Z hlubin dávnověku (III): Pastevci a lovci koní

V 5. – 4. tisíciletí př. n. l. přetrvávala na západní Ukrajině kultura trypilská. Na východ od Donu ale začaly postupně vznikat kultury se zcela ojedinělým způsobem hospodaření – společnosti, které kombinovaly pastevectví se sběračstvím nebo lovci-sběrači, kteří svou kořist štvali koňmo. Dobytek se stal platidlem a znakem bohatství. S přechodem na pastevecký způsob života nastala sociální diferenciace a změna společenských vztahů. V západní Evropě končí éra megalitických staveb, spojená na jihozápadě s kulturou zvoncových pohárů a na severu s kulturou nálevkovitých pohárů. Snad vlivem klimatické změny však došlo ve střední Evropě k povážlivému vylidnění.

Jak se trypilská kultura šířila směrem na východ, dostávala se do krajin se sušším, stepním klimatem, méně vhodným pro pěstování polních plodin. Zemědělské osady se soustřeďovaly do údolí řek, kdežto travnaté pláně mezi nimi zůstávaly prozatím hospodářsky nevyužity. Proháněla se po nich jen stáda divokých koní – tarpanů. Na východním břehu Jižního Buhu se trypilští rolníci setkali s odlišnou kulturou lidu, který sídlil v údolí Dněpru, Donce a ve stepích severně od Azovského moře. Tito lidé byli lovci a sběrači, žili v jednoduchých chýších krytých kůrou a nevytvářeli žádné ženské figurky. Měli zřejmě jinou ideologii než lid trypilské kultury a zcela jistě hovořili odlišným jazykem. Kolem roku 5 200 př. n. l. začali také tito lidé chovat skot, ovce a kozy. Avšak místo pěstování obilí nadále sbírali semena divoce rostoucích rostlin, patrně různých druhů laskavce a merlíku. Tyto plevele vytvářejí rozsáhlé porosty a na příznivých stanovištích dávají téměř stejný hektarový výnos zrn jako tehdejší pšenice. Ani po chuťové stránce to nemusela být tak špatná strava: vždyť „amarant“ nabízený v prodejnách zdravé výživy je semeno amerického laskavce zrnového a „superpotravina“ quinoa je merlík čilský. Tento pozoruhodný způsob hospodaření, se kterým se dnes už nikde na světě nesetkáme, se během dalších staletí šířil dále na východ, do Povolží a k řece Ural, kam dospěl někdy v letech 4 700 – 4 600 př. n. l. Řeka Ural se na dlouhou dobu stala další kulturní hranicí – kmeny sídlící za ní nepřevzaly ani pastevectví a dál se živily lovem.

Vlevo merlík bílý, vpravo porost laskavce
Vlevo merlík bílý, vpravo porost laskavce.

Kultury lovců-sběračů i kultury neolitických zemědělců byly po sociální stránce rovnostářské. Zajištění dostatečného množství potravy pro celou vesnici vyžadovalo společné pracovní nasazení. Nebyly tu přebytky, které by se mohly hromadit v rukou jednoho individua nebo jedné rodiny. Ale stádo dobytka je jako bankovní účet, s nabíhajícími úroky v podobě každoročního vrhu mláďat. Dobytek, zejména krávy, se stal znakem bohatství a zvláště východnější kmeny ho používaly spíše jako platidlo a obětinu bohům než jako zdroj masa pro běžnou výživu. Potřebu živočišných bílkovin nadále hradily rybolovem a lovem divoké zvěře, hlavně koní. Na druhé straně, stejně jako u bankovního konta, majitele stáda může postihnout krach v podobě mimořádně kruté zimy nebo nemoci, případně i krádeže dobytka. Pak nezbývá, než se obrátit o pomoc ke šťastnějšímu sousedovi. Rodová a kmenová soudržnost k takové pomoci zavazovala; stejný zákon ale zavazoval příjemce k nějaké formě protislužby. V pasteveckých ekonomikách se začala rozvíjet majetková diferenciace a systém patrona a klientů, který se stal základním rysem indoevropské společnosti. Na pohřebištích kultury chvalynské na střední Volze se objevují hroby mimořádných jedinců, kteří jsou pohřbíváni s množstvím ozdob a s kamennými sekeromlaty ve tvaru koňských hlav.

