Kyjevský pravoslavný metropolita na koncilu v Kostnici

Kostnický koncil si většina Čechů spojuje jen s postavou Mistra Jana Husa, případně s osobou Jeronýma Pražského, který ho následoval do plamenů o necelý rok později. Koncil však trval déle – od podzimu 1414 do konce dubna 1418 – a řešil širší spektrum problémů než jen případ českého „kacíře“. Jednu jeho pozdní epizodu lze označit dokonce za ukrajinskou.

Hlavním úkolem koncilu bylo likvidovat tzv. trojpapežství. To se podařilo, když byli odstraněni tři do té doby si konkurující papeži a v listopadu 1417 byl nejvyšším představitelem církve zvolen papež Martin V. Jeho pravomoci uznávali však v rámci křesťanství jen katolíci, kdežto pravoslavná část křesťanů vnímala jako svého hlavního představitele patriarchu v byzantské Konstantinopoli, na území dnešního Turecka. Pravoslavná oblast tehdy zahrnovala, v podstatě stejně jako dnes, rozsáhlé území od východního Středomoří přes velkou část Balkánu a Zakavkazska do Ukrajiny a Bělarusi, na severu pak končila kdesi za Moskvou.

Překlenout základní rozdělení křesťanství, udržující se od poloviny 11. století, se nepodařilo dodnes, podobné pokusy se však čas od času opakovaly. V době, kdy se jednání kostnického koncilu, už za asistence nového papeže, blížilo k závěru, přijela do města nad Bodamským jezerem velká delegace z východní Evropy. Vyslal ji litevský velkokníže Vitold (Vitautas), který ovládal kromě území dnešní Litvy také celou Bělarus, severní část Ukrajiny a západní okraje Ruska. Tato ve srovnání s dneškem značně velká Litva měla sice katolického panovníka, většina obyvatel se však přidržovala pravoslavného vyznání. Nejvyšším duchovním představitelem delegace byl Řehoř (Grigorij) Camblak.

O tomto muži máme jen málo spolehlivých životopisných údajů, jak je to pro pravoslavný svět té doby charakteristické. Jeho osud ilustruje pestrost a složitost tehdejšího pravoslavného světa. Camblak se narodil ve výše postavené rodině snad v roce 1362 nebo 1364, ale možná až 1365 v městě Veliko Tarnovo v severní části Bulharska, tedy ještě v době existence tzv. druhého bulharského carství. Byl tedy asi o něco starší než Jan Hus, se kterým se však nikdy nesetkal. Od mládí tíhnul ke vzdělání a duchovnímu povolání. Život ho postupně přivedl na slavný řecký poloostrov Athos, do Konstantinopole, Srbska a severního Rumunska. Poznal tedy celý balkánský pravoslavný svět, ale konec života strávil s výjimkou výjezdu do Kostnice v pravoslavné středovýchodní Evropě.

Jako člověk na svou dobu značně vzdělaný proslul coby duchovní spisovatel – řada jeho duchovních textů byla v pravoslavné části Evropy šířena po staletí v opisech. Napsal řadu pochvalných řečí, panegyriků a životopisných děl, např. o srbském králi Stefanu Dečanském, zařazeném mezi pravoslavné svaté. Přímo v Kyjevě napsal Camblak oslavu bulharského pravoslavného patriarchy Evtimia. Camblak používal tehdejší variantu staroslovanského jazyka, která byla pravoslavným vedle řečtiny společným jazykem. Z hlediska různých míst svých pobytů i tematiky vlastních literárních textů bývá považován zrovna tak za spisovatele bulharského, jako srbského, moldavsko-rumunského nebo ukrajinsko-běloruského. Nárokuje si jej ale také ruská literární historie – nejspíš bychom tedy mohli mluvit o autorovi plně východoevropského formátu.

