Před 50 lety (VII): Ukrajinský leden ´68 a hledání Chrámu

Kdo ví, kolik lidí si letos v lednu uvědomilo, že nás dělí půlstoletí od počátku nezapomenutelného roku osmašedesát. Kdo ten rok zažil, pamatuje si a nezapomene. Nejvýraznější vzpomínky sice vyvolávají události, které se valily od března přes srpen až po konec roku, vše ale začalo právě v lednu roku 1968.

V prvním měsíci onoho roku se v československém veřejném životě ještě mnoho výrazných změn neodehrálo – s dvěma výjimkami. Šestačtyřicetiletý Alexandr Dubček byl zvolen 5. ledna prvním tajemníkem ÚV KSČ a vyhodil ze sedla o 17 let staršího Antonína Novotného. Tato změna, naznačující dočasné dvojvládí, ještě neotvírala dveře k demokratizaci politického ani kulturního života – vždyť Dubčeka navrhl jako svého nástupce sám Novotný.

V návaznosti na popsanou výměnu se uvolnila dřívější Dubčekova stranická funkce na Slovensku, kterou v půli ledna obsadil padesátiletý aparátčík rusínsko-ukrajinského původu Vasil Bilak. Co mohlo za těchto okolností svědčit o možnosti výrazných systémových změn v blízké budoucnosti? Snad jen pokračující pnutí v různých vrstvách české i slovenské veřejnosti, zejména mezi umělci a vědci…

Sovětské vedení personální změnu v Praze schválilo – nejspíš se mu nezdálo, že by mohla vyvolat nějaké nežádoucí důsledky. Základní informace o československém dění byly přitom v Moskvě k dispozici. Ukrajina se sice nacházela Československu podstatně blíž, ale republice, která zůstávala územní jednotkou o prakticky neexistující mezinárodně politické subjektivitě, nepříslušelo samostatně komentovat vývoj v sousedním státě. Nejvyšší stranický představitel Ukrajiny Petro Šelest, jeden z členů celosovětského stranického vedení, ovšem sledoval, co se v Praze děje.

Ukrajina žila na počátku roku 1968 samozřejmě jinými starostmi. Na prahu onoho roku pozdravil čtenářky časopisu Raďanska žínka (Sovětská žena) československý generální konzul v Kyjevě Josef Horák. Podobný novoroční pozdrav zde připojili i konzulové NDR a Polska. Je patrné, že Ukrajinci si pěstovali tyto skromné a jediné formy jakéhosi přímého vztahu se světem (byť jen socialistickým).

Jinak zůstal lednový Kyjev po nějakou dobu ve stínu megalomanských oslav padesátého výročí vzniku sovětské formy své rádoby státnosti. Konaly se v poslední prosincové dekádě, kdy do Kyjeva přijel ocenit zásluhy ukrajinských komunistů nejvyšší sovětský činitel – Leonid Brežněv, který Ukrajinu vyznamenal Řádem říjnové revoluce. Aby toho bylo víc, dočkal se  Kyjev také nových dvou pomníků. Připomínaly čekisty z dob občanské i pozdější sovětsko-německé války a účastníky bolševického povstání v Kyjevě z ledna roku 1918.

Padesátiletí sovětské moci v Ukrajině bylo komunistickým režimem vyhlášeno, jako mnohokrát předtím i potom, za počátek jediné správné a smysluplné varianty ukrajinského vývoje ve 20. století. Přesto však současně existovala druhá, zcela jiná Ukrajina – opoziční. Tato opozičnost byla projevována v různém rozsahu i formách, i zde však přinesl závěr roku 1967 významnou událost. Literární kritik a novinář Vjačeslav Čornovil byl 15. 11. odsouzen lvovským oblastním soudem ke třem rokům vězení za vydání dokumentární knížky Lycho z rozumu (Trápení z rozumu).

Publikace, která vyšla na Západě, pojednávala o dvanácti ukrajinských kulturních představitelích, kteří se stali o dva roky dříve objektem pronásledování ze strany sovětských orgánů. Po odsouzení byli odvezeni k výkonu trestu do táborů v hloubi ruského území, v Mordvinsku. Čornovil je do vězení následoval o něco později a stal se díky prezentování problému ukrajinských politických vězňů v SSSR jejich nejznámějším představitelem. Čornovolův proces neměl příliš velkou publicitu. Vědělo se o něm možná víc na Západě, než přímo v Ukrajině. Část ukrajinské inteligence se, nehledě na nebezpečí, snažila pokračovat v tichém odporu. Pomoci měly protestní dopisy a strojopisné přepisování zakázaných materiálů, pro které se ujalo označení samvydav.

Většina představitelů povolené, trpěné či podporované varianty ukrajinské kultury se však musela v případě Čornovola i jiných vězněných intelektuálů tvářit nezúčastněně. Veřejně komentovat podobné záležitosti nebylo radno. Uvnitř inteligence i jiných společenských vrstev se šířil strach z možného postihu. Někteří příslušníci ukrajinské inteligence se i za této situace snažili využít existující situace i každé skulinky, která by umožnila promluvit výmluvným způsobem a vyhnout se přitom politicky motivovaným nařčením.

V lednu 1968 vyšla v hlavním ukrajinském literárním měsíčníku, zvaném Vitčyzna (Vlast), nová próza jednoho z nejznámějších ukrajinských prozaiků, Oles Hončar. Román Sobor (Chrám), napsaný v přechozích letech, se snažil řešit problém duchovnosti a potřeby její obrany. Autor zde vystoupil v ukrajinských poměrech velice otevřeně s kritikou necitlivého stranického byrokratismu, ilustrovaného příběhem z průmyslového dolního Podněpří. Hlavním hrdinou knihy je opravdu přežívající ale svého účelu už dlouho zbavený chrám – právě on je symbolem duchovnosti symbolizující zapomínanou část ukrajinské tradice – tu, kterou se komunistická ideologie pokusila vykořenit.

V knize byla zobrazena jiná Ukrajina než Ukrajina 50. výročí bolševické revoluce, zaplňovaná novými a novými pomníky Lenina a představitelů bolševického zápasu a ideologie. V tomto směru Hončar vytvořil skutečnou výzvu. Jistě byla formulována místy příliš mnohomluvně a do jisté míry opatrně – šlo o to, aby kniha mohla vůbec vyjít, nejprve časopisecky a pak knižně.

Přemýšlející, neasimilovaní Ukrajinci Hončarovo poselství snadno pochopili a vnímali je jako výmluvný projev obranné reflexe příslušníka vlastní inteligence. O román byl v následujících měsících sveden boj, jehož výsledek byl předem rozhodnut na nejvyšším stranickém fóru v neprospěch autora i jeho díla. Ze zápasu o Sobor se však i tak stala jedna z nejdůležitějších událostí ukrajinského roku 1968, který nemohl být kyjevským jarem, ale nezůstal prázdnou stránkou ukrajinských dějin.

(boz)