 

Rekonstrukce podoby lidí dněpersko-donecké kultury.   Hlavice kamenných sekeromlatů.
Vlevo: Rekonstrukce podoby lidí dněpersko-donecké kultury. -  Vpravo: Hlavice kamenných sekeromlatů.

Kůň zřejmě hrál významnou roli v rituálech tohoto lidu: na hrobech význačných osobností jsou depozita zvířecích kostí jako zbytky gargantuovských pohřebních hostin. Nad kostmi ovcí, koz a skotu vysoce převažují kosti koní. Zda šlo o koně divoké, nebo již zdomácnělé, nelze zatím zjistit; zvířecí kosti z vykopávek ve Chvalynsku ze 70. let se totiž nedochovaly, takže je nelze prozkoumat moderními metodami. Argumentovat lze jedině tím, že v hrobech se nikdy nenacházejí kosti dalších lovných zvířat, jako jelenů, srnců nebo antilop. Vždy jde o domácí ovce, kozy a skot.

Exmoorský pony je svou podobou i genotypem evropskému divokému koni nejblíže
Exmoorský pony je svou podobou i genotypem evropskému divokému koni nejblíže.

Zatím nejstarší kosti prokazatelně domestikovaných koní se našly mnohem dále na východě, v severním Kazachstánu. Přesněji řečeno, jde o důkaz, že tito koně byli používáni jako jízdní zvířata ovládaná uzdou. Udidla, nejen kovová, ale i provazová nebo kožená, totiž nechávají na koňských stoličkách stopy ve formě charakteristických obroušených plošek. V osadách kultury Botaj z let 3 700 – 3 000 př. n. l. se našly koňské lebky se stopami po udidlech, hromady koňského hnoje a také pozůstatky kobylího mléka na dně keramických nádob. Přitom ale Botajci nebyli pastevci, nýbrž lovci koní; na svých krotkých koních naháněli celá stáda ke srázům, kde je masakrovali bez ohledu na věk a pohlaví. V nakupeninách koňských kostí se nacházejí i pozůstatky březích klisen s plody, což by v případě pastevectví bylo jistě kontraproduktivní. Je pravděpodobné, že Botajci získávali domestikované koně obchodem s chovateli ze západnějších stepí – třeba právě z kultury chvalynské. V Derijivce na středním Dněpru byl nalezen rituální pohřeb koně se známkami nauzdění v sídlišti z období 4 200 – 3 700 př. n. l., ale ukázalo se, že je to omyl. Nové radiokarbonové datování prokázalo, že jde o pozůstatky ze skytské éry 800 – 200 př. n. l., které byly shodou náhod zakopány do starého eneolitického sídliště.
Stopy po udidle se neobjeví, pokud je zvíře ovládáno jinak než uzdou – například nosním kroužkem nebo ohlávkou bez udidla, případně pokud jde jen o chov jatečných zvířat na maso. Právě to mohlo být prvotním důvodem pro domestikaci koně. V období let 4 200 – 3 800 př. n. l. nastalo chladné a suché období s mimořádně mrazivými zimami. Skot nedovede vyhrabávat trávu zpod hlubokého sněhu ani prorazit kopytem vrstvu ledovky. V moderní době jsou stáda na severoamerických prériích v zimě přikrmována senem, ale pravěcí pastevci neměli jinou možnost, než zahnat dobytek na zimu do mokřin, kde vysoké porosty rákosu poskytovaly sice chudou, ale aspoň nějakou zimní pastvu. Kůň naproti tomu přežívá zimu ve stepi docela dobře: dokáže si kopyty vyhrabat trávu i zpod zledovatělého sněhu, umí prorazit led, aby se dostal k pitné vodě. Po katastrofických vánicích v roce 1886 zatoulaná stáda dobytka na prériích následovala mustangy a spásala zbytky trávy, kterou koně vyhrabali.

