R. Jerevan o vztahu prezidenta Zemana k Ukrajině

Jsme v polovině doby mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Kandidátem, který by nás rád i nadále oblažoval svými výroky z výšin svého úřadu, je Miloš Zeman. Píšeme o něm v našem cyklu od 13. října minulého roku již počtvrté. Tentokrát využijeme kritického přehledu prezidentovy činnosti publikovaného serverem „www.noviny.cz“.

K autorství elektronické knihy Prezident Zeman (slova a činy) doplněné několika působivými ilustracemi se hlásí R. Jerevan. Nejedná se ovšem o veselé, obecně známé Rádio Jerevan ze sovětských časů, protože v tomto případě nálada na legrácky výrazně chybí. Popis „prezidentská pětiletka, která mnohým vezme dech“, je totiž tragikomedií, v níž tragické rysy výrazně převažují. Ale na to jsme si za těch pět let museli zvyknout. Troufám si tvrdit, že většina čtenářů těchto stránek nemá chuť v tom dalších pět let pokračovat.

Kdo je autorem knihy, není vlastně příliš podstatné. V chronologicky členěném textu najdeme popis nejpodstatnějších výkonů nejambicióznějšího z českých Zemanů v období od sklonku roku 2012 do poloviny listopadu 2017. Ve světle toho, o čem jsme psali v předešlých částech, nás zákonitě napadne otázka: „Co Ukrajina? Najdeme ji v té knížce?“ Ovšemže ano, a to na nejednom místě, autor nám tedy do jisté míry pomohl s pracnou heuristikou. Tím není řečeno, že kniha chtěla zachytit proměny Zemanova pohledu na ukrajinskou problematiku v celistvosti – nacházíme tu jen základní opěrné body. „Všichni dobří výroci“ a činy Zemana, související s Ukrajinou, zde pochopitelně seznamenáni nejsou – to je opět práce pro budoucího badatele. Vše podstatné, co kniha říká o vztahu Zemana k Ukrajině, se týká roku 2014, o prezidentově návštěvě této země na podzim roku 2013 se zde nedočteme.

V komentáři k základní chronologické linii Zemanova vládnutí se o Ukrajině mluví poprvé v souvislosti s událostmi z konce února 2014 (obsazení a anexe Krymu). Prezidentovy tehdejší názory, které by nás jistě zajímaly, zde však nenajdeme. Jako první je zmíněn až Zemanův výrok k událostem z 30. 8. 2014, kdy byla v plném běhu významná etapa ruské intervence v Donbasu. Zeman si tehdy dovolil uvažovat o zapojení Ruska do konfliktu. Řekl totiž, že podezření ohledně ruské invaze na Ukrajinu sílí a při prokázání těchto skutečností by byla na místě tvrdší opatření. O čtyři dny později však už tento názor zpochybnil a přiklonil se zřejmě natrvalo k tezi, kterou slyšíme právě z Ruska: jedná se prý o občanskou válku „mezi dvěma skupinami ukrajinských obyvatel“.

Později, např. po pravidelně konané konferenci přátel Ruska a KGB na řeckém ostrově Rhodos, Zeman neměnně setrvává u kvalifikace konfliktu jako občanské války, která je navíc pouze konfliktem typu pouhé chřipky. Rusko za nic nemůže, sankce proti němu jsou škodlivé a brání „dialogu civilizací“. Otázku, zda „putinovská civilizace“, zřejmě jeden z vrcholů vývoje lidstva, vůbec stojí o nějaký dialog, si Miloš Zeman neklade.

Z podzimu roku 2014 je také památný výrok Zemana o potřebě neutrality, a tedy jakési finlandizace Ukrajiny. Nenapadlo ho, že oba termíny přebývají ve výrazném vzájemném rozporu a že neutrální status už Ukrajina konec konců měla dříve, aniž by to zabránilo ruské agresi. K tomuto období patřil také záměr Zemana pozvat prezidenta Putina a hlavy ostatních tří vítězných mocností z roku 1945 na konec ledna 2015 do Prahy – k nim se zde měl přidat ještě prezident Ukrajiny, Izraele, států sousedících s Českem a Maďarska. Žádná podobná sešlost se nekonala a zůstává otázkou, zda tehdy Zeman nechtěl nějak po svém v ukrajinsko-ruském sporu prostředkovat. Ale pardon – vždyť vlastně takový spor nebyl, trvala jen občanská válka dvou skupin obyvatel Ukrajiny!

Zde zájem knihy o Zemanova ukrajinika končí, což vytváří představu, že prezident Zeman výroky o Ukrajině z roku 2014 jakoby vyčerpal své schopnosti a zájem. Pro léta 2015 a 2016 už kniha nic dalšího nenabízí, až na prezidentovo vracení se k názoru o neužitečnosti či škodlivosti protiruských sankcí. Z roku 2017 už je vybrán jen pověstný Zemanův projev ve Štrasburku z podzimu minulého roku, kde uvedl nedoložitelný výrok německého prezidenta Gaucka ve věci Krymu. Prezident prostě zase důvěřoval své osvědčené paměti. Méně známé je, že za své štrasburské návrhy na odškodnění Ukrajiny Ruskem za Krym, který ovšem Rusku zůstane, se Zeman dočkal i kritiky v jednom z českých krajů. Hejtman kraje plzeňského mu v této věci tlumočil v listopadu minulého roku stanovisko celé krajské rady.

Dočetli jsme se tedy v „jerevanském“ svědectví jen o zlomku Zemanových výroků a komentářů týkajících se Ukrajiny. Pokud však uvážíme rozsah pozornosti, věnované v knize zahraničním vztahům Česka a světu vůbec, nelze popřít, že Ukrajina zaujala v rámci Zemanovy pětiletky dost podstatné místo vedle Ruska, USA, Číny a Izraele. Už samotné toto zjištění je užitečné. Berme je však jen jako základ úplnější dokumentace, kterou bude teprve zapotřebí dát dohromady v zájmu lepšího pochopení peripetií českého vztahu k Ukrajině v posledních pěti letech.

Zrovna tak bychom měli znát vývoj názorů expremiéra Sobotky, nyní už také expremiéra Babiše, Zemanova protikandidáta a bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga, ale nejspíš také věčného hledače Pravdy a jednoho článku Ferdinanda Peroutky Jiřího Ovčáčka. V posledním uvedeném případě jistě pomůže cenná kniha „Dokážeme si vládnout sami“, tedy my: Miloš Zeman, Radim Panenka a Jiří Ovčáček. Takže i kdybychom vbrzku tento cyklus už chtěli ukončit, zdá se, že to ještě nelze s jistotou a klidným svědomím učinit…

(boz)