraživá atmosféra, která byla před devíti lety řadou českých novinářů a „znalců“ vytvořena, odrážela určitě jakousi obecnou, dlouhodobou nechuť k Ukrajincům. Ti jsou sice dobří k vykonávání různých těžkých prací, které místní lidé nechtějí vykonávat, ale nárokovat v Praze pomník „nějakému svému spisovateli“, to už je snad trochu moc. Teď jde o to, zda jsme se po devíti letech dostali někam aspoň trošku jinam.

Osobně mohu po řadě zastavení u pomníku, včetně toho dnešního, říci, že mne nijak nepohoršuje. S místem, kam ho osud přivedl, docela srostl. Není tu sice prostor zrovna klidný a vhodný k meditaci, ale takové štěstí asi nemá většina pomníků… A že by tenhle neměl vůbec nic společného se smíchovskými reáliemi a nehodil se na své místo? Ale kdež! Stojí totiž na místě, odkud lze dojít za krátkou dobu na nejméně pět míst s ukrajinskými vazbami. Opišme tedy tu malou, možná trochu pokřivenou kružnici.

V blízké Holečkově ulici působila po většinu své existence mimořádná mise Ukrajinské lidové republiky, přijatá v hlavním městě Československa v roce 1919. Stoupáme-li trochu jiným směrem, do Kinského sadů, najdeme zde budovu Národopisného muzea, které uchovává rozsáhlou sbírku artefaktů hmotné lidové kultury z ukrajinské Haliče. Ještě o něco výše je schován dřevěný kostelík z někdejší Podkarpatské Rusi, přestěhovaný sem za první republiky.

Pojďme blíže k Vltavě a najdeme v Šeříkové ulici budovu, kde sídlil Ukrajinský hromadský (občanský) výbor, který po zániku ukrajinské diplomatické mise plnil část jejích funkcí. Trochu zpět proti proudu, v Preslově ulici, je dodnes umístěna pamětní deska ukrajinskému fyzikovi a učiteli německé techniky v Praze, prof. Ivanu Puljujovi. A poslední „sbratřené“ místo hledejme u Anděla, na začátku Plzeňské ulice. Zdejší byt vědecké rodiny Genyk-Berezovských plnil roli svérázné kulturní ambasády Ukrajiny na sklonku sovětských časů, kdy tato země na podobnou svou reprezentaci ve střední Evropě nemohla ještě ani pomyslet.

Zkrátka a dobře – ten pomník je na dobrém místě.

(boz)

Rubriky