Vlevo: kovové udidlo. Uprostřed: americká ohlávka bez udidla, zvaná hackamore. Vpravo: sumerské spřežení oslů s nosními kroužky.
Zleva doprava: kovové udidlo/americká ohlávka bez udidla, zvaná hackamore/sumerské spřežení oslů s nosními kroužky.
Vlevo: indiánský jezdec s provazem místo uzdy. Vpravo: jízdní pastevec se stádem
Vlevo: indiánský jezdec s provazem místo uzdy. - Vpravo: jízdní pastevec se stádem.

Kůň byl tedy domestikován jako náhradní zdroj masa místo choulostivějšího hovězího dobytka. Chovatelé využili svých zkušeností s etologií skotu, která je v zásadě stejná, jako u koní: stádo tvoří skupina samic s nedospělými mláďaty. Vedoucí kráva nebo klisna určuje, kam se půjde na pastvu nebo kde se bude odpočívat. Divoký hřebec, agresivní stejně jako býk, má úlohu především v obraně stáda. Nejdůležitější tedy bylo mít ochočenou vedoucí klisnu, stádo šlo za ní. Koňské stádo je ovšem daleko pohyblivější než stádo skotu nebo ovcí; potřeba ovládat ho ze hřbetu krotkého koně asi vyplynula sama od sebe. Bylo-li ovšem možno takto pást koně, šlo to i se skotem a ovcemi. Zatímco pěší pastevec s pomocí dobrého ovčáckého psa zvládne nanejvýš 200 ovcí, jízdní pastevec (s týmž psem) jich uhlídá až 500. Tak může pastevectví i v primitivních podmínkách dosáhnout rozměrů docela úctyhodné zemědělské velkovýroby (srv. J. Vlach: Národopis všech světa dílů. Díl I. 1911, Praha, nakl. I. L. Kober, s. 478): „Matka jednoho z pohlavárů burjatských měla stáda 40 000 ovcí, 10 000 koní a 3000 kusů dobytka hovězího; vedle toho měla velkou zásobu vzácných kožešin.“
Nový způsob hospodaření se rychle šířil. Po roce 3 500 př. n. l. se pozůstatky koní začínají objevovat v čím dál větším počtu i v osadách mimo oblast ponticko-kaspické stepi: na úpatí Kavkazu, na dolním a středním Dunaji, v Rakousku a na Moravě, po roce 3 000 i v Německu. Na vzniku domácích plemen se asi podílely i lokální populace divokých koní, zejména klisen; genetická analýza ukázala, že mateřská DNA dnešních koní je velmi různorodá, kdežto otcovská je nápadně homogenní. Domácí koně pocházejí jen z několika málo otců-zakladatelů, možná jsou potomky jen jediného mimořádně submisivního hřebce.
Další technologickou inovací, která radikálně změnila život budoucích Evropanů, byl vůz. Vynalezen byl v Mezopotámii, zpočátku měl plná kola z prken a tažen byl spřežením volů nebo oslů. Do Evropy se tato inovace dostávala jednak přes Balkán, jednak přes podhůří Kavkazu. Všechny indoevropské jazyky až na anatolskou větev sdílejí stejné slovní kořeny pro vůz a jeho součásti – kolo, osa, oj, jho. Nejstarší vyobrazení a pozůstatky vozů se na Blízkém východě a v Evropě objevují mezi lety 3 500 – 3 000 př. n. l., takže k oddělení anatolské skupiny jazyků muselo dojít před tímto datem. Čtyřkolový nebo dvoukolový nákladní vůz znamenal v pontické stepi možnost další hospodářské expanze. Zatímco pěší pastevec se musel se svým stádem zdržovat blízko osady, kam svůj dobytek večer zaháněl, vůz umožnil naložit stany a zásoby na pobyt ve stepi po dobu týdnů i měsíců. Travnaté pláně mezi jednotlivými řekami tak přestaly být nevyužitou pustinou a staly se novými pastvinami pro rostoucí stáda. Proto indoevropská společnost se stala velmi mobilní. Osady a pohřebiště s kulturou velmi podobnou chvalynské se objevují na středním Dněpru (Serednij Stih) a v rákosinách dunajské delty. I zde se nacházejí pozůstatky hostin s převahou koňských kostí a náčelnické kamenné sekeromlaty ve tvaru koňských hlav. Step se dala do pohybu.