Camblak zakotvil na sklonku života právě na území litevského velkoknížectví. V této části Evropy jistě ještě žila vzpomínka na nedávnou návštěvu Mistra Jeronýma Pražského, který si s pravoslavnými celkem rozuměl. Zda ho Camblak viděl nebo se s ním setkal, nevíme. Právě on byl ale v roce 1415 zvolen hlavním představitelem ukrajinských a běloruských pravoslavných a začal používat tradičního titulu metropolity kyjevského. Konstantinopolský patriarcha ani metropolita sídlící v Moskvě ale Camblaka v jeho nové funkci neuznali. Metropolita moskevský si věřící z Ukrajiny a Bělarusi nárokoval pro sebe a obával se, že v důsledku jejich odpadnutí přijde o velké příjmy, přitom však nedokázal tyto z Moskvy vzdálené oblasti reálně kontrolovat a starat se o ně. Podobnost s poměry trvajícími i po šesti stech letech, je zarážející: ani dnes ruské pravoslaví nedokáže připustit, že by mohli být ukrajinští nebo běloruští pravoslavní na Moskvě nezávislí. Některé historické trendy jsou opravdu dlouhodobé…

Odborná literatura o Camblakovi, psaná v mnoha jazycích, je dnes už značně nepřehledná, a zmínky o jeho asi dvouměsíčním pobytu v Kostnici se v ní objevují už odedávna. Také zakladatel ukrajinské historiografie M. Hruševskyj věnoval tomuto tématu značnou pozornost. Camblak byl do Kostnice vyslán litevským velkoknížetem Vitoldem v rámci velké, několik set osob čítající delegace. Ta se na cestu vydala jistě z Vilna (Vilniusu), sídelního města litevského panovníka, a měla dokumentovat připravenost části pravoslavných k důstojnému smíru či znovusjednocení s katolíky a papežem.

Delegace vzbudila velký zájem a rozruch: pozornost jí věnoval ve svém výkladu i slavný kronikář koncilu Ulrich von Richental, jehož dílo bylo později doplněno o svérázné reportážní ilustrace. I tak si ale asi málokdo z hostů koncilu uměl představit, jak vypadají země a lidi, které Camblak reprezentoval. V koncilním městě sloužil mše podle pravoslavného ritu a právě před 600 lety, 25. února, byl přijat na audienci papežem Martinem V. Jeho řeč, volající po rovnocenném sjednocení katolických a pravoslavných křesťanů, byla čtena v latinském překladu a přednesl ji paradoxně český účastník koncilu a významný Husův kritik, katolický kněz Mařík Rvačka. Zároveň se dochovala i staroslověnsky psaná pochvalná řeč Camblaka, určená všem příslušníkům koncilu.

Bez ohledu na tyto vstřícné kroky nemohla mise Camblaka v dobových poměrech žádné trvalé výsledky přinést: zůstalo jen u hezkých slov a dobrých úmyslů. Základním problémem bylo, že se snahy Vitolda a Camblaka nesetkaly s pochopením jeho výše zmíněných kritiků z Konstantinopole a Moskvy. Ani vedení katolické církve však nebylo připraveno dohodnout se s pravoslavnými jako rovný s rovným – předpokládali spíše, že se pravoslavní katolíkům podřídí.

Řehoře Camblaka, jistě pozoruhodného muže, zastihla brzy po návratu z koncilu, někdy na pomezí let 1419 a 1420, smrt, a to nejspíše v Kyjevě. Jeho dílo však v opisované podobě projevilo značnou životnost. Camblak se proto neztratil ani na počátku 21. století. Nejen proto, že vznikají nové práce o jeho činnosti a některá jeho díla jsou vydávána tiskem. Daleko od pravoslavného světa, v souostroví Jižní Shetlandy u bran Antarktidy, stál po staletí bezejmenný skalnatý vrch o výšce 450 metrů. V roce 2006 byl z iniciativy bulharských polárníků pojmenován podle dávného kyjevského metropolity – dnes je to tedy chlm Camblak či Tsamblak Hill…

(boz)