Vlevo: hliněný model vozu (Budakalász, kultura bádenská, 4. tisíciletí př. n. l.). Vpravo: pravěký krytý vůz s plnými koly
Vlevo: hliněný model vozu (Budakalász, kultura bádenská, 4. tisíciletí př. n. l.). - Vpravo: pravěký krytý vůz s plnými koly.

A jak tomu bylo v té době u nás? Pro pastevectví jako hlavní způsob obživy tady nebyly podmínky, chyběla step. V pralesích střední Evropy přebývali zemědělci, kteří dobývali ornou půdu žďářením a chovali jen omezený počet dobytka. Byli to lidé gracilního, středomořského typu. Jakým jazykem mluvili, je těžko říci. Mohl to být některý z jazyků afroasijské skupiny z Blízkého východu, nebo to byl jazyk příbuzný baskičtině, jedinému předindoevropskému jazyku, který se dochoval. Zdá se, že jsme se tenkrát orientovali spíše na západ a na sever, kde tou dobou doznívala slavná éra megalitických staveb. Už se nestavělo z tak velkých balvanů, jaké vidíme ve Stonehenge nebo v Carnaku. Stavitelé patřili ke kultuře nálevkovitých pohárů, která vzkvétala v severozápadní Evropě, do Čech zasahovala jen okrajově.
Použité kameny byly malé, zřídka vyšší než metr, takže se jim žertem říká „minility“. Charakteristické pro toto období jsou sestavy kamenných řad, které se zachovaly zejména v severním Skotsku a možná u nás v Kounově. Dlouho unikaly pozornosti a jejich pravěký původ i význam je dodnes předmětem sporů. Skotské řady (o kterých lidová tradice také tvrdila, že pocházejí až z novověku) jsou na tom o něco lépe, protože aspoň v některých sestavách se našla kamenná schránka s pohřbem nebo votivními předměty, které umožnily dataci. Více než polovina kounovských kamenů byla odvezena jako materiál pro sklárny, a pokud tam někdy nějaký poklad byl, určitě zmizel jako první.

Vlevo: dolmen na německém ostrově Sylt. Vpravo: náš jediný oficiálně uznaný menhir v Klobukách.
Vlevo: dolmen na německém ostrově Sylt. Původně to byla kamenná pohřební schrána překrytá mohylou, po obvodu zpevněnou věncem stojících kamenů. Zeminu odnesla eroze a zůstala jen kamenná konstrukce. - Vpravo: náš jediný oficiálně uznaný menhir v Klobukách.
Kamenné řady na Hill o´ Many Stanes ve Skotsku a plánek jejich rozmístění.
Kamenné řady na Hill o´ Many Stanes ve Skotsku a plánek jejich rozmístění.
Kamenné řady na vrchu Rovina u Kounova a plánek jejich rozmístění
Kamenné řady na vrchu Rovina u Kounova a plánek jejich rozmístění.

Co se týče severojižní orientace skotských i kounovských řad, nemá zřejmě vztah k východům a západům Slunce – to by musely ležet ve směru východ-západ. Poledníkový směr se může uplatnit jen pro sledování nebeského tělesa při jeho kulminaci. A jediné těleso, jehož deklinace se v průběhu let mění, je Měsíc. Dlouhé řady na rovné planině mohly sloužit jako vizír pro zachycení okamžiku, kdy Měsíc prochází poledníkem, což se děje každou noc v jinou dobu. Alexander Thom soudil, že řady ve Skotsku byly lunární observatoří, která pomáhala stanovit 18,6-letou periodu mezi dvěma „vysokými lunovraty“. Tato perioda, zvaná „saros“, byla pro starověké národy důležitá. Odpovídala v podstatě jedné generaci a zřejmě měla pro tehdejší členění času stejný význam jako pro nás „století“.
Jediným nesporným kultovním objektem českého eneolitu je takzvaný Makotřaský čtverec nedaleko Kladna, dnes úhlopříčně proťatý silnicí R7. Záhadologové to považují za počin stejně nešťastný, jako když si americká rodina postaví dům na starém indiánském pohřebišti. Na zmíněném úseku silnice dochází nápadně často k nehodám. Jde o čtvercový areál o straně přibližně 300 m, ohraničený valem a příkopem.

Makotřaský čtverec a jeho astronomická orientace.
Makotřaský čtverec a jeho astronomická orientace.

Také u Makotřaského čtverce, jehož strany jsou orientovány ve směru sever-jih a východ-západ, se předpokládá nějaký archeoastronomický význam. Je pravda, že pro zemědělce bylo sledování času důležité i z důvodu agrotechnických lhůt. Zatímco pastevec řídil přesuny svého stáda podle momentálního stavu travního porostu, rolník musel dbát, aby zasel v takovém termínu, že obilí, které vzejde až za několik týdnů, nebude spáleno posledními mrazy, období maximálního růstu připadne na dobu májových deštíků a žně naopak na nejsušší část léta. Ještě římský básník Vergilius ve svých Zpěvech rolnických důtklivě nabádá sedláka, aby zkoumal hvězdnou oblohu a své práce načasoval podle postavení určitých souhvězdí. Vykopávky při stavbě silnice odkryly také zbytky nejstarší kovolijecké hutě u nás. Měď zde zpracovávaná pocházela dle analýzy z alpinské oblasti. Měděné předměty byly však v Čechách i na Moravě stále vzácné, spíš jen jako luxusní zboží dovezené z ciziny. Většina nástrojů se pořád vyrábí z pazourku.
Český eneolit nebyl žádná poklidná idylka s koukáním na hvězdičky. V Makotřaském čtverci i na dalších lokalitách z té doby se nacházejí četné pozůstatky surově pobitých mužů, žen i dětí, něco z toho mohly být rituální oběti, jindy jde o tzv. nepietní pohřby, kdy těla byla prostě vhozena do odpadní jámy, případně rozsekána na kusy. Nárůst násilí a výrazný úbytek obyvatelstva ve střední Evropě mezi lety 4 000 – 3 000 př. n. l. mohly mít stejnou klimatickou příčinu, jaká podnítila přechod k chovu koní ve stepní oblasti. Dlouhé studené a suché období nepochybně vedlo k neúrodě, hladu a sociálním nepokojům. Ve stejné době začínají zanikat i vyspělé zemědělské kultury Balkánu. Teprve po roce 3 000 př. n. l. se klima zase oteplilo a stalo vlhčím. Mezi lety 3 000 a 2 500 př. n. l. se střední Evropa začala znovu zalidňovat, ale vlády se chopili už jiní lidé, s jiným jazykem a jinou představou o životě.

Mapa evropských kultur kolem roku 3500 př. n. l. Ukazuje také obchodní cesty, kudy se do stepi dostávaly produkty z Mezopotámie.
Mapa evropských kultur kolem roku 3500 př. n. l.
Ukazuje také obchodní cesty, kudy se do stepi dostávaly produkty z Mezopotámie.

Odkazy na videa k tématu: 

  1. Přednáška D. Anthonyho Horseback Riding and Bronze Age Pastoralism in the Eurasian Steppes (42 min) – živě a zábavně podáno, jakmile se dostane přes úvodní děkovačky: https://www.youtube.com/watch?v=QapUGZ0ObjA
  2. Sezonní migrace kazašských pastevců (4 min): https://www.youtube.com/watch?v=YuBvtr2l8Xk
  3. Life of Marghwen, žena z megalitické hrobky v Británii (9 min): https://www.youtube.com/watch?v=EDHYmJE9TOE
  4. Brněnský pravěk: Příchod doby kovové (19 min): https://www.youtube.com/watch?v=IV9xN3w5yQk

(mas)

< Předchozí | Následující >

Rubriky